Lešková Dolenská, Kateřina: Polistopadové cesty loutkového divadla

Ve dnech, kdy si připomínáme už čtvrt století po pádu komunistického režimu v Evropě, stojí určitě za to zamyslet se i nad proměnou, která se uskutečnila v kulturní sféře, a to zejména v divadle, a jaké to mělo důsledky pro náhled na loutku jako takovou.

Sametová revoluce se stala ve vývoji českého divadla pochopitelně významným milníkem a zcela zásadně proměnila jeho podobu i organizační upořádání. Doba svobody konečně přinesla možnost hrát jakékoli texty bez omezení, a tak se nejprve dohánělo uvádění zakázaných a západních autorů a mohla se například objevit i témata spjatá s náboženstvím. Stejně tak přispěly otevřené hranice k četnějšímu hostování zahraničních souborů a nárůstu výjezdů tuzemských umělců ven. S otevřením hranic samozřejmě souvisí i proměna domácích festivalů, které si nově zvou zahraniční hosty přímo do hlavního programu (Mateřinka Liberec) nebo do nesoutěžního (Skupova Plzeň). Po revoluci byl také v Ostravě založen mezinárodní loutkářský festival Spectaculo Interesse, který zejména ve svých starších ročnících nabízel skutečně špičkový program a seznamoval tuzemské publikum se zásadními zahraničními inscenacemi a inspirativními tvůrci.

Na druhou stranu ale muselo divadlo, které náhle čelilo několik sezón značnému úbytku diváků, předefinovat svou úlohu a postavení ve společnosti. Už totiž nebylo potřeba spiklenecky mrkat na diváky při jinotajných replikách, a navíc začalo divadlo bojovat o pozornost s jinými možnostmi zábavy. Zavedeným divadelním souborům také vyrostla konkurence v podobě soukromých komerčních divadel a nově se formující nezávislé scény – na českém divadelním nebi se postupně vyrojily desítky souborů, které se vydaly do – dodnes – velmi nejistého provozu a závislosti na grantovém systému. Mezi loutkáři se prokazatelně etablovaly tři významné divadelní soubory, které svým originálním divadelním rukopisem ovlivnily další vývoj a pootevřely jeho nové možnosti – Divadlo bratří Formanů, Divadlo Continuo a samozřejmě soubor Buchty a loutky.

Síť statutárních loutkových divadel vzniklá v minulém režimu byla zachována, byť se svého původního zaměření zčásti zřekla a dnes nabízí inscenace pro děti, mládež (a občas i dospělé), ne ovšem nutně loutkové. Jak se totiž z vývoje v posledních dvou dekádách zdá, je – celosvětovým – trendem postupné rozvolnění pojmu loutka, který začíná být spatřován jako do jisté míry staromódní a nedostačující. Přibývají označení jako “divadlo předmětů”, “výtvarné divadlo”, “figurativní divadlo”, přičemž jde de facto stále o divadlo loutkové. Ani v tuzemském teatrologickém kontextu zaužívaný pojem “alternativní divadlo” není v tomto ohledu příliš šťastný a dostačující.

K tomuto posunu vnímání loutek a loutkovosti v českém divadle zcela zásadně přispěla proměna Loutkářské katedry na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění, která se roku 1993 stala (za vedení režiséra Josefa Krofty) Katedrou alternativního a loutkového divadla a učební osnovy se uvolnily v neprospěch loutkářských předmětů. Motivace změny byly pochopitelné – touha učit moderní divadlo, vstřebat (a jistým způsobem dohonit) impulsy ze zahraničí, vystoupit z uzavřeného loutkářského ghetta, být respektovanější v rámci divadelního oboru a zbavit se pejorativních konotací, které se s loutkami pojily, pojí a bohužel vždy pojit budou. Na katedře začaly působit významné osobnosti českého divadla, mnohé z nich ovšem bez přímé vazby na loutky. Katedra za těch uplynulých 25 let sice neoddiskutovatelně vychovala řadu vynikajících a skutečně respektovaných tvůrců, nicméně lidí, kteří se chtějí programově věnovat loutkám a umí je na scéně smysluplně využít, vzešlo velmi málo (namátkou režiséři Michaela Homolová, Petr Vodička, dvojice Tomáš Jarkovský-Jakub Vašíček, Petr Hašek, velice nadějní byli Jan Jirků, který se nyní převážně věnuje činohře, a Filip Jevič, jenž divadelní sféru opustil). Ovšem “další Tomáš Dvořák”, tedy přímý pokračovatel české loutkářské tradice, nebo “další Josef Krofta”, inovátor s nezkrotnou imaginací a vírou v sílu jevištní metafory za použití loutky, se zatím neobjevili.

Týká se to samozřejmě nejen režisérů – rozostřením pojmu “loutka” a rozvolněním učebních plánů se začalo u nové generace (loutko)herců vytrácet i mistrovské vodění různých technologických typů loutek, které kdysi patřilo k jejich samozřejmé výbavě. Dnešní herci jsou vybaveni fyzickou a hlasovou průpravou, nicméně z loutkových divadel zaznívá postesk, že se animaci musí narychlo doučovat až pro potřeby konkrétních inscenací od doyenů souboru. V tento okamžik se samozřejmě vkrádá otázka, kdo je to bude učit, až starší generace odejde?

Současní studenti vysokých uměleckých škol jsou víceméně první, kdo už se ve starém režimu neomočili ani jako děti a technologické vymoženosti posledních dekád jsou pro ně naprostou samozřejmostí. Anketa otištěná v minulém čísle ukázala, že si (a nejen oni) vůbec neví rady, jak naložit s českou loutkářskou tradicí, která je pro ně spíše zavazující a svazující než inspirativní. Mrtvá je – zatím – jen pro některé z respondentů. Nicméně je symptomatické, že se za poslední dvě desetiletí objevila řada výpravných publikací prezentujících krásu starých loutek jako samostatných výtvarných objektů, ovšem zcela mimo jejich divadelní kontext.

Loutky se z divadel nezpochybnitelně vytrácí, nicméně když na to kulturní publicisté upozorní, jsou hned podezíráni ze staromilství, konzervativnosti a předhazuje se jim příslovečné “počítání loutek na jevišti”. Jenže s trochou (ale bohužel jen trochou) nadsázky se nyní skutečně “radujeme” z každé smysluplně použité loutky na jevišti, když se nemusíme v recenzi jen zaklínat použitými “loutkovými principy”. A do nekonečna vysvětlovat laikům, že loutkové divadlo dnes může být i bez loutek, je dost těžké – skutečně chybí nová terminologie, která by usnadnila pojmenovat, co se to dnes s loutkami děje…

Je těžké predikovat další divadelní vývoj, umění je živé a neuchopitelné. A je to tak správně, nechť hledá a tápe, jen čas ukáže, která cesta byla správná, a co byla jen slepá vývojová ulička. Jen je podle mého názoru škoda, že se značně zmenšil okruh lidí, kteří by se na tu hledačskou cestu pustili za pomoci kouzla neživé hmoty. Doufám, že je to spíše než z neochoty a nezájmu o loutky z pouhé neznalosti širokého spektra možností, jimiž divadelní využití loutek a materiálu disponuje. A skutečně si myslím, že je to velké ochuzení a ztráta pro kdysi slavné české loutkářství, jehož sláva je dnes už spíše setrvačným opakováním známého, ověřeného a očekávatelného.

Jaký je váš názor na porevoluční divadelní vývoj a proměny loutkového divadla? Vnímáte proměnu českého loutkového divadla? Napište nám, rádi vaše glosy a zamyšlení otiskneme.

Loutkář 6/2014, p. 14–15.