Loutkar.online

Munzarová, Naděžda: Krásných patnáct let (1953–1968)

Pamětníků na počátky vysílání Československé televize není mnoho. Mezi ně patří i loutkoherečka Naděžda Munzarová, která zažila práci v televizních loutkových pořadech na vlastní kůži, a i když ji později její životní i divadelní cesty zavedly daleko od domova, na svou tehdejší zkušenost ráda vzpomíná dodnes. (red)

Měli jsme to štěstí, že loutkářská katedra a Československá televize byly, co se zrodu týká, dvojčata. První televizní vysílání jsem viděla v Městské knihovně v Praze v květnu 1953, kdy právě ročník “A” nově založené loutkářské katedry DAMU končil s prvními zápisy “uspěl” do svých indexů. Do ročníku “B” LK DAMU jsem vkročila téhož roku v říjnu.

Profesoři loutkárny byli už před Vánoci vyzváni televizí o dodání šikovných rukou k rozhýbání všech druhů loutek ve významné části vysílání, která nemohla v TV chybět – vysílání pro děti a mládež. Divadlo Spejbla a Hurvínka dodávalo své inscenace a herci z Ústředního loutkového divadla mnoho času mimo divadlo neměli. Tak se stalo, že už od prvního ročníku jsme pobíhali po různých zkušebnách TV v Praze, protože všechno, co se vysílalo, muselo se nazkoušet jako v divadle před premiérou. Několik let se totiž vysílalo pouze živě.

Byla to krásná práce. Poznali jsme výtvarníky loutek a dekorací, práci ve studiu a přední pražské herce, kteří za loutky mluvili. V bizarních koutech Prahy jsme se v nevytopených místnůstkách seznamovali s textem pořadu nebo pohádky, s režisérovou představou a na zemi nakreslenými body (kde pak ve studiu bude dekorace) a s loutkou, kterou nám obvykle až do vysílání dali do opatrování. Z větších studií se pamatuji na Burzu, Skaut (dnes Minor), Baráčnickou rychtu. Z velkých studií to byly ateliéry Barrandov a Hostivař, odkud se vysílaly větší inscenace pohádek a seriálů na Štědrý den dokonce do pěti hodin odpoledne. Často se zkoušelo i vysílalo z Vladislavovy ulice – hlavního sídla TV. O studiu ve Vladislavce se jedna zahraniční návštěva vyjádřila: “A teď nám, prosím, ukažte studio, toto je zřejmě hlasatelna.” Neuměli si představit, že se odtud vysílaly celé činohry. Že herci předních pražských divadel se tísnili v redakcích, které byly v čase vysílání proměněny v šatnu nebo maskérnu a pak, čekajíce na svůj výstup, stáli za kamerami a nejednou pomáhali s kabely, když se kamera musela přemístit.

Nevím, zda se návštěvám z ciziny řeklo, že v některých inscenacích bylo využito i průchodu a dvora domu Vladislavky, které se měnily do různých historických období; kam padal opravdový déšť, kam vjížděly kočáry; kde z pavlače technika i ochotní redaktoři sypali sníh, osvětlovači drželi těžké reflektory, aby s nimi pak rychle sbíhali do studia k některému z příštích záběrů. Byli jsme někdy u toho, protože i loutkáři zde měli co dělat, že tu proběhla záběrem krysa, tu nad hlavou proletěl havran. Pomáhali jsme i jinak. Asistentů režie bylo málo, a tak nikdo nestál ve chvílích vysílání s rukama za zády. Snad i vrátný byl nalíčen, svítil lucernou, nebo odháněl zvědavé kolemjdoucí od kamery, která ve chvíli příjezdu kněžny stála ve Vladislavově ulici na chodníku. Kostymérky i technikáři měli na sobě něco “dobového”, kdyby se ocitli v záběru, aby tam jakoby patřili. Běhali sem a tam s papíry a plány v jedné, nebo s přídavným mikrofonem v druhé ruce, aby cestou upozornili statisty (z ročníků herectví divadelní fakulty), kam se přesunout pro příští scénu. Vypadalo to, že každý pracovník televize chtěl být u toho, když byla na pořadu větší inscenace. Každý věděl, kdy kde má stát, co vyřídit, nebo jak zachránit uvolněnou kulisu. Prostě ji držel, dokud byla v záběru. I kdyby se toto návštěva z ciziny dozvěděla, nezměnilo by to nic na tom, že dnes by asi ani statisté z některého ročníku herectví, ani dnešní redaktoři televize nebyli ochotni po pracovní době sypat sníh z balkonu, nebo se přemístit na povel technikáře, není-li tento označen jmenovkou a funkcí asistenta režie.

Tak jsme od prvního ročníku vnímali nejen nadšení pro společnou práci a její úspěch, ale i disciplínu a odpovědnost za každý krok, bez nichž se žádný úspěch nekoná. Nebylo možné nic opakovat, všechno se vysílalo pouze jedinkrát. V divadle vaše chyby nebo vtipné scény vidí několik desítek diváků a vy máte příště možnost chyby vynechat, či vtipy změnit. V začátcích televizního vysílání vás sice viděly tisíce, ale pouze jednou.

V našem ročníku nás bylo osm: Martin Bálik, Vendulka Čvančarová, Libuše Koutná, Ada Künel, Naděžda Musílková (později Munzarová), Josef Podsedník, Zdeněk Stoklasa a Jaroslav (Jarin) Vidlař. Poprvé jsme vystoupili v televizi na Vánoce 1953, kdy nás prof. Rödel v hodinách hudební výchovy naučil popěvky, které jsme pak prozpěvovali, skákajíce – už ve studiu – s maňásky různých zvířátek ze stromu na strom. Větve byly pravé, mám dojem, že sníh na nich také, protože na zemi pak zbyly loužičky. Mně dali veverku, která se nechtěla zapojit do radostného reje. Dodnes mi není docela jasné, proč všechna zvířátka skákala po větvích, když ve skutečnosti to uměla jen veverka, a proč právě ona měla zpívat “Veverka čiperka, sedí v rudém kožíšku, louská si jadérka z ořechů a oříšků. Skoč, veverko, skoč, s námi se tu toč!” No, nevzpírala jsem se, vysílání začalo, muselo se poskakovat a zpívat, aby sníh neroztál zcela. Veverka zapomněla na stativy, v nichž byly stromky zasazeny, takže při jednom přeskoku stromek i se sněhem málem padl na kameru. Ale – syslík Jaroslav (Vidlař), ježek, myšky a zajíci pohotově přiskočili a zachránili tak nejen scénku, ale i kameru, což mělo velký ohlas jak ve studiu, tak ve škole. Solidárnost zvířátek našeho úžasného ročníku byla pravděpodobně odměněna často opakovaným angažováním do vysílání pro děti a mládež. Ada ze školy odešel, Martin se věnoval výtvarnictví, Vendulka dramaturgii, Zdeněk režii, ale Libuše, Josef, Jaroslav a já jsme byli v televizi pečení, vaření. Spolu s některými členy ÚLD a s posluchači “A” i “C” ročníků jsme hráli v mnoha inscenacích a seriálech, i jako pomocní konferenciéři s loutkami vedle Štěpánky Haničincové, Jarmily Turnovské a později Pavlíny Filipovské. Partnery jim byly loutky Smolíček, Emánek, Kačenka, Klubíčka, Skleněnka… Ve středu se uváděla hodina pro mateřské školy a pro starší děti naučné filmy v redakci Vlaštovka, v hereckých inscenacích jsme pak hráli psíky, kočky, ptáky, myši. Emánka vytvořila výtvarnice Fenclová (žena Václava Havlíka). Loutky Smolíček a Kačenka byly moje práce z výtvarné výchovy. Kačenka tehdy nahradila Evičku. Nápad Miloše Nesvadby na kreslené pohádky padl na ostychu pana Sekory před kamerou. Měl s Milošem Nesvadbou střídavě vyprávět a kreslit různé příběhy a Evička to měla komentovat. Pan Sekora to po několika zkouškách odmítl. Pozval mně k nim domů, aby prý alespoň Evičce vysvětlil, že když se musí otáčet kvůli záběru hned sem, hned tam a když se to nedá opakovat jako při filmování, že to dělat nechce. Na námitku, že jako profesor musel také živě před publikum, odpověděl, že v posluchárnách své publikum vidí, ale do kamery že koukat nebude. Evička pochopila a vyřídila. Tak se z Evičky stala na dlouhá léta Kačenka. Když jsem v šedesátém osmém odcházela z Československa, předala jsem ji Ajce Stránské.

Po absolutoriu (1957) jsme se rozešli do různých měst. Angažmá v pražské TV bylo nabídnuto marionetáři Jaroslavovi a mně. Jaroslav musel na vojnu, a tak základ loutkářské skupiny Československé televize tvořili zatím její vedoucí prof. Zdeněk Raifanda, Ivan Anton, já a Jaroslav, který se ale dostavil až asi za několik měsíců. Byli jsme pak vždy partnery, hlavně v marionetách – to už od školních představení. Práce v televizi nám učarovala. Měl se tam dělat i animovaný film, mohli jsme hrát se všemi druhy loutek, za které mluvili pánové a paní “někdo”. V seriálu Broučci nebo Medvídek Pú například ve studiu seděli Karel Höger, Jiřina Jirásková, Aťka Janoušková, Josef Bejvl a další a my zkoušeli plnit přání režisérů Filipa nebo Marečka, tedy prodírat se listnatou dekorací s krásnými marionetami Ivo Houfa. A mohli jsme říci panu Högerovi nebo paní Jiráskové: “Prosím vás ještě jednou, tady pomaleji, nitky se mi zachytávají za tenhle zatracený lupen.” A všichni dohromady jsme měli možnost hledat cestu, aby se Brouček nezachytil, aby tam ten krásný list mohl zůstat, jak si přál kameraman, aby se neztratil rytmus dialogu a aby Kryštůfek neshodil sovu na mech. Každá zkouška zážitek! Později, když už režiséři znali úskalí našeho hraní mezi propletenci dřevěných neohoblovaných stojek, které nám nad hlavami držely dekorace pohádek, chodili jsme do rozhlasu, kde se hlasy loutek natáčely a my jen před herci markýrovali jejich pohyb. Herci nemuseli každou zkoušku (třeba i tři neděle každý den) sedět ve studiu, kde my jsme často řešili technické problémy – navázat utržené nitě, přidat nitě, jak chytit měsíc do sítě atd. Takže nastalo další období – hráli jsme na playback, i když se stále vysílalo živě. Po několika letech se zjistilo, že se mohou pohádky filmovat. To se poprvé stalo u marionetového seriálu Ferda mravenec. Opět, jako nesčíslněkrát před tím, v režii Františka Filipa, který, jak jsem se od něj nedávno dozvěděla, přišel k loutkám “jako slepej k houslím”. Po ukončení FAMU bylo volné místo pouze v televizi, tak namísto Jana Valáška vyfasoval první loutkové režie Filip. Byl hodný a vstřícný a veselý a tak dobrý, že začal režírovat velké inscenace. Dodnes dokonalé a diváky milované. Po filmu přišel ampex, kdy jsme si mohli ihned promítnout scénu znova a případně opravit. Nakonec pak video, kdy jsme se mohli přímo dívat na obrazovku, jak hrajeme. To bylo pro nás báječné – řídili jsme se sice pokyny Františka Filipa, Alberta Marečka, Saši Zapletala, Svatavy Rumlové nebo Libuše Koutné, ale nemusel nám nikdo říkat: “Teď se kreješ za vodníka, uhni trochu,” nebo: “Kouká ti hlava, skrč se!” Všechno jsme viděli a řídili se obrazem. Později v německé i jiných televizích se divili, proč chceme vidět na monitor, ale po dvaceti letech si zvykli.

Byla jsem v ČSTV “napevno” pouhé tři sezóny, protože mě zlákalo černé divadlo a “volnost”, kdy jsem se mohla věnovat škole a práci v jiných třech divadlech, ale na smlouvy o dílo jsem byla v televizi neustále, takže po boku svých milých z prvního ročníku – Jarouše a pak Ivánka z Třeboně – jsem se z té práce těšila dál až do roku 1968. Celkem krásných patnáct let života.

Loutkář 6/2015, p. 34–36.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.