Loutkar.online

Malíková, Nina: Spectaculo interesse 2015 – obhájená pozice

Ve srovnání s přebohatou úrodou letošních loutkářských festivalů v Čechách i v zahraničí nebylo postavení ostravského Spectacula Interesse (4.–9.10. 2015) lehké. Přesto se 11. bienále mezinárodního loutkářského festivalu i tentokráte poctivě snažilo předvést rozmanité podoby loutkářského řemesla a v souvislosti s mezinárodní konfrontací klást otázky po dalším směřování loutkářství v souvislosti s jeho prolínáním do dalších, nejen divadelních druhů.

Překvapení i omyly

Právě pro tu možnost vidět u nás v posledních měsících řadu zahraničních loutkářských skupin a souborů vzbuzoval program Spectacula zvědavost – kromě hvězdy festivalu, jíž byla nesporně Compagnie Phippe Gentyho, zde totiž figurovaly skupiny, které se v našich krajinách objevily poprvé.

Jako na každém festivalu se vyskytnou překvapení i omyly, důležité bývá, v jakém poměru. V Ostravě to bylo jednoznačně ve prospěch překvapení, a to i u inscenací, které nakonec nedosáhly na statutem stanovené tři ceny. Začněme ale těmi matnějšími, jejichž zařazení do programu bylo zřejmě ovlivněno u organizátorů stejnou zvědavostí, či možná (šlo o komorní ansámbly) trochou provozního kalkulu.

Zklamáním byl německý soubor Piccolo Theater s adaptací pohádky Malenka “pro čtyři ruce”, přesněji řečeno v provedení herecké dvojice Wiebke Schulzové a Wernera Bauera, která něžný Andersenův příběh proměnila ve sled více či méně zdařilých čísel s nedůslednou výtvarnou stylizací. Celkem invenční loutky tvořené holýma rukama dozdobenýma výtvarnými atributy nešťastně soupeřily s velmi hmotnými dalšími zvířecími figurami, které na jevišti působily jako výtvarná veteš.

Další inscenací, která se u publika nesetkala s výraznějším ohlasem, byla Sweet and Sour Sweet/Sladký a sladkokyselý izraelského souboru The Galilee Multicultural Theatre, nejen pro nepříliš invenční vršení kabaretních scének (s využitím, černodivadelních prvků) pospojovaných vztahem muže a ženy. Jejich divadelní metráž totiž vůbec neodpovídala chudičkému obsahu jednotlivých čísel, a přispěla tak rozpačitému vyznění celku. Problém nebyl jen v tom, že zde byla k vidění loutkářská čísla dávno viděná či v pointách předvídatelná, ale že byl přes veškerou snahu interpretů celek vleklý a prázdný.

Z jiného soudku byly inscenace, které ve výsledku oscilovaly mezi přitažlivostí ve vizuální stránce a pocitem nedotaženosti, či naopak roztaženosti daného nápadu. Šlo o inscenace na domácí půdě ceněné, a dokonce i ověnčené prestižními cenami, jako tomu bylo např. u Kouzelné flétny polského wroclawského Teatru lalek, která byla zahajovacím představením festivalu. V režii (a výpravě) Marka Zákosteleckého se Schikanederova předloha a Mozartova hudba staly jen převyprávěnou pohádkou ve značně zjednodušené hudební úpravě, která vycházela vstříc zpěvním možnostem hereckého souboru. Ani řada výtvarných nápadů podpořených akcentovanou loutkovitostí (celá scéna umístěná ve druhém hracím plánu byla zvětšeninou rodinného loutkového divadla i s kulisami, pohyby herců byly jemně stylizovaným pohybem marionet) nepomohly nevyrovnanému rytmu inscenace, na němž se podílely rovnou měrou pěvecké i herecké nedostatky souboru. Pohádkový celek byl barevnou podívanou, která zůstala daleko za hloubkou a výpovědí celého příběhu týkajícího se nejen životních zkoušek prince Tamina. Ostatně nevím, čím a proč je právě Kouzelná flétna pro loutkáře tak přitažlivá (Marek Zákostelecký si její grotesknější, komediální podobu vyzkoušel už v inscenaci Kouzelná píšťala uváděné v Národním divadle marionet v pražské Říši loutek), když souboj s touto fantasy operou plnou jinotajů dopadá většinou v neprospěch i velmi zkušených a poučených inscenátorů.

U publika nijak “nezabodovala” ani s velkou energií zahraná Láska ke třem pomerančům českého souboru Geisslers Hofcomoedianten, která se jinak setkává s velmi dobrým ohlasem. Nevyjasněný, či spíše v opojení prostředky a navršenými nápady (ovoce a zelenina jsou zde využity ve všech podobách a významech) nezřetelný příběh i téma, někde trochu křečovitá snaha Gozziho zesoučasnit, se v Ostravě s velkým úspěchem nesetkaly.

I Láska P a vášeň B souboru Odiovo ze Slovenska, o které jsme pochvalně v Loutkáři referovali (2015/3) se s publikem minula. Snaha o několikerý pohled hlavních aktérů (Perlimplína, Belissy i Malkolfy) na svou roli v příběhu lásky a vášně, který byl v dramaturgickém záměru zajímavý, se v nekontaktní atmosféře nepřehledně rozpadl. Možná, že zde inscenaci neprospělo uvedení na hlavní scéně divadla (slušelo by jí spíše komornější prostředí), a tak i přes zajímavé (ale pro velké jeviště titěrné) loutky a dobře využitý centrální objekt postele, která je jejich hracím prostorem i metaforickým vězením, celek působil spíše jako nepřesvědčivá, sexuálně podbarvená exhibice hlavní protagonistky.

Mezi čtyřmi inscenacemi, kolem kterých se vedly i docela vášnivé kuloárové diskuse příznivců i odpůrců, a bylo by tedy možné je každopádně zahrnout mezi překvapení, byl Hamlet mladého maďarského souboru Harlekýn Bábszínház, který byl do současnosti převedeným známým Shakespearovým příběhem podle jeho zkrácené verze z komiksové předlohy i pohybové variace na mytický příběh Daidalos souboru Tortue noire z Kanady (uvedl se před lety právě v Ostravě s oceněnou inscenací Kiwi), které byly přes přehledný režijně-dramaturgický záměr příliš zahlceny prací s maskou i předmětem. Do čtveřice diskutovaných inscenací docela jistě patřil podivný moritát Ovidia La société de la Moufette ze Španělska. Publikum zaujaly velmi dobře animované loutky-manekýni, zato se velmi těžko orientovalo v chaotické fabuli i vztazích postav. Z inscenace si živě vybavuji zejména několik zcizujících momentů, kdy loutka “osloví” svého manipulátora (hraje se s odkrytým vedením na ploše stolového typu) a rozkošnicky mu prohrábne vlasy, nebo nad tím, který je odpovědný za její problematické chování v ději, káravě zakroutí hlavou. Mezi překvapení lze počítat spíše činoherní inscenace traFika finského souboru Livsmedlet, která pracovala zajímavě s předmětem, v tomto případě dopravními značkami v různých rozměrech i provedení. S jejich pomocí vytvářela neobvyklý divadelní jazyk, který byl hlavním prostředkem nonverbální komunikace manželské dvojice v nejrůznějších etapách jejího života.

Nejednoznačná překvapení

Rozpaky vyvolalo zařazení zcela činoherních Bláznových zápisků v provedení banskobystrického Bábkového divadla na Rázcestí do soutěžní festivalové řady osmnácti inscenací. Popravdě je však třeba říci, že tato inscenace nejen díky výkonu jejího protagonisty Vikora Sabo, ale i režijnímu výkladu Mariana Pecka a s ním souznějícímu výtvarnému řešení (Pavol Andraško, Eva Farkašová) byla pro diváky osvěžením i divadelním zážitkem.

O překvapení i počáteční rozpaky jiného druhu se postarala koláž drobných etud (soubor Cia. Zero en Conducta) nazvaná příznačně Nymio: Drobné příběhy vyprávěné rukama. Po nepříliš šťastném a herecky neobratném úvodu španělský sólista Putxa předvedl, co všechno s rukama umí. Publikum roztálo a herec potvrdil, že jeho jevištní zkušenost je daná četnými pouličními vystoupeními, kdy se musí protagonista o přízeň svého publika poprat. Na maličkém prostoru konferenčního stolku svýma rukama vytvořil etudu s plavcem na břehu moře, s kouzelníkem, který nakonec končí ve svém kouzelném klobouku, i příběh hrdiny Punta (prstová loutka), který předvede dokonalý streetový tanec se všemi známými figurami, aby ho zakončil obrovským výskokem, který ho pošle mezi anděly. Myslím, že k možnému ocenění této inscenace mnoho nechybělo a docela jistě by lépe rezonovalo v komornějším prostředí, i když herec dokázal přitáhnout ke svým miniaturním loutkám i práci s nimi publikum i z těch posledních řad hlavního sálu ostravského loutkového divadla.

Únava materiálu a ošidnost repríz

Dost dobře nevím, proč v Ostravě větší pozornost nevzbudila nejen inscenace Divadla DRAK A do třetice…, ale ani tolik aplaudovaná půvabná drobnička pro nejmenší O beránkovi, který spadl z nebe Naivního divadla Liberec. Tentokrát nemám na mysli ohlas v publiku, který byl stabilně příznivý, ale protože jsem obě inscenace měla možnost vidět v nejrůznějších prostředích, na festivalech i s větším časovým odstupem, zdála se mi trochu unavená a bez napětí. Ostatně právě u Beránka jsem si uvědomila, jak by stálo zato sledovat jednu výbornou inscenaci v průběhu delšího časového období a s různým publikem. A jak – přes veškerou teatrologickou poučenost – na festivalech nehodnotíme inscenaci, ale představení. Konkrétní, a tudíž proměňující se s prostředím i obecenstvem. V tomhle kontextu by mě moc zajímala současná podoba Posledního triku Georgese Mélièse, jehož putování po domácích i zahraničních festivalech určitě podrobilo mnohokráte oceněný titul zatěžkávací zkoušce.

Na rozdíl od obou předchozích inscenací naopak v samotném závěru Spectacula výtečně zafungoval Třetí gong Naivního divadla, který v divadelně poučeném festivalovém publiku našel svého fandícího partnera.

Favorité a těžké rozhodování

Na závěr jsem si nechala favority diváků i poroty. Všechny zmíněné inscenace byly zajímavé, podnětné a bylo skutečně těžké mezi nimi spravedlivě rozhodnout – ceny byly, jak jsem už napsala, opravdu jen pro tři z nich.

Sólo pro výtečnou herečku Polinu Borisovou (původem z Ruska, absolventka charlevilleské školy, žije a pracuje ve Francii) nazvané jednoduše Go! provázela výtečná pověst z řady festivalů a ostravská repríza tuto pověst zcela potvrdila. Příběh staré ženy, která ve svém pokoji vzpomíná na svou minulost a jednoduchými výtvarnými prostředky (jen obyčejnou světlou lepicí páskou, kterou vytváří na černé oponě předměty, postavy i obrysy výjevů ze svého života) byl tím, čemu se říká “sugestivní osobní výpověď”. Inscenace vypracovaná do posledního detailu v herecké práci i rytmu, s překvapivým závěrem. A co teprve “děkovačka”, která vyrazí divákům dech: tleskajícímu publiku se místo staré dámy klaní svižná, usměvavá mladá herečka!

Z osobních zážitků čerpala i inscenace Praktické rady slušně vychovaným dětem z Lutkovno gledališče Maribor ve Slovinsku, inzerovaná jako inspirace dílem Marka Twaina. Byla však ve všech směrech sólem nadané Eleny Volpi – v kontaktu s publikem, v práci s loutkami (jde o hadrové panenky s vyměnitelnými obličeji, které tvoří vystřižené portréty ze starých rodinných fotografií). Inscenace o problémech dětí v rodině, o dospívání, láskách, touhách, kamarádství je i přes to, že je výtvarně situovaná někde do 30. let minulého století, velmi současná. Je Elenou Volpi hraná s elegancí, půvabem a hereckou přesvědčivostí, kterou známe z jejích jiných rolí, ale tentokráte doplněná jakousi cudností, něžností a uměřeně krocenou spontaneitou.

Slovinsko v osobě světoběžníka Matiji Solceho vzalo festival útokem podruhé. Jeho filosofická inscenace s prvky kabaretu Happy Bones (Teatro Matita) – to nejsou jen mistrovsky zvládnuté etudy s rukama a předměty, ale schopnost vzít v úvahu danou lokalitu a publikum (s ostravským koloritem a narážkami na něj pracoval Matija ve svých improvizacích velmi pohotově). Je to ale především inscenace o základní podstatě loutkového divadla – o manipulaci, manipulátorovi, možnosti nechat se manipulovat (s publikem to dovede Matija až na samou hranici v momentě, kdy sympatizující publikum málem svede k “hajlování”, aby ho bleskurychle právě ze snadné, stádní manipulace usvědčil). Je to inscenace o smrti, moderní rakvičkárna vztahující se k současnosti a především bravurní herecká práce.

Původní verze inscenace Zigmund folies Compagnie Philippe Genty tvořenou herci Ericem Lamblem De Sarria a Philippem Richardem vznikla na počátku 80. let minulého století a její obnovená a inovovaná premiéra byla v roce 2001.

Jistě vás napadne, proč dnes uvádět přes třicet let starou inscenaci na festivalu, a proč ji dokonce zařadit do soutěžního programu, když její přednosti ocenila za tu dobu už řada diváků, festivalů i kritiků? Proč? Je prostě stále výtečná, pracující s jednoduchými loutkářskými prostředky. K vyjádření zdánlivě prostého příběhu ztracené levé ruky, jejíž dobrodružná cesta za hledáním a nalezením své identity v symbióze s druhou rukou, která je po celou dobu jejím protihráčem i pronásledovatelem, zde stačí nejrůznější významové převleky (ve skutečnosti spíše náprstkovité návleky) jednotlivých prstů. Je zde inspirace němým filmem, politickou situací, doslovná vizualizace slovních hříček a téměř vražedný rytmus, díky kterému neumdlévá pozornost publika. Je to prostě čirá radost z dokonale zvládnutého řemesla, z gejzíru nápadů i filosofického základu všech groteskních i tragikomických situací. Je to francouzská fraška, guignoliáda i velké divadlo o našich snech a jejich nalézání. Holá ruka a její možnosti, která se shodou okolností objevila v řadě ostravských festivalových představení, v případě Zigmund folies je důkazem faktu, že nejvýraznější a nejúčinnější věci bývají těmi nejjednoduššími.

S inscenací A House in Asia Agrupación senor Serano ze Španělska, která dosáhla na třetí cenu Spectacula Interesse mám trochu problém. Musím se přiznat, že mě samozřejmě zaujal fakt, že se krutě dotýkala naší současnosti a že se v ní použily až módní prostředky práce s kamerou přímo snímající miniaturní akce na jevišti, ale nějak pro mne nepřekonalo pomyslnou hradbu mezi jevištěm a hledištěm. Ohlas u mladého publika fandícího multimediálním prostředkům byl obrovský, zaujala i jeho apelativnost, ale moji kolegové v porotě (Ida Hledíková a Szilárd Boráros) mě museli dlouze přesvědčovat o nových divadelních možnostech digitalizace i o tom, že virtuální realita může být v inscenaci předmětem stejně jako figurativní loutka. Nakonec mě udolali, ale pocit, že přece jen fandím jednodušším divadelním prostředkům, u mne přetrvává dodnes.

Každý mezinárodní festival – ať už se koná u nás, či v zahraničí – pro nás určitě přináší otázku, jak si v daném momentě stojí české loutkové divadlo? Stále ještě přešlapujeme na místě, držíme jen krok, nebo se nadechujeme k větší ofenzivě? Z letošního ostravského festivalu lze těžko usuzovat, programově zde bylo české loutkářství zastoupeno méně a ostravské Divadlo loutek své inscenace (Vlku, dobré chutnání a Marvin), vedeno hostitelskou či diplomatickou (?) skromností, uvedlo mimo soutěž. Každopádně si musíme na zásadní bilancování v Ostravě dva roky počkat. Ale jednu výhodu oproti letošku Spectaculo určitě bude mít – nebude v takové konkurenční festivalové palbě a má znovu šanci výběrem založeným především na vlastním očitém zážitku (informace ze zaslaných a šikovně sestřihaných promo záznamů mohou být zrádné) pomoci k diskusím o dalším postavení loutkového divadla vůbec.

Loutkář 6/2015, p. 10–13.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.