Plachetka, Jan: Blanka Josephová Luňáková

Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla

Herečka, schopná jak poloh groteskních, tak temně baladických, autorka divadelních her, rozhlasových a televizních scénářů i písňových textů, šansoniérka, učitelka herectví, lektorka, porotkyně, publicistka a také arteterapeutka. Zabývá se divadlem v nejrůznějších podobách (loutkovým, alternativním i činoherním, divadlem poezie, divadlem hraným dětmi, divadlem pro děti a mládež, divadlem pouličním).

Narodila se v roce 1955 v Praze a tady taky chodila do škol, přičemž tou poslední byla DAMU, kde v roce 1979 dokončila studium loutkoherectví. V době absolutoria už ovšem byla členkou plzeňského Divadla dětí Alfa, kde – s výjimkou období “na volné noze” v letech 1994–2003 – působí dodnes. S Alfou se zúčastnila řady tuzemských i zahraničních festivalů, na kterých se jí dostalo individuálních ocenění za interpretaci i autorství. Mezi nejúspěšnější inscenace, na nichž se podílela a jež jsou dosud na repertoáru, patří Tři mušketýři či Soused Kašpar a soused Škrhola. Ke svým nejmilejším rolím řadí dvě “mateřské”: Matku v Pokladu podle balad K. J. Erbena a Matku vlčici v Kiplingově Mauglím.

Mezi její autorské divadelní počiny patří Čertoviny, Červená Karkulka v A dur, Dvě pohádky s hubičkou na konci, Obutý pes, Popelka a pět trpaslíků, Srdce na dlani, Taková a Maková a Ptačí sen, nominovaný v roce 1996 na Cenu Alfréda Radoka. Pro rozhlas napsala mj. Domeček plný dědečků a babiček, O Kubovi a Nanynce a Vincek a peklo, pro televizi pak Nebe a Vincek.

Kterého svého divadelního počinu si nejvíc ceníte?

Já si cením všech počinů! Těch relativně povedených i těch nepovedených, které majznou za ucho a vzkážou: “Musíš na to jinak!”… Nesmírně si cením toho, že jsem tolik let mohla stát na jevišti a že zatím ještě pořád smím pokračovat. Pak mám ráda výzvy, ve kterých riskuju, pouštím se do projektů, kde divadlo hraje sociální roli, pracuju s neherci, s lidmi s psychickým onemocněním, s cizinci, se zaměstnanci ve firmě, učím v herecké škole. Jsou to všechno projekty, ve kterých jako lektorka sama něco důležitého objevuju, ale zároveň hrozí, že se pode mnou ten tenký led prolomí. Hloupé na tom je, že jsem nervák, a tak mě ty pasti, které sama sobě kladu, často straší i v noci. Ale asi se potřebuju trápit…

S kým jste si v divadle nejvíc rozuměla?

Proč ten minulý čas? Pořád jsou to kolegové a kolegyně z plzeňského Divadla Alfa v čele s Vláďou Čadou.

Kterých kolegyň a kolegů si nejvíc vážíte?

Slovo “nejvíc” mi zní příliš determinovaně. Vážím si všech, kteří nepřestávají hledat a nespoléhají na jistotu. Přátelíme se s kolegy z Naivního divadla v Liberci a z Divadla Drak v Hradci Králové. Z těch zahraničních mě oslovuje třeba tvorba Philippa Gentyho, Jeana-Pierra Lescota či Dudy Paivy.

Kdyby vám Thálie mohla splnit i to nejnesplnitelnější přání, jak by znělo?

Abych byla užitečná.

Které ze současných divadel, případně který z dnešních tvůrců ve vašem oboru vám připadá nejzajímavější?

Zase to “nej”… Zajímá mě, co dělá Jiří Havelka, Jakub Vašíček, Tomáš Jarkovský, Petra Tejnorová, Petr Vodička, bratři Formani, Rosťa Novák, duo Skutr… Inspirativní jsou pro mě inscenace studentů DAMU…

Co se vám na současném loutkovém divadle líbí – a co nelíbí?

Líbí se mi široké možnosti, otevřenost, propojení žánrů. Nelíbí se mi předsudky.

Které ze žijících kolegyň či kterému kolegovi byste přála Cenu Thálie?

Určitě by si ji zasloužil plzeňský režisér Tomáš Dvořák nebo třeba hradecký herec Venda Poul.

Z materiálů Herecké asociace v Magazínu Ceny Thálie 2014, které připravil Jan Plachetka.

Dosavadní laureáti této Ceny Thálie

2012 – Josef Krofta

2013 – Zdeněk Peřina

Zvláštní Cena Thálie 2012 – Spejbl a Hurvínek

Loutkář 2/2015, p. 25.