Vostárek, Karel: Dvě jedničky Pražského Tajtrlíka

11. ročník přehlídky amatérského divadla Pražský Tajtrlík se konal 29.–29. března 2015 v prostorách Švehlovy sokolovny v pražské Hostivaři.

Soubor Kašpárek Sokola Pražského přivezl do Hostivaře dvě inscenace O čem král doma nevěděl a Perníková chaloupka pod souhrnným názvem Dvě pohádky z černého lesa. Obě hrané v iluzivním prostoru zájezdové scény, 35cm marionetami na drátě. Je příjemné konstatovat, že tento sokolský soubor s dlouholetou tradicí stále hledá cesty ke zkvalitnění své práce i v rámci daností domovské scény. To se projevilo zejména ve výtvarné kvalitě zpracování loutek a scény (cena Evě Matoušové), úrovni mluvičských partů (cena Janu Brunerovi), ale i ve vedení některých loutek. Mile nečekaným “bonusem” obou inscenací, byla i stínohra, která se promítala na stěny sálu Švehlovy sokolovny za scénou a neplánovaně zveřejňovala náročnou práci loutkovodičů.

Divadelní studio “Kampak!” je příkladně vedený soubor (čestné uznání Daně Bláhové za vedení) ze žižkovské ZUŠ. Kolektiv nabitý energií a disponující obdivuhodným hudebním potenciálem. Jeho hříčka na téma “ten nejhloupější sedlák má ty největší brambory” Duch Martina Mcdonalda v tomto ohledu také nezklamala. Milé jsou loutky zvířat a zajímavé jsou i loutky bojovníků, které však v některých momentech nesly nechtěné matoucí znaky.

O pyšné base, soubor Bubeníček Sokol Královské Vinohrady. Marionety na nitích (35 cm) z fundusu divadla a malované kulisy, které sloužily jako paravánky pro vodiče loutek. Představení se zveřejněnou rozdělenou interpretací. Zjevně zajímavý nápad na principu japonského divadla bunraku, kdy na scéně jeden mluvič expresivně přednáší všechny party a vodiči odkrytě vodí loutky. Hudebník vše dobarvuje a akcentuje hrou na loutnu šamisen. Dobrý nápad zůstal bohužel napůl cesty a expresivita přednašeče výrazně dominovala nad loutkovým partem a posunula inscenaci do roviny rozhlasové hry, kterou původně text V. Cinybulka byl. Škoda.

Já nespím, Arieli je v tom nejlepším slova smyslu holčičí inscenace divadla OKLIKOU. Scénou je “dětský pokojíček pro panenky”, loutky jsou marionety na drátě i plošné marionetky a také zde hezky funguje stínohra. Silný příběh na motivy knihy Josteina Gaardera Jako v zrcadle, jen v hádance. Budu citovat autorku textu: “O tom, co je a co není. Co se zdá a co se nezdá. O Cilce a Arielovi. O hranicích a předělech. Doma i venku, nahoře i dole, na zemi i nad zemí. V noci i ve dne, zítra, dnes i včera. Pro děti i dospělé.” Bezesporu nejvýraznější dramaturgicko-režijní počin (cena Janě Holoubkové), který byl k vidění na 11. pražském Tajtrlíkovi. Inscenátorkám se podařilo vytvořit obrazy a atmosféru, ve kterých nenásilně mohl přecházet svět snu a skutečnosti tam a zpět, a cesta do věčnosti se tak mohla stát milou samozřejmostí. Nádherné jsou i dvouhlasé zpěvy v norštině. Incenace je nominována na Loutkářskou Chrudim.

Představení Tenkrát v Paříži souboru Na Holou z Hořovic uzavíralo první den přehlídky. Nutno konstatovat, že to byl zdařilý závěr. Scénografie této inscenace je opravdu na vysoké úrovni, a to jak výtvarné kvalitou scény a loutek, ale i technologické “vychytávkami” a “fórky” scény (cena Ludvíkovi “Říhovi” Řeřichovi). Další silnou stránkou hořovického souboru je hudební part a jeho podání. Příběh hypotetického souboje geniálních mozků Arsèna Lupena a Sherlocka Holmese zatím nedosahuje kvalit ostatních složek inscenace. Rezervy souboru jsou i v dramaturgii a režii. Vzhledem k tomu, že představení na přehlídce mělo svou premiéru, hodlá soubor na inscenaci ještě pracovat. Porota doporučuje tuto inscenaci v širším výběru na Loutkářskou Chrudim.

Velké H – Máma bez táty ze Včelné, one woman show Magdaleny Reindlové ze souboru Máma a táta. Zmatený příběh, který je postaven na otřepaném vtipu “budu stát na scéně nahá” (ve skutečnosti na Há – naštěstí). Celé představení působilo dojmem narychlo spíchnuté jednorázové akce, která postrádá režii i jakoukoliv míru vkusu jak ve scénografii, tak bohužel i v hereckém projevu.

Velké H – Táta bez mámy ze Včelné, one man show Jiřího Reindla, také ze souboru Máma a táta. Jiří Reindl si napsal a nastudoval příběh vesmírné science-fiction o lásce k “androidu” z meziplanetárního rychlého občerstvení. Komplikovaný příběh s velmi vágními souvislostmi, takže nebylo snadné sledovat, k čemu směřuje linka děje. Nutno však přiznat autorovi, jistou originalitu ve scénografii, opřenou o milé kutilství. Také hudební část a pěvecký výkon byl na velmi slušné úrovni.

Dětský soubor ZUŠ Česká Lípa přivezl dvě krátké inscenace. Kouzelný penzion, příběh o sobectví, které je snadnou kořistí zrádné reklamy, a nezištnosti, která vysvobozuje. Činoherní inscenace s loutkami za paravanem z IKEY. Schematické hraní charakterů, jak dětských herců, tak loutek, bez zjevné přítomnosti režie.

Druhá inscenace Bylo nebylo…, loutková parodie reality show v kombinaci se soutěží krásy, nepostrádající zcela vtipné momenty. Jako loutky dobře posloužily upravené panenky Barbie na stole v krabici s pískem, který sloužil, jako poušť Gobi. Text bohužel postrádal potřebný zásah dramaturgie a manipulace s loutkami byla někdy i roztomile neobratná. Představení samo působilo spíše jako spontánně připravená historka k pobavení spolutáborníků než jako výsledek práce v LDO ZUŠ.

Jako nevýraznější přínos přehlídky počítám představení Já nespím, Arieli souboru Oklikou a velmi nadějně nastartovanou inscenaci Tenkrát v Paříži souboru Na Holou.

Nebylo by spravedlivé nezmínit i světlou organizaci a zabezpečení chodu celé přehlídky hostitelským souborem Frydolín pod vedením Petry Šikýřové, ve spolupráci s ředitelem přehlídky Miroslavem Ryšavým ze souboru Tyjátr.

Loutkář 3/2015, p. 24–25.