Toupalová, Malvína: Karel Zeman a loutky

Český filmový režisér Karel Zeman se stal světoznámým poté, co byl na EXPO 1958 uveden jeho trikový film Vynález zkázy. Přestože i poté ohromoval svět především svými kombinovanými filmy, má na kontě i řadu loutkových počinů. A právě těm se budeme věnovat.

Karel Zeman jako loutkovodič

Karel Zeman, který byl nazýván “Mélièsem českého filmu”, se narodil 3. 11. 1910 v Ostroměři u Nové Paky. Jeho zájem o loutky se probudil už v dětství, když dostal loutkové divadélko a pořádal představení pro sousedské publikum. “Myslím, že koho ta představení uváděla do největší extáze, nebyli ani tak moji diváci, jako já sám,” uvedl později režisér. Zájem o loutky ho doprovázel i v době dospívání. Účastnil se například výstavby stálého divadla v Kolíně, kde vystupovali ochotníci. Zeman se zde věnoval výpravě, vytvářel loutky a při představení se uplatnil jako loutkovodič. S 30 centimetrů velkými loutkami na dlouhém vedení se tu hrála avantgardní představení, jež jednou, když se přijel do kolínského divadla podívat, ocenil i Josef Skupa.

Prvotina Vánoční sen

K loutkám se pak Karel Zeman vrátil na počátku své režijní kariéry, když začínal točit ve zlínských filmových ateliérech. Tehdy se svým jmenovcem (ale nikoliv příbuzným!) Bořivojem Zemanem režíroval krátký film Vánoční sen (1945). Bořivoj se ujal režie hrané části, Karel se postaral o část animovanou. Snímek přinesl úspěch – mimo jiné byl oceněn jako nejlepší loutkový film na festivalu v Cannes v roce 1946.

V krátkém příběhu zde ožije panáček, kterého holčička odhodila pod dojmem z nových vánočních dárků. Nakonec si ale svým roztomilým chováním znovu získá její přízeň. Už v tomto prvním loutkovém počinu vsadil Karel Zeman na estetiku vycházející ze stylizace jednoduchých dětských hraček, “obyčejných” panáčků a zvířátek, se kterými ale dosáhl plynulé animace. “Ti moji panáčkové, to byly v podstatě dřevěné špalíčky, vysoustruhované do formy trupu, z kterého trčely měkké drátky v izolačních trubičkách místo končetin,” vysvětlil později Zeman. “Hlavička se mohla měnit. Nesnáším, když loutky napodobují člověka, když na sobě nosí hadříky střižené podle lidských šatů. Mám rád čistý, geometrický tvar. Loutky jsou nejdramatičtější, nejpoctivější, nejdojemnější, když jsou samy sebou.”

Loutkoví páni Prokouci

Těžiště Zemanovy loutkové tvorby ovšem najdeme v sérii agitek se sympatickou postavičkou pana Prokouka, které natáčel v letech 1946–1955. Ve své době velmi populární panáček se slamákem v pruhovaném triku představoval nenásilnou formu agitace a bavil malé i velké diváky. “I vy patrně přijmete bez mračení a bez protestů směšného dřevěného pumprlíka, který má sám daleko k dokonalosti, i když bude agitovat na brigádu, horlit proti alkoholu nebo vyzývat k sběru surovin,” vysvětlil princip sám Zeman.

Snímků s panem Prokoukem, jejichž metráž se většinou blížila k deseti minutám, natočil celkem sedm. Jako první vznikla Podkova pro štěstí (1946), pak následovaly snímky Brigády (1947), Pan Prokouk ouřaduje (1947), Pan Prokouk v pokušení (1947), Pan Prokouk filmuje (1948), Pan Prokouk vynálezcem (1949) a s několikaletým odstupem Pan Prokouk, přítel zvířátek (1955). Karel Zeman dělal na těchto filmech jak režiséra, tak výtvarníka i animátora, jehož funkce byla tehdy uváděna jako “oživení” či “hra” loutek.

Na filmech s panem Prokoukem lze sledovat nejvýraznější rysy Zemanovy práce s loutkou. Jako výtvarník tíhl ke srozumitelnosti, a přitom ke hravosti, jako režisér pak kombinoval situační komiku s jasným poselstvím. Aby loutky byly srozumitelnější, měly mimiku. Tím se “zlínský” Zeman výrazně odlišil od “pražského” Trnky, jehož loutky měly vždy neměnný výraz.

Asi nejznámější a nejnázornější je snímek Pan Prokouk ouřaduje, v němž Prokouk opouští své obuvnické řemeslo a stává se úředníkem. Mezi úředními šimly, které zde představují koníci, si ale po chvíli uvědomí, že by se měl vrátit k obuvnictví. Místo toho, aby donekonečna psal na psacím stroji “Žádost o obuv se zamítá pro nedostatek dělníků”, obrátí úřad vzhůru nohama, udělá z něj výrobnu a koníky zapřáhne při rozvozu obuvi. Dobře vypointovaný příběh s hudbou Zdeňka Lišky, který vytvářel hudební doprovod i k některým dalším filmům Karla Zemana, má rychlou gradaci a je plný vynalézavých nápadů.

Zeman někdy uváděl, že celá jeho tvorba je určena dětskému divákovi, jindy ale zase říkal, že Pan Prokouk je určen dospělým. Oblíbený byl každopádně u publika jakéhokoliv věku. V zahraničním tisku o něm na konci padesátých let například uvedli: “Jako delikatesa v programu pro nejmenší diváky je prezentován rozkošný loutkový film Karla Zemana o panu Prokoukovi. Je to originální umělecké dílo plné fantazie s pointami téměř surrealisticky vtipnými, a přitom tak naplněné lidovým, naivním, pravým českým humorem, že dokonce nejmenší děti propukají v jásot.”

Animace skleněných loutek

Jinou kapitolu tvoří další Zemanův film z roku 1949, který nese název Inspirace a je vytvořen animací skla. Pierot z květu pampelišky se tu setkává s baletkou z kapky vody. “Pamatuji se na počáteční nedůvěru profesora Brychty, když jste za ním přijeli do Železného Brodu s požadavkem, aby žáci na jeho škole vytvořili z taženého skla desítky pohybových fází, které by umožnily loutkám před kamerou ožít,” napsal v rozhovoru s Karlem Zemanem jiný režisér, který začínal svou kariéru také ve Zlíně – Elmar Klos. Nakonec se Zeman spokojil s několika málo polohami a gesty skleněných končetin, ze kterých pak “jednoduchým a důmyslným trikem vykouzlil iluzi tance na zrcadlovém ledě a s třemi figurkami rozehrál miniaturní komedii dell\’arte v poetickém prostředí jiskřivě transparentního světa,” jak to vyjádřil Klos.

Karel Zeman využil loutkové animace ještě ve filmech Křeček (1946) a Král Lávra (1950), jehož metráž překročila půlhodinu. Byl ve své loutkové tvorbě vždy věrný stylu, který se mu osvědčil. Ale i v jeho kombinované filmografii loutky figurovaly, i když jeho trikové filmy byly převážně hrané. Například v průlomové Cestě do pravěku (1955) jsou loutky součástí většiny filmových triků.

LITERATURA:

Zeman-Spálený, Linda: O Karlu Zemanovi. Katalog Mezinárodního festivalu animovaných filmů AniFest 2010.

Kolektiv autorů: Karel Zeman. Čs. filmový ústav, 1986.

Dutka, Edgar: Scenáristika animovaného filmu; Minimum z historie české animace. AMU, 2012.

Tibitanzl, Jiří: Panáčci na plátně. Čs. filmový ústav, 1989.

Loutkář 2/2015, p. 12–13.