Loutkar.online

Vojíková, Silvie: Dějiny jako závodiště

Švestkový Dvůr v jihočeských Malovicích, v němž Divadlo Continuo sídlí a tvoří již 20 let, se veřejnosti otevřel po roční rekonstrukci festivalem Otvíračka/ RE: OPENING, konaným 24.-25. července.

Zrekonstruovaný prostor vychází z půdorysu historických budov hospodářské usedlosti, která na místě stála od roku 1868, a citlivě kombinuje moderní prvky s původními (např. trámy, klenby, cihlové stěny, dveře, kameny v dlažbě). Dvoru dominuje multifuknční sál o velikosti 12 x 18 metrů a výšce 10 metrů s otevřeným krovem, vybudovaný z bývalé stodoly. Sál s kapacitou 200 míst je obložen dřevem a vizuálně (krov ve tvaru klenby) i atmosférou připomíná sakrální prostor. Vnitřní travnatý dvůr je koncipován jako venkovní divadlo s patrovým ochozem pro diváky. Místnosti v obou křídlech dvora (přízemí i podkroví) mají sloužit jako dílny, výtvarné ateliéry, knihovna, zkušebna, hudební studio, klub, sklady a zázemí pro účinkující; zatím jsou většinou nezařízené. Herci Continua nadále bydlí v maringotkách vedle usedlosti. Švestkový Dvůr se mám stát otevřeným divadelním, uměleckým a pedagogickým prostorem – mistem setkávání, sdílení, výměny a tvoření. V nejbližší budoucnosti se zde chystá projekt Švestkohraní – pravidelné sobotní představení pro děti spojené s tvůrčími dílnami, dále představení Continua i hostujících souborů, koncerty a výstavy. Continuo, jako jediné profesionální divadlo v Čechách sídlící na vesnici, si vybudovalo naprosto unikátní prostor, kde se podařilo uchovat genius loci daného místa.

Continuo připravuje každoročně tradiční letní site specific projekt, jehož letošní 19. ročník nesl název Zapomenuto v polích. Pod vedením principála Pavla Šťourače se na něm podílelo vedle členů Continua také 13 perfomerů z devíti zemích (Česká republika, Slovenská republika, Polsko, Německo, Rakousko, Velká Británie, Itálie, Izrael a Francie). Výchozím materiálem pro projekt se staly příběhy pamětníků z okolí obce Malovice. Zapomenuto v polích tak tématicky navazuje na dřívější tvorbu Continua: site specific Jizvy v kameni (2010) a inscenaci Sousedi (2012), s nimiž je pojí i dominantní výtvarný prvek – celohlavové masky koní. Continuo připravilo svou další variaci na téma dějiny 20. století a paměť krajiny – tetokrát skrze mozaiku konkrétních lidských příběhů.

Pár set metrů od Švestkového Dvora pokojně postává na rozlehlé louce stádo (všudypřítomný prvek koňských masek) – naši průvodci, kteří nám umožní nahlédnout do minulosti, ohraničené roky 1938 až 1951. Jednotlivé obrazy uvádí vypravěč a aktér příběhu Václav (Martin Janda), seznamuje nás s letopočty, místy, postavami a sděluje i souvislosti, které měly zůstat utajeny, cituje dopisy, vzpomínky, udání. Jeho popisy jsou následně ilustrovány hereckou či taneční akcí nebo jsou dále rozvíjeny v jevištních metaforách. K stroze podaným, ale výmluvným faktům se připojují vidiny bláznivé dívčiny, která předpovídá smrt a katastrofickou vizi budoucnosti. Každý obraz doprovází výjevy s motivem koní, které naleznou paralelu v zobrazovaných dějinách: koňský trh (později se kupčí s lidskými životy), koňské dostihy (později se jako dostihoví koně chovají lidé, kteří se zoufale snaží uprchnout před krutostmi doby a smrtí a jejich závod o život představuje pro druhé zábavnou podívanou), zkrocení koní a omezení jejich svobody (později dojde na podrobení lidí a jejich přinucení k poslušnosti), osedlání, drezúra, mnohokrát opakovaný běh v kole.

Klíčovým momentem příběhu je vytvoření Protektorátu a následná vlna strachu, která vede na maloměstě k lavině udávání (občané se aktivně hlásí jako děti ve škole a chtějí být vyvoláni, chtějí se zalíbit), zatímco německá veterinářka pořádá doma karetní večírky, při nichž je odměnou pro vítěze plivnutí na portrét vůdce. Paradoxně to bude právě ona, kterou po válce zcela bezdůvodně odsoudí k trestu smrti. Kruh sledovaných příběhů na pozadí překotných dějin se uzavírá v roce 1951 kolektivizací. Místní outsider Antonín se vyšvihl k vedoucímu postavení a ve jménu ideologie svou moc násilně demonstruje. Václav raději zabije zbytek svých koní, než aby je odevzdal Antonínovi. Během třinácti let urazili naši zvířecí průvodci cestu od svobody ke smrti, v níž jediné můžou najít opět jistou formu svobody. Václav po celou dobu nesoudí žádné činy, pouze konstatuje doložená fakta a zdůrazňuje, že každý jednou povolí, je to vždy jen otázka času.

Zapomenuto v polích nás provádí několika místy zšeřelé i noční krajiny, každá zastávka na louce či lesní pasece odkrývá události jedné etapy. Při přechodu lesem lemují stezku, kudy diváci prochází, herci s maskami koní. Svědci z minulosti přihlížejí naší přítomnosti, abychom my o několik okamžiků později z bezprostřední blízkosti přihlíželi historii. Minulost se otiskuje v naší současnosti, lze ji ignorovat, popírat, retušovat, ale ne vymazat.

Další zastávka zobrazuje zběsilé prchání německého obyvatelstva úzkou uličkou, vymezenou právě samotnými diváky. Prchající si skrývají tvář (za lavor, kufry či obřího plyšového medvěda) ve snaze ukrýt svou identitu. Jejich úprk připomíná honbu dobytka na porážku. Vynálezaví sousedé neváhají prošacovat ve spěchu ztracené svršky. A záhy se mění dějinné role: z těch, co dosud jen přihlíželi, se stávají hybatelé dění, kteří chtějí nastolit (svou) spravedlnost. Je tak snadné nechat se strhnout davem a jednat jeho jménem. Po vítězných oslavách konce války, po “právem” provedených popravách Němců, kteří neuprchli, se národně uvědomělí občané očistí od minulosti rejžákem. Z očistného rituálu se stane posedlost. Každý začne u svých sousedů, k vlastnímu vydrhnutí stop po napáchaných křivdách se přistupuje až naposledy.

Na pozadí zobrazovaných dějin způsobuje největší obludnosti obyčejný člověk svým strachem, touhou po pomstě, majetku či v opojení mocí. Stačilo pár let, aby byla rozleptána symbióza vztahů a sousedské pospolitosti a rozdmíchána nenávist k veškerému německému obyvatelstvu. Zapomenuto v polích odhaluje jednu etapu naší historie ve vší její syrovosti. Dění se koncentruje na konkrétní osudy několika lidí, které zasáhly události, spjaté s válkou. Jsou to osudy, v nichž se odráží grotesknost dějin (např. opilecké, avšak o to více hrdé přihlášení se k národu Masaryka a Palackého) i jejich směšnost a pokřivenost (z minulosti jedince se vyzdvihne pouze to, co je v daném okamžiku vhodné a prospěšné). Inscenace využívá výrazně stylizované pohybové prostředky a klade (oproti dřívější poetice Continua) nezvykle velký důraz na slovo a ucelený příběh. Divákům díky zvoleným prostředkům nabízí celkem přehledný a srozumitelný děj. Zapomenuto v polích je střídmější nejen v předloženém množství jevištních obrazů a asociací, které jsou ve většině prostoupeny motivem koní, ale i ve scénografii. Používá se dřevěný stůl, židle, kovová postel a minimum rekvizit. Pozornost se soustředí na přírodu a člověka. Organickou součástí celku jsou folklórní písně a živý hudební doprovod, kombinující prvky lidové i vážné hudby, jazzu a dryáčnicky cirkusové hudby.

Continuo nenabízí řešení, jak se s historickými událostmi vyrovnat, neurčuje vinu a nevinu, jen oživuje konkrétní příběhy, abychom nezapomněli. Nedávná minulost se stále dotýká naší současnosti a dějinné role každého jednotlivce se mohou vrtkavě a překvapivě proměňovat.

Divadlo Continuo

Zapomenuto v polích

Režie: Pavel Šťourač

Výtvarné řešení: Helena Šťouračová

Hudba: Alesandro La Rocca a Elia Moretti

Premiéra 20. 8. 2015

Loutkář 4/2015, p. 18–21.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.