Loutkar.online

Malíková, Nina: Loutkářská část mnichovského městského muzea

V loutkářské expozici Městského muzea v centru Mnichova jsem byla před řadou let – konalo se tam tenkráte zasedání Publikační komise UNIMA, která připravovala ve spolupráci s východoněmeckým nakladatelstvím Henschel Verlag další z vydání populárního barevného loutkářského tematického kalendáře. S tehdejším ředitelem tohoto oddělení Wolfgangem Tillem jsem se sešla tehdy i o pár týdnů později, kdy na naše pozvání krátce pobyl na Loutkářské Chrudimi.

Vztahy mezi českými loutkáři a zakladateli tohoto muzea Ludwigem Kraftem (jeho první ředitel) a v Čechách známým divadelním historikem Hansem Richardem Purschkem byly dlouholeté a nesouvisely jen se společnou prací v organizaci UNIMA. Řadu materiálů si vzájemně vyměňovali nejen s Janem Malíkem, Erikem Kolárem, ale i s dalšími českými loutkáři včetně Františka Vítka a Věry Říčařové.

Byla jsem tenkrát nadšená z vystavených sbírek – možnost vidět na vlastní oči Teschnerovy loutky, loutky Divadla mnichovských umělců, Pocciho plakáty, kresby i loutky a také krásnou sbírku asijských stínových loutek mě tenkrát okouzlila, stejně jako výtečně sestavený katalog, který mi posléze mnohokrát posloužil i při přednáškách na škole. Ale co jsem už tenkrát obdivovala, byl dokonale zorganizovaný archiv a depozitář – s opravdu příslovečnou německou pečlivostí a pořádkem.

V souvislosti s redakcí připravovaným materiálem o významných evropských divadelních muzeích s loutkářskými sbírkami jsem samozřejmě logicky chtěla začít znovu v Mnichově, a tak došlo na konci listopadu 2014 k pro mne dalšímu historickému setkání. Osamělá budova Městského muzea už za ta léta není solitérem uprostřed náměstí St. Jakobs, naopak je oklopena pompézní stavbou, která slouží k dalším studijním účelům. I vlastnímu muzeu přibyly prostory, technika a samostatná pracoviště.

Oba velemistři spravující loutkářský fond mnichovského Městského muzea Manfred Wegner (vedoucí sbírky loutkového a jarmarečního divadla) a Mascha Erbelding (kritička a vědecká pracovnice) mi dovolili nahlédnout do nově zbudovaného depozitáře (stěhování trvalo sice dva roky, ale vzorný depozitář je teď perfektně uspořádaný tak, že se mnou při pohledu do jeho útrob a šuplat cloumala profesní závist). Je rozdělený podle technologií na závěsné loutky, maňásky, plošné loutky, plakáty, programy atd. Viděla jsem tam také nové přírůstky – nejen Schumannovy loutky, které zůstaly muzeu po jeho výstavě z roku 2012, ale také loutky Františka Vítka, kterého si zde (nejen pro spolupráci s Helgou Brehme) velmi považují.

Překvapení čekalo i ve vlastní expozici – je zde nově zastoupena celá výprava Massima Schusstera z jeho Théâtre de l’Arc-en-Terre z legendárního Krále Ubu (Théâtre de l’Arc-en-Terre, 1984) vytvořeného z naší stavebnice Merkur, loutky a scénické návrhy k Picassově hře Touha chycená za ocas, kterou režírovala a inscenovala ve švýcarském Zürcher Puppen Theater roku 1986 Hana Ribi-Štěpková. Přibyly i další abstraktní drátěné mechanické loutky loutkového divadla Die Klappe z Göttingenu z konce 50. let navazující na práce Harryho Krammer a zajímavě prezentovaná část věnovaná tržištním atrakcím – obludáriím, panoptikům, kolotočům a střelnicím s mechanickými loutkami. Jen možnost dnes skoro nezbytné interaktivity i divácké spoluúčastí při práci s exponáty (nepočítám-li do samopohybu nastartovaného panáka klauna, který mě ve ztichlém sále zcela vyděsil) mi tu chyběla.

Večer jsem mohla navštívit jednu z “kasperliád” – představení s populárním Kasperlem a jeho tradičním mnichovským komediálním spoluhráčem Sepplem v představení pro dospělé mnichovského souboru Dr. Döblingers geschmackvolles Kasperltheater, které sice trochu opatrně ohlašovalo nekonvenční komedii pro dospělé publikum, ale i přes neznalost mnichovského dialektu mi v akci nepřipadala tahle varianta tradičního loutkového divadla ani obhroublá, ale ani příliš šokující.

Příběh intrik kolem osudů Kašpárkovy babičky, na jejíž byt si dělá zálusk podivný Neznámý a které dostanou ústřední dvojici (včetně jejich pejska) do fantasmagorických situací plné pohádkových bytostí, mi byl sympatický tím, že zde dvojice mladých loutkářů pracovala s tradiční maňáskárnou v řadě aktualizujících momentů tak, jak by si u nás na kašpárkiádu (pokud by to nebyl přímo odvar švankmajerovské rakvičkárny) asi nikdo netroufl. Nicméně námět do diskuse o tom, jak lze do příběhů reflektujících současnost zapojit tradiční figury, to určitě byl. Ostatně o něco podobného se pokoušejí, pokud vím, i v Lyonu v Guignolových eskapádách a nesmělým pokusem je v tomto smyslu i v roce 2012 premiérovaný Soused Kašpar a soused Škrhola plzeňského Divadla Alfa.

Poprosila jsem Maschu Erbelding o prezentaci sbírek i pár slov o dalších plánech.

Jak se díváte na možnost vystavovat živé divadelní umění? Jak propojujete statické exponáty (loutky, mobiliář atd.) s akční scénografií a jak pracujete s audiovizuálními prostředky pro návštěvníky? Je tam nějaká možnost interakce?

Naše sbírkové fondy zahrnují z větší části období od roku 1800 do 70. let 20. století. Čím blíže k současnosti se v akvizicích dostáváme, tím těžší je rozhodnout, které umělecké proudy budou i v budoucnosti platit jako opravdu důležité. Jednu z možností spatřujeme v pořádání výstav na téma určitých divadel nebo současných divadelních osobností nebo ve zvaní umělců k samostatné tvorbě výstav, ať už s jejich vlastními loutkami nebo materiály, nebo s objekty našeho muzea, nebo s mixem cizího a našeho vlastního materiálu. Nechat v muzeu pracovat přímo umělce se nám zdá být inspirativnější, protože tak můžeme “live” prezentovat moderní koncepce loutkového divadla.

Naše stálá expozice vychází ze stavební dispozice roku 1984. Tu momentálně z hlediska konzervátorských i bezpečnostně technických požadavků nemůžeme měnit, takže můžeme vlastně jen vyměňovat výstavní materiál uvnitř vitrín. Používání dalších audiovizuálních prvků je z prostorových důvodů velmi obtížné.

Omezujete se jen na historii a tradiční loutkářství, nebo sledujete prostřednictvím exponátů či dalších aktivit i moderní, současné loutkové divadlo? Jaké jsou vaše doprovodné akce? Sledujete i zde nějakou konkrétní dramaturgickou linii?

Jak už jsem se zmínila, pořádáme každý rok asi 14 představení z produkce současných (mezinárodních) loutkových divadel, dále workshopy a každé dva roky mezinárodní festival loutkového divadla, který má vždy jedno stěžejní téma. Každý rok také uvádíme inscenace pro nejmenší diváky od dvou let, které také vždy mají společné téma. Rovněž v našem cyklu Loutkové divadlo současnosti vždy definujeme jedno hlavní téma – naposledy například “víkend s Kašpárkem”.

Dále můžeme nabídnout stálou expozici loutek, loutkářských technik a forem hry od 19. do 20. století. Sem patří například jarmareční divadlo a tradiční kočovná loutková divadla, Mnichovské loutkové divadlo od roku 1858, které bylo založeno pod patronací Franze von Pocciho, Umělecké loutkové divadlo mezi lety 1900 a 1945 a další tematické okruhy včetně loutek Paula Brauna, Richarda Teschnera i modernistů z 50. let 20. století. Loutky jarmareční dynastie Schichtlů propojují oblast loutkového divadla s naší druhou sbírkovou sekcí – Schaustellerei/Fairground Amusement, které je věnována druhá část expozice, jejíž součástí je např. theatrum mundi. Expozice je určena jak rodinám, tak dospělým.

Jaké jsou vaše problémy (kromě finančních limitů) při získávání materiálů?

Sbírka loutkového divadla je součástí Městského muzea Mnichov, které pečuje i o další sbírky (mj. fotografie, módy, hudebních nástrojů, grafiky/malířství/plakátů ad.). Všechny tyto sbírky jsou orientovány na mezinárodní rozměr a neomezují se jen na historii Mnichova. Máme proto zájem o vysokou kvalitu sbírkových předmětů, které získáme a vystavíme.

To znamená, že musíme velmi pečlivě srovnávat a vybírat a mít také jasná akviziční kritéria, proč získat ten či onen objekt. Snažíme se přímým osobním kontaktem s umělci více seznámit s uměleckými koncepcemi, reprezentovanými různými skupinami nebo osobami, a tímto hlubším porozuměním jejich výrazovým formám se řídit při nákupu. Obecně je třeba říct, že náš zájem se už nekoncentruje na dokumentaci osobností nebo skupin, ale chceme získávat exemplární objekty, které reprezentují důležité umělecké a duchovní vývojové proudy v loutkovém divadle.

Počítáte v nejbližší době s prezentací sbírek českého loutkového divadla v Německu a naopak?

Na nejbližší roky neplánujeme žádnou výstavu českých loutek, ale určitě vystoupení českých loutkových divadel.

Loutkář 1/2015, p. 14–17.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.