Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Makonj, Karel: Těžko se to táhne samotnému...

Hezky se to čte a vzpomíná, ta kniha Orbis cirkus. Není to kniha o tom, že celý svět je cirkus (jak by mohlo někoho napadnout), ale o světě cirkusu, s řadou jeho proměn, vlivů, odboček, konfrontací a setkání. A pro čtenáře tohoto časopisu je zajímavé a potěšitelné, že – alespoň v českých zemích – u jeho začátků i u jeho současnosti, zvláště současnosti nového cirkusu, stáli a jsou loutkáři, respektive absolventi Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze…

Kolikrát se už psalo o krizi cirkusu, o krizi divadla, o krizi loutkového divadla a já nevím čeho ještě a v této knize se najednou otevírá jiný pohled – pohled na setkávání se, ovlivňování, obapolnou inspiraci, ze které mají prospěch nejen obě strany, ale i diváci.

Ano, mám na mysli především dva světy – svět cirkusu a svět divadla, které někdy žily – ke své škodě – jen vedle sebe, někdy šly i proti sobě (a to je možná i lepší), až v jistou chvíli došlo k jejich vzájemnému prolnutí a obohacení se: ke vzniku cirkusu nového, nového cirkusu, cirkusu plně cirkusového, přitom však i zvláštně divadelního.

Tak zvláštně, že by se na druhou stranu mohlo hovořit svým způsobem i o vzniku nového divadla, kdyby se to vše neodehrávalo v cirkusovém stanu.

Ostatně mám dojem, nevím, možná se mýlím, že k novému cirkusu se spíše hlásí divadelníci než staří tradiční cirkusáci, spíše divadelníci, unavení divadelním “uměním” než cirkusáci, bojující o své současné diváky obklopeni svými přívěsy, zvěřinci, pilinami a atrakcemi.

Knihu Orbis cirkus můžete číst odpředu i odzadu, zleva i zprava, normálně i vzhůru nohama, z každé strany začíná jiná kniha dokonce s jiným názvem. Myslíte, že jde o nějaký cirkusový trik? Nikoliv, je to pravda. Tato kniha, kterou vydalo Nakladatelství AMU, Cirkoskop a Národní muzeum, je složena ze dvou základních statí, a sice historické studie Hanuše Jordana Příběh českého cirkusu a studie Ondřeje Cihláře K českému novému cirkusu.

Zatímco Jordanova studie končí znárodněním československých cirkusů a jejich transformací, překvapivě časově Cihlářova studie tam nezačíná, ale naopak se vrací ještě hluboko do minulosti, k evropské divadelní avantgardě a její fascinaci tradičním cirkusem. Již tady začíná ono vzájemné hluboké ovlivňování obou uměleckých druhů.

Tak nějak si představuji rhizom Gilla Deleuzeho a Filipa Guattariho – jako organismus, ve kterém již nelze rozlišit kořen a výhonek, nelze si ho představit ani jako tradiční strom s kořeny ani jako moderní systém malých kořenů, ale cosi, co není monadické, ale právě nomadické.

Tato nomadičnost je zřetelná právě ve vztazích mezi tradičním cirkusem a moderním divadlem, zájem avantgardy o “osvobozený” prostor, o jiné, nepsychologické herectví, kterému poskytovalo řadu podnětů jak umění artistů (viz Mejercholdova biomechanika, ale i Craigova nadloutka), tak i umění, byť mírně pokleslé, cirkusových klaunů (viz V+W), ale i poválečná dravá postfialkovská generace C. Turby, B. Hybnera (s jeho gagmanstvím), B. Polívky, R. Rýdy, J. Platze a mnoha dalších, nových, mladších, jiných, a přece stejných. Pojmy jako Pantomima A. Jarryho, Cirkus Alfred, divadelní poutě na Střeleckém ostrově, Branické divadlo pantomimy – to všechno jsou základy, ze kterých dnes vyrůstá například La Putyka R. Nováka či produkce bratří Formanů a konec konců i Letní Letná či Cirqueon.

To je věru dlouhá cesta od loutkářských začátků českého cirkusu s rhizomatickými odnožemi provazochodectví, akrobacie, ranhojičství a já nevím čeho všeho ještě. I tak dochází k sebeuvědomování uměleckého druhu, aby pak tento umělecký druh, již spíše izolovaný ve své pyšné samostatnosti, se začal zase ohlížet po svých sousedech a souputnících, aby v nich opět začal hledat inspiraci, obohacovat se jimi a obohacovat sebou i druhé; to je zákon uměleckého vývoje ve spirále, kdy se umění dědí spíše od děda k vnukovi než na syna od otce, ale to věděl už starý dobrý Viktor Šklovskij…

Asi právě v této tvůrčí spolupráci a syntéze spočívala nevšednost oněch “zlatých šedesátých”, připomínajících snad nejspíše tvůrčí rozpoložení a mentalitu let dvacátých minulého století.

A ještě jedno mají tato období společné, že nikdo tehdy příliš neplakal nad ztrátami, nad rozlitými krajáči mléka, například nad tím, že klauni-mimové se už nelíčí na “bílo” nebo že ty loutky už nejsou “jako živé” a že jich je v inscenacích stále méně… Nešlo tehdy totiž tolik o specifika, tedy to rozdílné, ale o podstatu, tedy o to, co mají společného… A tak se dalo i mnohem snadněji spolupracovat.

I dnešní doba je tomuto myšlení nakloněna a měla by si toho být náležitě vědoma a nepromarnit tuto hřivnu.

Myslím, že tato kniha vychází právě včas. Vrátím-li se k začátku této recenze a připomínce všech možných krizí, nešlo si nepovšimnout, že i při hodnocení letošní Letní Letné byla tu a tam konstatována určitá “únava materiálu”, jisté přešlapování festivalu i souborů na místě, prostě jistá předzvěst nové krize – a to krize nového cirkusu, že by už?

Ostatně, v produkci cirkusu Trottola dokonce vystoupil i cvičený pejsek…

A právě v této situaci kniha H. Jordana a O. Cihláře může přinést nový impuls v uvědomění si podstaty tohoto nového fenoménu, možnost jistého sebenáhledu i sebeuvědomění pro budoucí “kudy kam” – jak samotného nového cirkusu, tak i festivalu Letní Letná. Ostatně tuto možnost využití připomíná a volá po ní i O. Cihlář ve své studii jako možnosti využití festivalu jako tvůrčí i teoretické platformy pro soubory středoevropské a východoevropské provenience. Myslím, že na to by tento festival měl a slušelo by mu to…

Vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, Praha 2014, 1. vydání, 368 stran, cena: 399 Kč.

Loutkář 5/2014, p. 5–6.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.