Malíková, Nina; Klíma, Miloslav; Vašíček, Pavel; Makonj, Karel: Josef Krofta

prof. Mgr. Josef Krofta

* 30. března 1943

† 18. března 2015

Režisér, autor, pedagog, umělecký šéf, výrazný a obdivovaný talent, inspirátor neklidu v každých stojatých vodách, vůdčí osobnost nejen českého ale i světového divadla, jmenovitě v oblasti tradičně nazývané loutkové divadlo.

Narozen 30. března 1943 v Uherském Hradišti, v letech 1962–66 studoval na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde ho ovlivnil jak činoherní režisér František Štěpánek, tak zakladatel loutkářské katedry Erik Kolár a Emil Radok. Krátce působil ve studiu Československého rozhlasu v Českých Budějovicích, kde také přijal angažmá v Malém divadle (1968–71). Na výzvu tehdejšího ředitele divadla DRAK Jana Dvořáka přešel v roce 1971 do Hradce Králové, aby v novátorské linii tohoto divadla nejen pokračoval, ale pomohl mu postupně vybudovat světovou slávu a ohlas. Vytvořil vzácně soudržný a inspirující tým s Petrem Matáskem, Jiřím Vyšohlídem a celým souborem divadla. Spolupracoval či hostoval v řadě českých divadel, například v Divadle Spejbla a Hurvínka, Krajském bábkovém divadle v Banské Bystrici, divadle Alfa v Plzni, Naivním divadle v Liberci, ve Studiu Beseda DVÚ v Hradci Králové i jinde a režíroval na řadě světových scén v zahraničí (Polsko, Finsko, Austrálie, Dánsko, Norsko, Francie, Izrael, Japonsko aj.). Výčet jeho inscenací, které se staly pro vývoj jedné z linií českého divadla zásadní a mnohdy rozhodující, je nesmírně bohatý, inspirující a mluví dodnes sám za sebe. Jsou to především inscenace Princezna s ozvěnou, Kytice, Jak se Petruška ženil, Enšpígl, Popelka, Jánošík, Máj, Šípková Růženka, Unikum – Dnes naposled, O Sněhurce, …na Candida, Zlatovláska, Pastýřka putující k dubnu, Sen noci svatojánské, Píseň života, Prodaná nevěsta, Královna Dagmar, Pinocchio, Babylonská věž, Mor na ty vaše rody, Jak si hrají tatínkové a další…

Zásadním způsobem ovlivnil proměnu loutkářské katedry DAMU po listopadu 1989 na katedru alternativního a loutkového divadla, přičemž do pedagogického procesu vnesl jednak své zkušenosti a zkušenosti souputníků, kteří obdobně jako Josef Krofta otevírali další možnosti vývoje divadla, a jednak otevřel studijní proces impulsům alternativních výbojů ze světa, jejichž konkrétní poznávání se revolucí otevřelo. Působil také jako zahraniční proděkan fakulty. Řada dnes již uznávaných mladých tvůrců se hlásí k tomu, že jsou Kroftovi žáci.

Prosadil se též jako filmový režisér (O statečném Vladislavovi a věrné Elišce, Jak to bylo, dědečku) a režisér televizních záznamů některých vlastních inscenací.

Josef Krofta byl osobností, která svou tvorbou, fantazií, postoji a energií ovlivňovala divadelní svět a v posledních letech též svět místní samosprávy, když působil jako náměstek primátora v Hradci Králové pro kulturu a sport.

Po delší nemoci, se kterou bojoval vytrvale a s nezlomnou nadějí na dobrý výsledek, podlehl uprostřed své milující rodiny, ze které vždy čerpal sílu a mnohé inspirace, ve středu 18. března 2015.

Josef Krofta zemřel

Zpráva, která se 19. 3. rychle šířila, zasáhla všechny – ty, kteří s ním spolupracovali, ty kteří ho znali, ale i ty kteří se o loutkové divadlo zajímají jen okrajově. Všichni jsme dlouho věděli, že se Josef potýká se zákeřnou nemocí, sledovali jsme jeho statečný boj, který snášel se svým příslovečným humorem, až jsme si na jeho vážný stav skoro zvykli. O to krutější byl fakt, že svůj boj dobojoval.

Josef Krofta si na nezájem veřejnosti i médií nemohl zejména v posledních letech stěžovat – vyšlo několik publikací bilancujících jeho práci nejen v DRAKu, dostalo se mu řady ocenění, včetně ceny Thálie za celoživotní mistrovství. Se žádostí o radu, podporu či zájem se na něj obraceli jeho žáci. Co víc by si mohl tvůrce přát? A přece v nás všech zůstává cosi nedořečeného, neprojeveného, nesděleného – ať už z ostychu před jeho autoritou a osobností, nebo prostě proto, že si řada z nás netroufla ubírat z jeho času, který mu byl vyměřen. Tak rádi jsme se vyhřívali na sluníčku jeho zájmu a často jen jeho pouhé přítomností – na Skupově Plzni, ve škole, na premiérách v DRAKu – všude, kde jsme měli šanci se s ním potkat.

Chybí nám nejen jeho neúnavný tvůrčí duch, nápady, ale i humor, přímočará a trefná charakteristika loutkového divadla, ale i našich životních postojů a ambicí, srozumitelnost, podložená jeho zdravým “selským” rozumem a v neposlední řadě nepopsatelné a přitažlivé kouzlo jeho osobnosti.

Jsem ráda, že jsem měla tu čest se s Josefem potkat, mluvit, jedenkrát asistovat při společné práci a zejména na vlastní oči vidět jeho nejkrásnější inscenace. Pro mne bylo loutkové divadlo před Kroftou – a pak divadlo tak jiné s Kroftou. Dívali jsme se na jeho inscenace se zatajeným dechem i s uvolňujícím osvobozujícím smíchem – obojí uměl vyprovokovat a naplnit svou invencí, obrazivostí a citem pro styl i jevištní čas. Pozvedl a rozšířil prostředky loutkového divadla a obnovil jeho prestiž. Zemřel král českého loutkového divadla.

Nina Malíková

Josef Krofta odešel

Ztratili jsme velkého umělce a velmi dobrého přítele. Josef Krofta ukázal novou cestu porozumění divadelnímu umění, viděl ho jako poetický nástroj určený ke komentování a zlepšení světa. Ve své práci byl vždy připraven se rozdělit o svůj talent s ostatními lidmi, hlavně těmi mladými. Svým výjimečně poetickým nadáním a učením po celém světě ovlivnil světové divadlo. Naše ztráta je ohromná. Uchovávejme vzpomínku ve svých srdcích a předávejme jeho úspěchy následujícím generacím.

Drahý Josefe, budeš vždy s námi. Děkujeme Ti.

Henryk Jurkowski

Poděkování

Na životních cestách potkáváme výzvy, které nesnesou odkladu, jinak hrozí zmařením nadějí. Málokdo z nás je disponován rozeznat tu pravou chvíli, ještě méně z nás umí rozpoznat podstatu oněch výzev a minimum je těch, kdož jsme na ně schopni adekvátně odpovědět. Josef Krofta mezi ty vyvolené patřil.

Divadlo DRAK se dostalo do popředí snahy o zrovnoprávnění poněkud odsouvaného loutkového divadla a do tak důležité výzvy bylo nezbytné vnést novou sílu. Krofta ji vyslyšel a pustil se do dlouhodobé práce plné úspěchů, proher a posléze činů, které dodnes obdivuje řada diváků, odborníků u nás i v zahraničí, a to napříč různými druhy divadla. Výzvu k postupnému prolomení přehrad se mu podařilo nepopiratelně a respektovaně vyslyšet tvorbou nejen v divadle DRAK a na dalších scénách u nás, ale i po celém světě. Nezapomenutelné výsledky ve Studiu Beseda v Hradci Králové jsou toho také důkazem.

Josef Krofta reagoval s plnou energií též na výzvu filmu. Obohatil uznávaný český fenomén tím, že velké loutky vložil do reálného prostředí hradu v dávné rytířské legendě, nebo na staré půdě objevoval pábitelská tajemství odložených předmětů moudrého dědečka. Nevyhnul se výzvám v Laterně magice a v televizi.

Výzva k obměně loutkářské katedry potkala Josefa Kroftu okamžitě po Sametové revoluci. Shromáždil spolupracovníky, kteří aktuálně jak v loutkovém divadle, tak v méně tradičních divadelních aktivitách představovali progresivní linie a uměl jejich vzájemnou rozdílnost sladit v harmonický vícehlas Katedry alternativního a loutkového divadla, která s velkou otevřeností nabízí studentům vějíř různorodých podnětů, aby si sami vybrali svou osobní cestu. Sám se stal s láskou a úctou vzpomínaným pedagogem.

Jestliže se před Josefem Kroftou objevila v pozdějších letech i výzva k práci pro polis – byl vskutku hradeckým patriotem – nakonec ji přijal a vzal na sebe nelehké a mnohdy nevděčné úkoly ve prospěch města, zvláště jeho kulturního a sportovního života.

Ve svých reakcích na aktuální výzvy ve vývoji divadla nebyl Josef Krofta sám, ale byl v mnohém nejzřetelnější, nejkomplexnější a též nejsilnější. Řada ocenění doma i v zahraničí, trvalá a nepopiratelná úcta a obdiv k jeho dílu, odkaz, který je stále a trvale respektován, a vše další jsou toho důkazem.

Ne každý žhavou výzvu pozná, ne každý na ni umí odpovědět. Josef Krofta byl právě onou vzácnou výjimkou.

Básník Vladimír Holan napsal:

Slyšel jsem jednou v noci

puknout mrazem ořechový strom.

Třesklo to jako šrapnel

při dobývání Babylonu,

šrapnel, který vybuchl teprve nyní…

Ze statku vyběhl hospodář, z maštale kůň,

a mně se vidělo, abych otevřel

knihu bílou na půhony k svědomí…

Už ani netušíme

a pak jsme ohromeni…

Josefe, díky za vše, čím jsi nás obohatil. Nezapomeneme!

Miloslav Klíma

JOSEF KROFTA

(30. 3. 1943 v Uherském Hradišti – 18. 3. 2015 v Hradci Králové)

Věděli jsme… Tušili… Ale přesto, když před chvílí přišla ta neodvolatelná zpráva, že jeden bohatě naplněný lidský život je u konce, nedostává se slov… Zůstává jen veliké, prázdné místo, které hned tak někdo nezaplní. “Studená rušitelka” (jak tu vychrtlinu s kosou nazývali lidoví loutkáři) si dnes vybrala krutou daň…

Zkusme být raději věcní. Josef Krofta byl nesporně nejvýznamnějším českým loutkářským režisérem posledních tří desetiletí 20. století (a dost možná i evropským a světovým…). Ovlivnil tento divadelní druh jako málokdo tím, že výrazně rozšířil jeho hranice, aniž by rozboural základy. Ovlivnil i celek českého divadelnictví (především toho alternativního). Jeho práci, jeho přínos nemůže obejít nikdo z následovníků.

Je pro nás ctí, že na přelomu let šedesátých a sedmdesátých úspěšně spolupracoval dvakrát i s našim divadlem (Tři veteráni, Sluha a tři mušketýři), inspiraci jeho tvorbou by však jistě bylo možno vystopovat i v mnoha pozdějších opusech. V plzeňské Alfě našel i svého dlouholetého nejbližšího spolupracovníka, scénografa Petra Matáska. Spolu s ním a dalšími vynikajícími spolupracovníky dokázal, že jeho domovské hradecké Divadlo DRAK se stalo – plným právem – vskutku světově proslulým! Ze Skupových Plzní si odvezl řadu ocenění.

Od roku 1990 stál i v čele loutkářské katedry DAMU, kterou (v duchu své vlastní tvorby) přetvořil na Katedru alternativního a loutkového divadla. Především však jeho jevištní dílo, honosící se poctivou komediantskou rolničkou, přineslo radost statisícům malých i velkých diváků na několika kontinentech! Plným právem se stal prvním loutkářem, jemuž byla udělena Thálie za celoživotní mistrovství.

Petruška, Enšpígl, Popelka, Šípková Růženka, Zlatovláska, hrdinové Snu noci svatojanské, prodaná nevěsta Mařenka i naši tři veteráni a tři mušketýři a mnoho dalších se zvolna řadí do smutečního průvodu (spolu s námi, kteří měli to štěstí, že se jejich životní či umělecké osudy alespoň na chvíli proťaly s Josefovými), aby zvěstovali, že odkaz jejich tvůrce zůstává i nadále setsakramentsky platným a živým!

Pepíku, díky!

Tvůj Pavel Vašíček

Pepovi

Tak dlouho jsme neustále hovořili o

nesmrtelnosti loutky

až jsme pozapomněli na

smrtelnost loutkáře

Spejbl s Hurvínkem

i Punch s Petruškou

se nám pošklebují

v královské kuchyni kde se dnes

výjimečně nevaří (i nádobí odmítá sloužit)

a tatínkové si dnes nehrají

A babylonská věž oněmí

I tři veteráni se marně rozpomínají na

svou zašlou slávu

a sledují stínohru

jednoho lidského života

za jejímž plátnem

najednou blikla a zhasla

jediná žárovka

I to je cena

Za křehkost vnímavosti

Opona nepadá

Divadlo bez opony

Karel Makonj

Loutkář 2/2015, p. 6–7.

Malíková, Nina; Klíma, Miloslav; Vašíček, Pavel; Makonj, Karel: Josef Krofta

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters