Maksymov, Jakub: Loutky ve středisku černouhelné pánve

Regionální metropole moravskoslezského kraje je proslulá zejména jako středisko černouhelné pánve. Snad pro tu historickou spjatost s těžbou energetické suroviny se právě v Ostravě podařilo letos v říjnu již pojedenácté uspořádat mezinárodní festival toho zvláštního druhu divadla, které tak specificky rozžívá hmotu, podobně jako dokonalé spalování probouzí v uhlí energii prvohorních kapradin, přesliček a plavuní.

Spectaculo Interesse během šesti dnů přineslo osmnáct soutěžních představení z jedenácti zemí světa, dva koncerty, několik přednášek, videomapping i další doprovodné divadelní produkce, které zajistilo především domácí Divadlo loutek Ostrava. Novinkou letošního ročníku byla miniscéna pod širým nebem na Jiráskově náměstí. Doprovodným divadelním programem se festival na této platformě pokoušel organicky propojit s městem a jeho obyvateli. Z tohoto hlediska bylo příznačné co do vzájemného dialogu značně kolísavé představení Eliščiny pohádky. Vít Marčík junior vyzýval domácí publikum k spoluúčasti na představení skutečně dosti. Samotný narativní základ inscenace se ztrácel v atakování publika přímými otázkami, výchovnými poznámkami a výzvách ke společnému zpívání písniček, kterými potomek proslulého loutkářského samorosta ani trochu nešetřil. Někdy byl komediant zbytečně překotný a sdělení nemělo šanci zapůsobit ve své plné mocnosti, jindy ovšem, zejména když divákům nechal čas, padla jeho snaha na ornou půdu a jeviště s hledištěm vydalo harmonický souzvuk. Podobně měnlivý byl celý doprovodný program.

Veřejnosti byl samozřejmě otevřený i hlavní program. Ranní a dopolední představení pro děti hojně navštěvovaly místní školy. Měly na co se dívat. Dokonce často i co poslouchat. Inscenace Divadla DRAK A do třetice všeho… režiséra Jakuba Vašíčka velmi vynalézavě pracuje s hudební složkou. Krom muzikálního hereckého týmu tomu napomáhá i výprava, která představuje veliký orchestrion. Jejím základem je staré pianino, ale obsahuje i mnoho dalších zvučících “vychytávek”. V tomto prostoru se odehrají tři známé pohádky. Někdy sice prudká jízda představení lehce přehlušovala témata jednotlivých pohádek, ovšem kaskády gagů, mimořádná svěžest, hravost a herecké nasazení zapůsobily po ránu jako energetická bomba.

Mimořádně krásným zážitkem bylo páteční představení libereckého Naivního divadla O beránkovi, který spadl z nebe. Jednoduchého příběhu o krátkém přátelství nebeského beránka s malou holčičkou a jeho cestě zpět na nebe si velmi vážím pro jeho přístup k dětskému divákovi – inscenace s ním zachází jako s rovnocenným partnerem. Precizní, soustředěná loutkoherecká práce a výborná scénografie Roberta Smolíka umožňují vynalézavé rozehrání. Jemné poetické situace se harmonicky prolínají s groteskními zkratkami. Finální příjezd velkého hasičského auta rozzáří nejen dětské tváře. Po představení tvůrci nechávají děti si pohrát s loutkami. Jeden chlapec zkoumal zátěžové limity dřevěného opičáka na hrazdě a divoce jej roztáčel. Adam Kubišta, který hocha sledoval zpovzdálí, ho neokřikl. Naopak. Prakticky mu poradil: “Když to přišlápneš nohou, roztočíš ho ještě rychleji.”

Téměř třetinu hlavního programu tvořila představení loutkářů solitérů a loutkářek solitérek. V úterním programu se tento fenomén koncentroval natolik, že vykrystalizoval v rovnou tři one woman show za sebou – po jedné ze Slovinska, Slovenska a Francie. První “women” byla českému publiku známá Elena Volpi z Lutkovno Gledališče Maribor. Její Praktické rady slušně vychovaným dětem v režii Marka Bečky nám otevřely bránu do světa vzpomínek a my se skrze oči malé holčičky mohli účastnit znovuobjevování jejího dětského světa. Inscenátoři pro tuto retrospektivu trefně využili malé manekýny s obličeji vyrobenými z černobílých fotografií. Nepochopená Anna-Marie, jejíž rodiče se hašteří kvůli malichernostem, nalezne v rodině spojence v outsiderovi dědečkovi, který je připoután na lůžko a huhlá tak, že mu není takřka rozumět. Ten jí pomáhá nalézat v každém dni drobnosti, ze kterých se může radovat. Elenino herectví s loutkou připomínající hru s hračkou posilovalo celé sdělení. Drobné technické potíže byla schopna pohotově zakomponovat a přetvořit v gag.

Na Spectaculu Interesse byl dětský divák sice důležitým a vítaným partnerem, nebyl však ani zdaleka jediným adresátem. Přibližně dvě třetiny programu měly ambici oslovovat i dospělé. Příklad ryze nedětského loutkového divadla přinesla ten den v pořadí druhá sólistka Mária Danadová v inscenaci Láska P a Vášeň B (v režii Moniky Kováčové). Danadová je někdy manipulátorkou loutky, jindy je jejím dvojníkem a občas vystupuje sama za sebe. Erotické aspekty Belisiny vášně dohrává taktéž sama herečka. Zejména silný byl okamžik, kdy loutka Belisy sama bez manipulace promluvila, čehož bylo docíleno tím, že byla postavena před mikrofon a z reproduktorů se ozval hereččin nahraný hlas. Inscenace zaujme svým minimalistickým, konceptuálně velmi propracovaným, výtvarným řešením.

Polina Borisova, jakožto totální solitérka a jediná tvůrkyně inscenace Go!, uzavírá sérii ženských sólových výstupů. Herečka se s pomocí masky převtělila do staré opuštěné ženy žijící v malém bytě. Jejím důležitým vyjadřovacím prostředkem je papírová lepicí páska. Stařenka si s ní opraví brýle a vytváří s její pomocí na černém pozadí kamna, ve kterých spálí (zalepí) dokumenty, se kterými se už nechce konfrontovat. Papírovou páskou si vzpomíná na svého zesnulého manžela i vytvoří telefon, kterým by se mohla s někým spojit. Mladá herečka se do stařenky vtěluje skutečně umně. Jemnou komikou na scéně buduje melancholickou grotesku o ženě, které na světě zbyla už jen minulost.

Bezesporu nejvýraznější one man show na festival přivezl Matija Solce. Ve svém pásmu Happy Bones rozehrál s několika kostmi vynalézavé etudy volně propojené rámcem loutkářovy sebevraždy a snu loutkové pandy. Vedle důmyslných gagů si nechal velký prostor pro improvizaci a přiznaně manipulativní práci s publikem. Silné sdělení vzniklo v napětí mezi surovým materiálem a jeho hravou manipulací. Matija ukazoval publiku smrt tak, aby neděsila a Happy Bones jsou geniální ukázkou toho, jak zábavným způsobem lze sdělit vážné téma.

Jedním poměrně specifickým a bohužel dost často se opakujícím se fenoménem letošního Spectacula Interesse byla podivně nekonceptuální práce s monotónními reprodukovanými obecně divadelními hudebními kulisami. Inscenátoři ve strachu před tichem nešetřili uši ani dětského, ani dospělého diváka. Jedním z několika příkladů může být Malenka německého Piccolo Theater, která se jinak vyznačovala silnou vizuální stránkou. Bohužel i dramatická výstavba jednotlivých epizod byla převážně repetitivní a celé představení tak působilo dost jednotvárně.

Inscenace Hamlet maďarského Harlekin bábszínház a inscenace Ovidia, které na festival přivezlo španělské divadlo La Société de la Mouffette, spojuje jejich technologické řešení. Obě využívají dovedně animovaných manekýnů. Zkušení tvůrci ani v jednom případě nezůstali u pouhé (ač přesvědčivé) nápodoby lidského chování. Oba soubory dokázaly patřičně využít toho, co loutka umí lépe než herec. Příkladem může být rozpadající se a odhmotňující se duch Hamleta staršího či zcizení loutkového komponentu Ovidie, která praští loutkáře přes prsty.

Skutečně virtuózní loutkářská ekvilibristika umožnila hercům v představení Zigmund Follies v režii Philippa Gentyho surrealistický let po řetězcích divokých asociací. Autonomní ruka, která se vzepře hlavě a dělá si, co chce. Nekončící honička protagonisty a policajta mezi perspektivními novinovými sloupy. Divoká rakvičkárna. Mluvící písmena. Žeroucí se písmena. Let balónem. Žraločí ploutev na trávníku. Periskop, který je částí toalety, která pluje po vodě jako labuť a která je zároveň ponorkou… I přes neuchopitelnost diváckého zážitku se k recipientovi pokradmu připlíží výpověď o protagonistově tísnivé existenci.

Španělský soubor Agrupación Seňor Serrano nám představil svou inscenaci A House in Asia. Inscenace v základní rovině popisuje plánování útoku na dům Bin Ládina v přesné kopii teroristova úkrytu, vlastní útok na originál domu i natáčení slavného velkofilmu v další takové replice toho domu na světě. Velmi trefně k tomu využívá projekcí na scéně před zraky diváků natáčených miniatur. K tomu přidává záběry ze slavných amerických kovbojek i z filmového zpracování Melvillovy Bílé velryby. Vedle atentátu na Bin Ládina juxtapozičně staví kapitána Achaba v šílenství dobíjejícího Mobby Dicka. Inscenace velmi chytře a trefně ukazuje, jak neuvěřitelně rychle se v dnešní době stává z reality fikce a z války romantická kovbojka. Loutkové divadlo tak na mezinárodní úrovni dokazuje, že je schopno si přivlastnit výdobytky současných progresivních uměleckých směrů.

Tato angažovaná a aktuální inscenace byla právem porotou festivalu ohodnocena za dramaturgicko-výtvarný koncept. Další individuální cenu získala Elena Volpi za přesvědčivý autorský přístup v inscenaci Praktické rady slušně vychovaným dětem. A konečně hlavní cenu získala inscenace Zigmund Follies francouzské Compagnie Philippe Genty. Těžko porovnávat neporovnatelné. Zigmund Follies je skutečně výjimečná inscenace a ocenění si nepochybně zaslouží. Zarážející je však jeden detail: tato inscenace měla obnovenou (!) premiéru v roce 2001. Je na interpretaci každého, jakou zprávu tím festival dává současnému loutkovému divadlu.

Loutkář 6/2015, p. 14–15.