Tomášová, Jana: Divadlo zrozené z vody

Otevření nové výstavy Muzea loutkářských kultur v Chrudimi předchází zpravidla dlouhá, v tomto případě i daleká cesta. Divadlo zrozené z vody je výstavou nevšední, kde se může každý návštěvník na chvíli stát loutkářem vietnamského vodního loutkového divadla.

Jana Tomášová, foto: autorka textu

Cesta z Vietnamu do chrudimského muzea začala nejen pro vystavované loutky před několika málo měsíci. V zemi protkané rozvětvenými deltami řek, nekonečnými rýžovými poli, hladinami jezer a rybníků, ve vrcholném období dešťů, jsme měly jedinečnou příležitost setkat se s tradičními i profesionálními loutkáři, navštívit venkovské i městské divadelní scény a na chvíli nahlédnout za bambusovou zástěnu.

Filmové záznamy představení, bohatý fotografický materiál a především řada historických i současných loutek vietnamského vodního divadla do sbírky muzea (a jeden živý šváb) plnily několik nadměrných zavazadel při zpátečním letu Hanoj – Praha. Okouzlující zážitek na celý život, který by se ztěžka pěchoval do sebevětšího kufru, se snad alespoň částečně promítl do nové výstavy.

Vodní loutkové divadlo tvoří již po staletí součást tradičních venkovských oslav a svátků a doplňuje veselé chvíle v životě vietnamských zemědělců. Mua roi nuoc (překládáno jako “loutky tančící na vodě”) oživuje vodní hladiny v oblasti delty Rudé řeky severního Vietnamu již od 11. století. Herci stojí po pás ve vodě uprostřed jezírka nebo jiné vodní nádrže, schovaní před zrakem diváka za bambusovým závěsem, který pokrývá celou přední stranu zděného nebo bambusového pavilonu. Diváci, kteří stojí na protějším břehu, jsou svědky působivé podívané, loutkového představení, a sledují dokonalou iluzi oživlých loutek na vodní hladině. Za doprovodu tradičních nástrojů a zpěvu se celá vesnice baví u příležitosti oslav začínajícího roku nebo jiných slavností spojených s ročním cyklem. Divadlo kombinuje náměty z každodenního zemědělského života a z vietnamské mytologie, pověstí a pohádek.

Návštěva ve vesnici Hong Phong (Představení hereckého spolku, okres Ninh Giang, provincie Hai Duong, vzdálené 80 km od Hanoje)

Za úpalného horka a všeobecného ruchu a veselí, které před plenérovou divadelní scénou etnografického muzea panuje, začíná představení herců z vesnice Hang Phong. S hudebním doprovodem se na scénu vřítí nečekanou rychlostí zvíře, jehož ústa se mění v prskající pochodeň. Tahle překvapivě hbitá želva krouží po hladině a zapaluje petardy. Spousta dýmu, nadšeného dětského křiku a potlesk zahajují divadlo.

Po želvě se na dřevěné rámové konstrukci nad scénou objevují dva papíroví koně, aby se utkali v rychlém souboji. Červená a žlutá skvrna nezřízeně lítají proti sobě a divák už začíná tušit, že tohle divadlo bude mít spád.

A konečně je to tady, strýček Teu! Dokonce v pirátském rudém šátku na hlavě. Významně kyne oběma rukama a dává si na čas se svým monologem, který je pro jazykově nevybaveného diváka trochu zdlouhavý. Ale okolí se baví, slunce pálí, vše je, jak má být.

S další scénou vstupují dvě postavy vlajkonošů a s nimi čtveřice muzikantů. Vlajkonoši pomalým tempem a s loutkovým “hudebním doprovodem” připlouvají k dřevěnému ohrazení scény, kam umisťují barevné vlajky. Tento akt vztyčování vlajek je běžný pro všechny vesnické slavnosti.

Vzápětí se objevují dva barevní draci ve víru vodního tance. Akvabely by zde našly jistě velkou inspiraci. Například v momentě stříkání vody z úst do vzduchu! Draky, kteří jsou pro zemědělce symbolem záruky dobré úrody, větru a deště, střídá pár tančících hadů.

Následuje trocha akce a násilí. Buvoli se startovními čísly 5 a 7 se za halasného povzbuzování patrně svých majitelů pouští do boje. Naštěstí zde kolem tryská jenom voda, ale kdo ví, jak buvolí zápasy vypadají doopravdy… A v bojovném duchu pokračuje i další scéna, kde se namísto dvou kopytníků ve vodě zmítají postavy dvou mužů v bederních rouškách.

Napětí uvolňují plavající děti, jejichž neohrabané pohyby vyvolávají pobavené reakce. Zbytek představení se už odehrává v poklidném tempu zemědělských prací. Buvoli orající pole, rolníci sklízející rýži, dokonce i kropič s mechanickým zavlažovačem vypomáhá s obděláváním polností. K závěru přichází scéna chytání žab, poté tanec čtyř mytických bytostí, a pak už se poodhrnou bambusové opony a na scénu se brodí všichni skrytí hrdinové loutkohry.

Tradice Mua roi nuoc

Původně lidová zábava se za uplynulého půlstoletí dostala do repertoáru vznikajících profesionálních divadel. Dnes je tato tradice vnímána jako typický prvek vietnamské národní kultury a těší se značné oblibě ze strany místních i turistů.

V roce 1956 do Vietnamu na základě pozvání prezidenta Ho Či Mina přijelo divadlo Radost z Československa. Návštěva na prezidenta udělala takový dojem, že již 12. března 1956 vydal pokyn k založení Vietnamského národního loutkového divadla v Hanoji. Od té doby vzniklo ještě několik profesionálních loutkových scén, které jsou soustředěné ve velkých městech a jejichž produkce je zaměřená především na turisty. Kromě Hanoje nalezneme profesionální divadla ve městech Hai Phong, Ha Tay, Nam Dinh a v Ho Či Minově Městě.

Vodnímu divadlu nejvíce sluší jeho přirozené prostředí a tradiční venkovské scény. Události koloniální éry a pohnuté dějiny 20. století na čas přerušily tradici vodního divadla ve Vietnamu a po druhé světové válce se zdálo, že toto pozoruhodné lidové umění zcela zanikne. Díky státní iniciativě v péči o vietnamskou kulturu bylo založení první profesionální scény pomyslnou záchrannou síti pro vodní divadlo. Národní úsilí o ochranu kulturního dědictví zapříčinilo studijní cesty divadelních profesionálů na venkov. Byla odstartována vodní loutková “renesance”. Herci a řezbáři se začali učit tradičnímu řemeslu, začaly se stavět divadelní scény s umělými vodními nádržemi a tisícileté tajemství Mua roi nuoc bylo povýšeno na “národní umění”. Aby však nepokračoval zánik tradiční podoby divadla na venkově, státní a profesionální divadla recipročně podporovala vybrané vesnické spolky a umělce. Řada spolků byla obnovena. Některé získaly podporu z nadačních fondů a investovaly například do výstavby nových hereckých pavilonů. Přesto se v současnosti potýkají s řadou problémů, od nedostatku finančních zdrojů po nedostatečný zájem nastupující generace o tradici vodního divadla.

Ochrannou ruku nad venkovskými soubory dnes asi nejvíce drží Etnografické muzeum v Hanoji. Kromě toho, že má za cíl podrobně zdokumentovat všechny aktivní soubory v zemi, zve každý víkend do Hanoje divadelníky z jedné vesnice, kteří v průběhu soboty a neděle několikrát odehrají svá představení pro návštěvníky muzea.

Literatura:

Nguyen Huy Hong, Vietnamese Traditional Water Puppetry, The Gioi Publishers, Ha Noi 2010.

Huu Ngoc – Lady Borton, Roi Nuoc Water Puppetry, The Gioi Publishers, Ha Noi 2012.

Pham Hoang Hai, Vietnamese Water Puppetry, VNA Publishing House, Ha Noi 1995.

Petra Müllerová, Strýček Teu a vodní loutkové divadlo, In: Postava šibala v asijské slovesnosti, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2009, s. 81–87.

Veronika Pospíšilová, Vietnamské vodní loutkové divadlo, Bakalářská práce, Univerzita Karlova v Praze, Praha 2011.

Jana Tomášová, Divadlo zrozené z vody. Výstava vietnamského vodního loutkového divadla, MLK v Chrudimi, Chrudim 2014.

Loutkář 6/2014, p. 20–21.