Lešková Dolenská, Kateřina: Sugestivní návrat k loutkám

Experimentální Divadlo Continuo se po úspěšné loutkové inscenaci Klobouk, hvězdy, neštovice aneb Rozhovory s nenarozenými dětmi, která měla premiéru v roce 2007, opět vrátilo k loutkám. Inscenace Den osmý v režii uměleckého vedoucího souboru Pavla Štourače sestává ze tří tragických příběhů starověkého písemnictví, jejichž archetypálnost loutkám mimořádně sluší.

Inspirací a východiskem pro vznik inscenace se podle tvůrců staly fragmenty mýtů a poezie oblasti starověkého Blízkého východu, tedy texty Sumerů, Akkadů, Chetitů, Ugaritů a Izraelců. Není divu, že jsou divákům povědomé. Příběhy bratrovražedného boje, sestupu do podsvětí na záchranu milované bytosti nebo potrestaná pýcha muže, který se zprotivil boží vůli a odmítl obětovat svého prvorozeného syna, jsou známé z mnoha pozdějších zpracování napříč uměním a koneckonců i staletími evropské civilizace.

Syrovosti příběhů odpovídá i podoba výsledné inscenace. U Continua jsme zvyklí na velmi působivou výpravu docílenou zpravidla velmi skromnými prostředky. V tomto ohledu se Den osmý nijak nevymyká – potemnělá scéna je prázdná a kromě řezbovaných manekýnů bez polychromie (a několika marionet) dojdou ke slovu pouze dřevené desky, polínka, malé špalíčky a několik hrstí pilin. Veškerou další scénografii obstarají vypracovaná těla herců ve volných černých kalhotách a citlivý light design (Christoph Siegenthaler), který ze tmy bodovým světlem vykrajuje detailní práci s loutkou či tanečně-fyzické etudy herců a výrazně napomáhá účinu inscenace, jež nemá svým nábojem daleko k rituálu.

Divák je po celou dobu držen v napětí i díky umně prokomponovanému scénáři – tři příběhy jsou totiž vyprávěny paralelně po krátkých sekvencích a dohromady se divákům \“složí\” až v samotném závěru, kdy publikum zpraží tři rány, které dopadnou na jednotlivé hrdiny, tři drtivé pointy přicházející osudového osmého dne.

Hrdinou prvního příběhu je muž, jemuž je předpovězeno, že jeden z jeho synů zabije druhého (v působivé scéně dvou zápasících loutkových kohoutů). Rozhodne se tedy, že boha přechytračí a že bude důsledně spravedlivý k oběma synům-dvojčatům (velmi pěkný je moment, kdy se v inscenaci jejich loutky doslova vyloupnou rozdělením navenek obyčejného dřevěného špalku). Jenže dojde po letech k dělení majetku a pracovitější z obou synů požaduje od otce větší díl dědictví, aby škoda na části spravované poněkud lehkomyslným bratrem, jež jistě přijde brzy vniveč, byla co nejmenší. Rozepře samozřejmě skončí předpovězenou katastrofou.

Neméně trpký je i příběh zpupného krále Kereta, který přijde o vše a vyprosí si od boha ještě jednu šanci, a tu dostane za podmínky, že obětuje svého prvorozeného syna. Dobude město Udum, zabije jeho vládce a vezme si jeho ženu. Je opět mocný, ale vzepře se bohu a odmítne přinést slíbenou oběť. Bůh si samozřejmě vybere svou daň, když na něj sešle zatemnění mysli, v němž sám zabije syna, mysle si, že opět bojuje s králem Udumu.

Třetí příběh o lásce Inanny a Damuziho je asi nejsilnější, protože jeho hrdinka není zpupná a nechce lstí získat vlastní prospěch, ba naopak sama se rozhodne trpět, aby zachránila druhého. Ale boží vůle se nedá obměkčit. Inanna je svědkem Damuziho smrti (zobrazené přestřižením nití malé marionety, jejíž bezvládné tělo sjede po dřevěné desce) a rozhodne se odejít do podsvětí a vyprosit si jeho život. Musí po tři dny viset na háku a když ve zkoušce uspěje, dozví se, že první, koho cestou z podsvětí potká, bude obětován místo jejího milého, který tak získá svůj život zpátky. Ironií osudu je to samozřejmě Damuzi, jenž jde Inannu hledat, a veškeré její utrpení vyzní naprázdno.

Jako ve všech inscenacích Continua jsou všichni účinkující (Kateřina Šobáňová, Zuzana Smolová, Mariana Tucci, Martin Janda, Alessandro La Rocca a Michal Puhač) perfektně sehraní, energičtí a hrají se stoprocentním nasazením jak loutkové, tak fyzicky náročné pasáže. Sami si obstarávají i orientálně laděný hudební doprovod na strunné a bicí nástroje. Se zvukově-hudební složkou souvisí ovšem i mluvní část, a tedy jazyková. Je pochopitelné, že zahraniční členové Continua hrají v dnes mezinárodně nejužívanějším jazyce (jejich texty nejsou překládány do češtiny, takže se čeština s angličtinou v představení plynule střídají, aniž by to někomu vadilo), ale rozhodně bych se přimlouvala za preciznější anglickou výslovnost.

Divadlo Continuo hraje strhující příběhy o lidské pýše a pádu, dávné, ale přesto stále aktuální, bez falešného pozlátka, pompéznosti a technických berliček. Plně spoléhá na magický účin loutek v kombinaci s vypjatou hereckou akcí a silou napínavého příběhu. Inscenace Osmý den rozhodně stojí za zhlédnutí, a to nejen milovníky loutkového divadla. Návrat k loutkám se Continuu zkrátka vydařil.

Divadlo Continuo, Malovice

Den osmý

Režie: Pavel Štourač, hudba: Alessandro La Rocca, výprava a kostýmy: Helena Štouračová a Michal Puhač, světelný design: Christoph Siegenthaler

Psáno z premiéry 27. února 2014, Experimentální prostor NoD, Praha.

Loutkář 2/2014, p. 24–25.