Kroflin, Livija: Krátký přelet nad Přeletem 2014

Přelet nad loutkářským hnízdem – co to vlastně je?

Pro mne osobně je to radost nového setkání s jedním z nejkrásnějších evropských měst, vychutnávání atmosféry malého, ale intezivně prožívaného a výborně organizovaného festivalu – a především příležitost k poznání celoroční produkce českých loutkových divadel.

Neopominu nikdy tuto příležitost, abych vysekla poklonu širokospektrální a moudré koncepci festivalu v rovnoprávném a vyváženém zastoupení profesionálních divadel, nezávislých skupin, amatérských souborů i studentů loutkářství. To je výtečná příležitost pro nás pro všechny, ať už jde o selektory loutkářských festivalů, teatrology, pedagogy, kteří se zabývají výukou loutkářství na uměleckých školách, ale i milovníky loutkářského umění vůbec, možnost seznámit se s legendárním českým loutkářstvím, užít si ho, ale i s ním polemizovat anebo poznat jeho současné podoby a úspěchy. A když jsme se již dotkli tématu legendy a současnosti, právě to je téma víceletého výzkumu časopisu Loutkář ve spolupráci s Divadelním ústavem, protože sami Češi pociťují potřebu autoreflexe vlastní tradice v konfrontaci se současnou praxí, legendy a skutečnosti. Uskutečnění mezinárodního semináře na téma České loutkové divadlo – tradice, legenda a skutečnost dodalo svébytnou identitu letošnímu festivalu, a tak si účastníci semináře mohli hned prakticky porovnat své názory a pocity se skutečností. Samozřejmě každý z nás vidí v nabídnutých představeních něco jiného, myslí i cítí poněkud jinak a každému se i líbí něco jiného. To vychází z kultury, ze které pocházíme, výchovy, kterou jsme získali, ale i z osobního vkusu a preferencí.

Já nejradši vidím opravdu všechno, a čím více, tím lépe. Mohu říci, že vyloženě “objektivně” špatné inscenace jsem na Přeletu nikdy neviděla. Jako selektorka programu záhřebského loutkářského festivalu PIF vždycky najdu nějakou inscenaci i pro tento festival. Samozřejmě, že některé iscenace odpovídají mému osobnímu vkusu více, jiné poněkud méně, ale i tak jsem ráda, že jsem měla možnost je vidět všechny. Na loutkářském festivalu – například – ráda vidím loutkářské inscenace (ty s loutkami!), ale kdyby byly všechny jen čistě loutkářské, neměla bych zase příležitost vidět některé výborné inscenace, které se mi velmi líbily, i když – podle mého názoru – nepatří mezi inscenace loutkářské.

Taková je například inscenace Poslední trik Georgese Mélièse v provedení legendárního Divadla DRAK (a jsem šťastná, že tato legenda není jen minulostí, ale že je kontinuálně prokazována i v současnosti). Kouzelné představení o kouzlech a zázracích, o filmových a iluzionistických tricích, o tom, jak obelstít smrt (což není jenom metafora, realizovaná loutkářsky, je to skutečně realizace metafory), o životě a lidských snech, o skutečnosti a iluzích, které nás nakonec přivádí k otázce, nejsou-li vůbec život a smrt jen našimi iluzemi, které sledujeme se zatajeným dechem díky mistrovské režii, dramaturgii, scénografii, hudbě i herectví a které nakonec získalo zaslouženě nejvyšší ocenění – loutkářského Erika. Ale i když se na jevišti objeví jedna jediná loutka – neodolatelný maňásek ne na více než 20 sekund (ale zůstane v paměti!), cítí se přirozeně má loutkářská duše zaskočená (když vidím výbornou inscenaci, žárlím, že není loutkářská), ale má divadelní duše je plně spokojena.

Inscenací, která plně uspokojila mou loutkářskou i tu divadelní duši, byla inscenace O beránkovi, který spadl z nebe Naivního divadla z Liberce, které již po léta dokazuje, že i v současnosti lze tvořit s loutkami výborné inscenace. V důležité a zároveň velmi požadované věkové kategorii inscenací pro nejmenší, pro malé děti, které ještě pomalu ani nevědí, co je divadlo, čtveřice současných českých herců, kteří stejně dobře hrají jako zpívají, hrají na hudební nástroje, animují loutky, dokáží stejně dobře zaujmout děti stejně jako si získat dospělé obecenstvo (Diana Čičmanová, Barbora Kubátová, Filip Homola, Adam Kubišta), vyprávěla šarmantní pohádku o beránku (mraku), který spadl z nebe a kterého si zamiluje malá holčička a bez velkých dramat a slzí mu pomůže zpět na nebe. Po několika nepodařených pokusech se beránek na nebe dostane a dětští diváci si mohou zahrát na jevišti na improvizované nástroje, nevím opět, co bylo lepší: zda původní předloha Freda Rodriana, dramatizace Vítka Peřiny a kolektivu, režie Michaely Homolové, výprava Roberta Smolíka (jednoduché, ale přitom plně funkční a geniálně animovatelné loutky), hudba Kvartetu Filipa Nemohly nebo souhra již vzpomínaných herců.

Obdobným způsobem pracovalo i Studio DAMÚZA v inscenaci Batosnění. Dva herci “si hrají” na scéně, znázorňující obrovskou postel, vycházejíce přitom z rytmu dětské hry včetně experimentů se zvukem, pohybem i fyzickým kontaktem. Vytvořili báječnou atmosféru a získali si pozornost dětských diváků, jen si nejsem jista, zda z určitého úhlu pohledu malého diváka “neobelstili”. Zvláště, je-li celá inscenace koncipována jako hra a tak je také realizována – když herci děti vyzvou ke hře, děti skutečně jdou a zapojí se. Problém vidím v tom, že herci musí ovšem pokračovat ve svém představení, co jinak s ostatními dětmi v hledišti? Tak se zdá, že základní zvolený princip se stává nakonec handicapem, protože divadlo je přece jen divadlo a hru je třeba někdy nutně opustit. Ale možná to ani handicap není (při festivalové repríze jsem byla svědkem, že má hypotéza a obavy se vlastně nepotvrdily), protože české děti jsou velmi přizpůsobivé.

Výborné inscenace předvedly i Divadlo Continuo (Den osmý – silné, impresivní divadlo na základě nejstarších známých mýtů lidské civilizace v kombinaci herců a loutek, v obou plánech velmi sugestivních), Divadlo Alfa (Čert tě vem! – inscenace, vracející se k principům kočovného divadla 19. století a předvádějící sedm smrtelných hříchů personifikovaných jako ve středověkých moralitách a tragické historii doktora Fausta, obojí mírně ironizováno ve stylu starých lidových loutkářů), i Petr Vacek, Milan Hugo Forman a kolektiv (Kouzelná flétna aneb Nesahejte na génia – opera W. A. Mozarta provedená v kombinaci operních zpěváků, herců a loutek ve stylu barokního loutkového divadla se současným nadhledem) – s ohledem na pověst, kterou všechny tyto soubory provázejí, mne tyto kvality ani nepřekvapily.

Pro mne osobně byla největším překvapením Bažantova loutkářská družina. Od inscenace, nazvané Morfium, avizované jako “stínoherní pokus o temnou povídku Michaila Bulgakova” v provedení amatérské skupiny, respektive dokonce jediného amatéra, který je zároveň dramatizátorem, režisérem i scénografem (jde tedy o čistě autorský projekt), jsem podle anonce ani příliš neočekávala. Nakonec jsem však byla příjemně překvapena souladem obsahu a formy. Vážnost tématu nebyla v protikladu s kresbou na fólii meotaru, dokonce ani malé loutky namalované na fólii a vyřezávané, pohazované po fólii a různě trhané i smýkané. Těmito křehkými loutkami a kresbami chtěl Tomáš Hájek vyjádřit křehkost, nejistotu lidského bytí a existence vůbec.

Inscenace, která si mne získala svou neokázalostí – Z tajného deníku Smolíčka Pé Studia DAMÚZA. Jednoduše a zdánlivě neambiciózně stojí v prvním plánu výtvarně-technologické řešení a výborná hra herců (Jakub Vašíček, Dominik Linka a Johana Vaňousová, herečka, která mne zaujala i v inscenaci DRAKu i tématem své doktorské práce i proměnlivostí svého hereckého stylu, až jsem si musela ústně ověřit, že se skutečně jedná stále o tutéž studentku, která se nikterak neztratila v tvrdé konkurenci výborných českých herců). Inscenace je plná výborných loutkářských řešení, inovativních a osvěžujících. Za všechny jeden příklad: když zlé jeskyňky zajmou zajíce, přelepí mu ústa páskou, aby jim stále nelezl na nervy svým brbláním. V okamžiku osvobození loutku zajíce nedrží v rukou loutkoherečka, která ho předtím animovala, ale herec, který předtím animoval jeskyňku, která byla přinucena přiznat svou porážku a osvobodit ho. Příkaz: “Rozlepte králíka!” se realizuje na jevišti tak, že herec odmotává lepicí pásku, kterou byl zajíc omotán, a herečka jen na zajíce zírá a hlasem i mimikou “za” loutku hraje (sténá a svíjí se bolestí). Postup, o kterém byla napsána řada teoretických studií a který přešel do řady loutkářských inscenací (nejen českých). Přesto mne však pobavil. Za prvé proto, že mnozí loutkáři si již na tyto postupy ani nevzpomenou, za druhé proto, že v některých jiných inscenacích se obdobné principy stávají spíše dramaturgicky nepřipravenou manýrou. V tomto případě však – díky vynikající režii (Jakub Vašíček) a v adekvátním hereckém naplnění – o manýře nemůže být ani řeči, naopak o specificky loutkářském řešení situace, vycházeje přitom z kolektivní souhry herce a loutky.

Taková loutkářská řešení skutečně potěší moji loutkářskou duši!

Přeložil Karel Makonj

Loutkář 6/2014, p. 42–43.