Drtina, Michal: Přehlídka v Kobylisích jubilejní

Kulatý čtyřicátý ročník krajové přehlídky pražských a středočeských loutkářů, organizovaný členy loutkového divadla Jiskra, se uskutečnil v Divadle Karla Hackera 20.–22. března v příjemné a pohodové atmosféře, ovšem opět bez výraznějšího divadelního překvapení. K vidění bylo sedm inscenací nastudovaných soubory, které do Kobylis jezdí pravidelně. Porotu ve složení Vlasta Polednová (předsedkyně), Jitka Dvorská, René Hájek, Jan Klos a Bohuslav Šulc nejvíce zaujala inscenace loutkářského souboru DDM Kašpárek z Mladé Boleslavi.

Úvodní představení festivalu zahrál soubor NESEM Základní umělecké školy Praha 5, Na Popelce. Inscenace O dolnomlýnské Pavlušce a hornomlýnském Petříkovi v úpravě Mariky Svobodové a kolektivu byla naivní pohádkou o sporu dvou mlynářů, kteří brání vzájemné lásce jejich dětí Pavlušky a Petříka. Řešení sporu pomůže až fingovaná smrt obou mladých milenců, kterou zosnuje vodnice Pentlička. Zásadním problémem byl zvolený způsob realizace inscenace, která je hrána z části činoherně, z části loutkově. Naivní činoherní herectví se střídá s groteskou, o kterou se snaží hra s maňásky. Groteska bohužel končí pouze u mlácení dětí mlynáři “hlava, nehlava”. Divadelní důvod na zdvojení postav jsem v inscenaci bohužel nenašel. Problematicky čitelná byla také expozice vodnice Pentličky i scénografické pojetí inscenace, které neposkytlo dostatečné označení jednotlivých prostředí, v nichž se odehrával loutkový plán inscenace.

V sobotním dopoledni se představilo loutkové divadlo Baribal z Prahy 8, které se v posledních letech účastní festivalu pravidelně. Na souboru je velmi cenné, že pracuje s vlastními texty. Tentokrát přivezl příběh O psovi Albertovi a kočičce Emilce, ve kterém se divákům dostane poučení o tom, že se sobectví a lenost nevyplácejí. Pohádkový příběh psa a kočky vypráví své neposedné a nudící se vnučce děda. Text nese poutavé téma řešící, jak je to s dělbou práce v domácnosti. I když inscenace souboru mají skoro pokaždé zajímavé náměty, potýkají se se stále stejnými problémy: chybí jim dramatické situace a přebývá slov, v kterých divák postupně ztrácí pozornost. A je to škoda, protože loutky i práce s nimi, například animace myší, hlasové herecké výkony i použitá hudba, za kterou byla Kateřina Gerbenzan oceněna porotou, dokážou diváky zaujmout.

V programu festivalu následovaly tři inscenace nastudované s rozdělenou interpretací. Loutkářský soubor Kašpárek Sokola Pražského přivezl Dvě pohádky z Černého lesa: O čem král doma nevěděl a Perníkovou chaloupku od Františka Langera, Loutkářský soubor Javajka Neratovice Pohádky kocoura Macíčka od Evy Vránové a Zdeňka Skořepy a domácí Loutkové divadlo Jiskra Pohádku o Zlaté rybce od Romaulda Kučery.

Rozdělená interpretace, tedy vodiči a mluviči, k těmto tradičním souborům patří. Je totiž vynucena technickými danostmi divadel, v kterých hrají. V zásadě by mohla mít i výhodu v obsazení dobrých vodičů a dobrých mluvičů, pokud se soubory nechtějí vydat cestou složitějšího využití techniky a spojit obě dovednosti, tak jako například v případě souboru Baribal. Rozdělená interpretace však s sebou nese mnohá úskalí a nutnost precizní souhry mezi mluvičem a vodičem, případně mezi vodičem a hrající nahrávkou. Musím však konstatovat, že úroveň vodičů ani mluvičů nebyla na této přehlídce tím, co by mě potěšilo. Porota sice udělila čtyři ocenění za mluvičský výkon, a to Zuzaně Čižinské za roli Kašpárka a Jakubu Brunerovi za roli vodníka v inscenaci Dvě pohádky z Černého lesa, Ireně Jirsové za roli zlaté rybky a Jiřímu Krásovi za roli Matěje v inscenaci pohádky O zlaté rybce, ale za vodičský výkon u těchto tradičních souborů udělila cenu pouze Libuši Kašparové za vodění Kašpárka v inscenaci Dvě pohádky z Černého lesa a Haně Vojtíškové za roli paní Rýmy v inscenaci Pohádky kocoura Macíčka.

Při diskusi s porotou bylo zřejmé, že si soubory problémy rozdělené interpretace sice uvědomují, ale potýkají se s časem, který mohou členové souborů věnovat zkoušení. A tak se stává, že se pohybová charakteristika postav mnohdy omezuje pouze na ručičkování nebo poskakování v tu chvíli, kdy loutky mluví. Vodičům v mnoha situacích ani nevadí, že jsou jejich loutky v dialogu otočeny zády k divákům. Ale nechci dávat vinu pouze loutkovodičům. Prvotní problémy jsou totiž už v přípravě textů i v režijním vedení. Texty jsou až přespříliš upovídané, většinou slovně popisují děj, a tak se většina situací na jevišti řekne a loutkové zpracování se srazí do pouhé ilustrace vysloveného. U dlouhých loutkových monologů není promyšleno aranžmá, které by podtrhlo dramatické momenty a umožnilo divákovi orientaci v ději a v jednání postav, tedy ani loutkovodič se nemá čeho zachytit. A to nemluvím o loutkářských kouzlech či minimu doprovodných zvukových efektů, které jsou pro loutkové divadlo tím pravým kořením. Náznak jednoho kouzla jsem zaznamenal v inscenaci Pohádky kocoura Macíčka, kde vypravěčka animovala loutku kocoura, kterého nesla v náručí. Místo aby využila nádherného momentu oživení loutky, zcela bez smyslu prozradila dětem, že to, co drží v ruce, není opravdový kocour, ale pouze loutka. Místo dialogu, který mohla společně s kocourem vést, včetně zapojení dětí do tohoto dialogu, řešila problém alergie z kočičích chlupů. Stala se tak kouzelníkem, který místo kouzlení prozrazuje divákům svá kouzla. Přitom herečka s loutkou zpočátku zacházela velice zručně. Jaká škoda.

V tomto kontextu byla inscenace Loutkářského souboru DDM Kašpárek Mladá Boleslav Povídám povídám pohádku praktickou ukázkou toho, že loutkové divadlo je dovednost, kterou je třeba pravidelně a systematicky rozvíjet, stejně jako hru na hudební nástroj. To také potvrdilo hodnocení poroty, která se slovy Vlasty Polednové vyjádřila k inscenaci takto: “Porotci se shodli na tom, že jednoduchá ”pohádka naruby“ o kůzlátku a třech kozách – mamince, babičce a tetičce, napsaná autorem původně jako klasická mateřinka pro děti předškolního věku, byla inscenována stejně ”prostě“ a souzněla i s věkem hereckého, tedy dětského souboru. Dramaturgický výběr rezonoval s hledištěm a pěkně zahranou pohádku ocenili zejména ti nejmenší diváci.

Přirozené, ale precizní výkony jak vodičské, tak mluvičské, včetně dvou živých vypravěčů, ocenila porota Čestným uznáním věnovaným ”všem mladým loutkohercům souboru Kašpárek“.

K úspěšnosti inscenace přispěla především vyváženost všech jevištních složek (režie Jaroslav Vidlař). Černodivadelní, v podstatě velmi jednoduché plošné aranžmá odpovídá prostému příběhu, stejně jako poměrně velké, čitelné loutky – další Čestné uznání, které za výpravu a loutky dostali Jaroslav Vidlař a Miroslava Šindelářová.

Dobrá úroveň souboru, a to po všech stránkách, je výsledkem patnáctiletého systematického pedagogického a režijního vedení manželi Vidlařovými. Černé divadlo je jen zdánlivě jevištně nenáročný žánr, pěstuje však dokonalou souhru dvou i více vodičů, z nich zpravidla jednoho mluviče (představitele postavy). V představení Povídám, povídám pohádku se tento ”výcvik“ dobře zúročil.”

O poslední inscenaci Pohádka o Guliverovi Loutkového divadla Kulíšek jsme psali minulý rok v ohlédnutí z přehlídky v Bystřici a na loňském hodnocení není co měnit.

Čtyřicátý festival pražských a středočeských amatérských loutkářů byl z mého pohledu, i přes výtky, které uvádím výše, velice inspirativní přehlídkou. Práce všech, kteří se ve volném čase věnují divadlu pro děti, je bezesporu prospěšná. Má svůj neoddiskutovatelný společenský a sociální význam. Však tuto práci porota při diskusích vrchovatě oceňovala. Věřím, že se mnohé soubory z pojmenovaných problémů poučí a v příštích letech překvapí svou divadelní invencí.

Přehlídka byla dokladem toho, že oživlé loutky děti fascinují svou prostou podstatou. Jsou pro malé diváky reálně jednajícími bytostmi, jejichž prostřednictvím prožívají nabídnutý příběh, vnímají dobro i zlo a neřeší skutečnost, že jim příběh hrají neživé postavy. To však neznamená, že nevnímají, když je něco špatně. Nedokážou to vyslovit, ale jejich pozornost se ztrácí. Že tleskají na rytmickou hudbu, že se smějí, když postava zakopne a spadne, a reagují, když jsou vyzváni, totiž v žádném případě neznamená, že je uváděná inscenace dobrá.

Výsledky: (neuvádět v tištěné podobě)

1. místo a nominace na Loutkářskou Chrudim LS DDM Kašpárek

Libuši Kašparové za vodění Kašpárka v inscenaci Dvě pohádky z Černého lesa

LS Kašpárek Sokola Pražského za výběr tradičních hříček Františka Langera

Zuzaně Čižinské za mluvičský výkon v roli Kašpárka v inscenaci Dvě pohádky z Černého lesa

Jakubu Brunnerovi za mluvičský výkon v roli vodníka v inscenaci Dvě pohádky z Černého lesa

Ireně Jirsové za mluvičský výkon v roli zlaté rybky v inscenaci pohádky O zlaté rybce

Jiřímu Krásovi za mluvičský výkon v roli Matěje v inscenaci pohádky O zlaté rybce

Haně Vojtíškové za roli paní Rýmy v inscenaci Pohádky kocoura Macíčka

Dádě Kulhanové za kultivovaný herecký výkon v roli vodníka O dolnomlýnské Pavlušce a hornomlýnském Petříkovi

Mladým loutkohercům v inscenaci Povídám povídám, pohádku LS DDM Kašpárek

Miroslavě Šindelářové a Jaroslavu Vidlařovi za návrhy a realizaci loutek v inscenaci Povídám povídám

Kateřině Gerbenzan za hudbu k inscenaci O psovi Albertovi a kočičce Emilce

Loutkář 2/2015, p. 40–41.

Drtina, Michal: Přehlídka v Kobylisích jubilejní

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters