Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Hry a hříčky Ivy Peřinové

25. října se v libereckém Naivním divadle konala slavnostní premiéra inscenace Třetí gong u příležitosti 65. výročí jeho založení. Během večera byla také mj. pokřtěna kniha jedenácti her Ivy Peřinové, vydaná divadlem u příležitosti jejího nedožitého jubilea.

Kateřina Lešková Dolenská

Publikace v rozverné úpravě dvorního grafika Naivního divadla Romana Karpaše zahrnuje kromě her (a archivních snímků) také několik teoretických studií a glos, z nichž nejzásadnější je velmi podrobný, přehledný a pečlivě zpracovaný životopis Ivy Peřinové proložený mnoha citacemi, jehož autorem je Zdeněk Aleš Tichý (výňatky ze studie byly publikovány v Loutkáři 5/2014 na s. 28–29). Vyjmenovává významné spolupracovníky Peřinové, charakterizuje jejich společné inscenace a velmi případně je zasazuje do tehdejšího divadelního kontextu. Pavel Vašíček píše o počátcích dramatické tvorby Ivy Peřinové, zejména ve vztahu k její první úspěšné hře Branka zamčená na knoflík. Další texty (Jana Císaře, Evy Hanžlíkové, Karla Krále a opět Pavla Vašíčka), vztahující se k hrám Ivy Peřinové, už byly publikovány jinde, především v Československém loutkáři a Loutkáři a jeden v časopise Svět a divadlo. Jde o dramaturgické komentáře či výňatky a trefné charakteristiky z recenzí.

Po přečtení všech her mi dovolte krátké zamyšlení nad tím, v čem byla Iva Peřinová (1944–2009) v kontextu českého divadla tak výjimečná. Původně herečka, později dramaturgyně a především kmenová dramatička souboru NDL totiž bez nejmenších pochyb patří mezi nejúspěšnější české autory her pro loutky (vedle Josefa Kainara, Jana Malíka a nemnoha dalších). Jak dokládá v knize publikovaný (a pro teatrologa velmi užitečný) soupis tvorby a jejích jevištních realizací, je autorkou bezmála 40 textů, které se dočkaly několikerého nastudování nejen doma, ale i v cizině (nejčastěji na Slovensku, v Bulharsku a Polsku). Publikace obsahuje nejznámější z nich (Branka zamčená na knoflík, Poslechněte, jak bývalo, Putování dona Juana, Kolíbá se velryba, Pohádka do dlaně, Bezhlavý rytíř, Alibaba a čtyřicet loupežníků, Alína aneb Petřín v jiném dílu světa, Jeminkote, Psohlavci, Zvířecí divadlo, Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla), tedy mix pohádek pro děti a textů pro starší publikum, které jsou v publikaci uspořádány chronologicky.

V kontextu tuzemské loutkářské dramatické literatury je tak četné uvádění díla jednoho autora naprosto nevídané. Soudobá loutkářská praxe totiž nejčastěji preferuje autorské divadlo a nezřídka jsou texty tvůrčím týmem připraveny přímo pro konkrétní herecké obsazení, konkrétní poetiku a daný inscenační záměr, jsou tudíž nesnadno přenositelné do souboru jiného. Také je třeba připomenout, že loutkáři dodnes nemají fond klasických děl, jakým disponuje činoherní nebo operní dramaturgie. Hry, které se staly trvalou součástí dramaturgických plánů, se proto vyznačují jistou univerzálností. Není na škodu na tomto místě rovněž připomenout, že loutky a vůbec divadlo pro děti často přitahuje autory méně nadané až diletantské (v dějinách nebylo výjimkou, když nad uměleckou funkcí loutkového divadla cele převážil záměr didaktický), aby o to více vynikl význam Ivy Peřinové, které se ostatně přezdívalo “první dáma české loutkové hry”.

Právě Iva Peřinová navzdory faktu, že také psala pro konkrétní soubor a spolupracovala s režisérem inscenace na textových úpravách (nejčastěji pracovala v týmu s Markétou Schartovou, od 90. let s Tomášem Dvořákem), byla schopna takové “univerzální” hry napsat, o čemž svědčí i nevídaná popularita jejích her v zahraničí. Peřinové hry jsou totiž literárně hodnotné a jazykově vytříbené a obstojí i samy o sobě, o čemž svědčí i právě vydaná publikace. Texty jsou plné slovního humoru a jazykových hříček, přičemž se Peřinová nikdy neopakuje ve slovních spojeních a typická je pro ni bohatá lexika. Praktická divadelní zkušenost Ivy Peřinové je zřejmá v její schopnosti napsat živé repliky, které postavy plnokrevně charakterizují. Využívá k tomu i slang a dialekt (čtenáře jistě na první pohled zaujme propracované chodské nářečí ve hře Jeminkote, Psohlavci!), v dramatizacích pak plně respektuje jazykový styl autora a pietně ho uchovává – asi nejvýmluvnějším dokladem je její trnkovsky poetický styl ve hře Branka zamčená na knoflík nebo respektování estetiky starých českých loutkářů v Bezhlavém rytíři. Zároveň nepostrádá cit pro gradaci – i případnou funkční retardaci – dialogu, když je diváka třeba držet v napětí, a perfektně časuje pointy.

Peřinové tvorba je určena především pro loutkové divadlo (byť byly její hry několikrát upravovány i pro činoherní produkce) a struktura jejích textů, charakter dialogů i scénické poznámky jsou psány s ohledem na loutkovou realizaci. Při čtení jejích her je tudíž také důležité si uvědomit, že text loutkové hry má svá specifika: musí respektovat vyjadřovací i technické možnosti loutek, kdy každý typ loutky vyžaduje od dramatika jiný styl psaní. Velkou výhodou Ivy Peřinové také bylo, že měla praktickou divadelní zkušenost a nevídaný cit pro jevištní možnosti loutkového divadla, které dokázala ve své fantazii bezezbytku využít.

Středobodem Peřinové zájmu, vedle osobních preferencí jistě i z provozních důvodů, zůstala po celý její život tvorba pro děti, jejímž výsledkem byly často lokálně zabarvené pohádkové hry, ať již původní (Pohádka do dlaně, Kolíbá se velryba, Čerti z Ještědu) či adaptace (zmiňovaná úspěšná variace Trnkovy Zahrady nazvaná Branka zamčená na knoflík nebo osobitá varianta známé orientální pohádky Alibaba a čtyřicet loupežníků). Přesto však Peřinová tvorbu pro dospělé neopomínala. Buď si pohrávala s tradičními loutkářskými náměty (Bezhlavý rytíř, Loupežníci na Chlumu), nebo přepracovávala staré hry (Alína aneb Petřín v jiném dílu světa podle hry Jana Nepomuka Štěpánka, baletní evergreen Labutí jezero originálně přepracovaný na Labutí jezírko, nebo hravá parafráze kramářských písní Poslechněte, jak bývalo). Svébytný odkaz tvoří groteskně stylizované “momentky” z české historie (Jeminkote, Psohlavci! – dokonce s tradičním loutkářským Kašpárkem, či Krásný nadhasič).

Iva Peřinová je autorka velice sarkastická, která si zejména ve svých hrách pro dospělé (Jeminkote, Psohlavci! a Krásný nadhasič, částečně také v Alíně) bere na mušku otázku české národní povahy. Češi jsou v jejích hrách nezřídka charakterizováni jako vychytralí, leniví až pohodlní oportunisté. Její hry se však nevyjadřují k soudobé problematice a aktuálním kauzám – vrací se spíše do minulosti, případně se odehrávají v pohádkovém bezčasí.

Všem textům je také společná velká zručnost při konstruování zápletky a cílené vedení vedlejších motivů, které mají vždy své opodstatnění pro hlavní dějovou linku a nezbytnou – mnohdy překvapivou a naprosto nečekanou – pointu. Zní to banálně, ale nebývá to bohužel v dramatické tvorbě pravidlem. Symptomatické je pro ni hravé využívání odkazů a citací ze známých děl, narážek na významné události a bezbřehá fantazie při vymýšlení zápletek (pohádka o Červené Karkulce hraná zvířaty jako obhajoba vlka ve Zvířecím divadle, polepšení dvou pirátů ve velrybím žaludku v Kolíbá se velryba, odpuštění pro dona Juana, protože jeho skutky soudí nikoli komtur, ale žena, viz Putování dona Juana). Popularitě her Ivy Peřinové nahrává také “univerzální věková adresa”, respektive schopnost psát ve více vrstvách, kde si i v pohádkách najde dospělý doprovod své a texty pro dospělé může bez větších problémů zhlédnout i dětský divák.

Naivní divadlo, které koncem října oslavilo půlkulaté výročí od svého založení, by svou dlouhodobou péčí o rozvoj dramatické literatury a systematickou podporou vzniku nových textů mohlo být příkladem pro další soubory, a to nejen loutkářské. Málokde se totiž vidí tak poctivý kontinuální autorský vklad kmenového člena ansámblu, dnes syna Ivy Peřinové Víta, který inspiruje a rozvíjí celý soubor. Notabene v době, kdy se post dramaturga v divadle buď ruší, nebo kumuluje zcela neumělecké provozní úkoly (vedení webových stránek, přípravy programů, psaní tiskových zpráv a podobně) na úkor vlastní kreativní činnosti. Je ale také fakt, že tolik nesporně talentovaných autorů po světě nechodí, a chodí-li, věnují se mnohem lukrativnějšímu oboru, než je loutkové divadlo.

Loutkář 6/2014, p. 7–8.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.