Jiřička, Lukáš: Hledání výzev mimo divadelní svět

Rozhovor se scénografem, členem divadelní skupiny Handa Gote a pedagogem KALD DAMU Robertem Smolíkem o mezinárodním studijním programu Three Layers of Telling a Story (zkráceně 3 LAY), který vzniká díky spolupráci čtyř divadelních škol zabývajících se loutkovým divadlem – v Praze, Bialystoku, Bratislavě a Budapešti – a bude nabízet studijní program v angličtině pro studenty, kteří budou mít šanci studovat tuto disciplínu rovnou na čtyřech vysokých školách.

V čem osobně vidíte přínos mezinárodního studijního programu loutkářství v angličtině?

Podstatné se mi zdá hlavně otevření se kolegům v rámci tzv. Visegrádu. Taková spolupráce mi připadá jako srozumitelný první krok k nezbytné internacionalizaci naší školy. Cítím, že je to pro nás přirozený prostor, když vycházíme z podobných zkušeností a bloudíme v příbuzných labyrintech. Společně s novými studenty a pedagogy ostatních škol se snad bude snáze hledat cesta.

Jakým způsobem se podaří rozložit studijní program mezi čtyři divadelní akademie?

Zatím se zdá, že každá škola bude mít na starost jeden semestr plus jednu rozsáhlou letní dílnu a na poslední semestr se studenti rozloží do všech škol. Každý semestr bude zaměřen jiným směrem, a to tak, aby posluchači poznali specifika daných škol a mohli se rozhodnout, na které škole své studium ukončí.

V čem může být loutkářství, práce s předmětem a animace skutečně podnětným a inovativním divadelním elementem? Kde tkví jeho síla a jistá umělecká radikálnost?

Zdá se mi, že jednou z možností je nejprve zapomenout na slova podnětný, inovativní, zapomenout na své komplexy na touhu být respektovaným divadelním elementem. To už stačí k tomu být radikální, ne? Osobně hledám cestu v určité intermedialitě, v hledání výzev mimo divadelní svět – spíše ve výtvarném umění, kde je práce s materiálem a objektem stále ještě velmi významně zastoupena.

Nakolik bude v rámci studia 3 LAY kladen důraz na řemeslnou stránku věci a nakolik na propojení loutkářství s dalšími divadelními prostředky?

Všechny čtyři školy spojuje stále poměrně velký důraz na řemeslo, což je v kontextu evropského uměleckého školství spíše anachronismus, ale z mnoha důvodů se jej nechceme zcela vzdát. Stejně tak jako v českém programu se snažíme o čím dál větší důraz na konceptuální stránku studia, tak i v programu Three Layers půjde o nalezení rozumné rovnováhy.

Co si od tohoto studia jako pedagog DAMU slibujete?

Hlavně změnu atmosféry na škole, už teď je cítit vánek změn s několika studenty v anglickém programu v řekněme “damáckém diskurzu”, doufám, že s větším počtem zahraničních studentů zavane orkán, který nakonec školu vyvětrá.

V jakém ohledu je pro vás tato disciplína stále inspirativní, a to nejen ze scénografického, ale i performativního hlediska?

Pro mne je loutkové divadlo zajímavé hlavně tím, že ze své podstaty míří mimo lidský svět, že jednou z jeho možností je mluvit s tím ne-lidským, odkopnutým a ničeným. Proto mám loutkové divadlo stále rád.

Myslíte, že loutkářství, které je v současnosti nejen podceňovanou disciplínou, ale nachází se i v jisté sféře hibernace a nezájmu, může i díky spojení čtyř tak odlišných škol zažít jistou renesanci?

No, určitě si od toho mnoho neslibuji. Ono je to s tím podceňováním stejně složitější. V první řadě se podceňují loutkáři sami, s tím souvisí jejich ambice a nakonec i výsledek práce, který nenabízí nic, co by bylo pro studenty svůdné – většina mých studentů nikdy neviděla žádné loutkové představení, které by se jim líbilo… Dokonce si myslí, že nic takového asi ani neexistuje. Je těžké jim nějak oponovat. Mám pocit, že převažující strategií loutkových divadel, a to nejen u nás, je jakési pochlebování a vlísávání se do přízně publika, municipalit, kolegů z “velkých divadel”. A na tu obavu, aby se líbilo, loutkové divadlo zajde. Takže jediná strategie, kterou se ve škole snažím používat, je nutit studenty do co největší radikality. Ovšem nemyslím si, že bych byl nějak úspěšný. Takže zpět k začátku otázky, nic si od toho neslibuji.

Loutkář 4/2015, p. 32–33.