Loutkar.online

Vojtíšková, Zuzana: Ochotnický příběh o odvaze a přátelství

Sté výročí největší české tragédie v historii lyžování inspirovalo dva zavedené soubory k nastudování inscenací reflektujících osudy dvou českých průkopníků lyžařství Bohumila Hanče a Václava Vrbaty. 30. listopadu 2013 měla v královéhradeckém Divadle DRAK premiéru hra Filipa Humla Hej, mistře! a o dvanáct dní později uvedlo v pražské Ypsilonce svou novou inscenaci s názvem Slzy ošlehaných mužů Divadlo Vosto5. Přestože se jedná o hry nesouměřitelné (už jen proto, že DRAK zacílil svou inscenaci na děti a Divadlo Vosto5 na dospělého diváka), svádí uchopení jednoho námětu ke srovnání.

Zatímco královéhradečtí tvůrci, režisér a autor scénáře Filip Huml a dramaturgyně Dominika Špalková, využili tragický lyžařský závod z roku 1913 vlastně jen jako rámec pro prezentování částí Rybovy České mše vánoční, pětice Vosto5ky Bauer – Cihlář – Jeřábek – Lišková Boková – Prokop se rozhodla odvyprávět příběh o přátelství Hanče a Vrbaty, o lásce Bohumila a Slávky, i o vztazích mezi účastníky osmého ročníku \“mezinárodního lyžařského závodu distančního na 50 kilometrů\”. Přestože Divadlo DRAK proklamuje, že příběh Hanče a Vrbaty je \“příběhem přátelství a odvahy, který je tak silný, že stojí za to se k němu vracet a připomínat ho\”, téma přátelství a odvahy ve své inscenaci nijak neakcentuje a počáteční loutkovou scénu lyžařských závodů, která je působivá především díky mechanickým dřevěným loutkám navrženým Robertem Smolíkem, využívá k nevěrohodné myšlenkové konstrukci, v níž se Hanč po své smrti dostane do nebe, kde se z něj stane archanděl Gabriel, který zvěstuje narození Ježíška. Přestože inscenaci nelze upřít díky hudbě a muzikantským schopnostem herců Divadla DRAK příjemnou sváteční atmosféru, která předvánočnímu času sluší, holdem dvěma průkopníkům našeho lyžařství se rozhodně nestala.

Oproti tomu Slzy ošlehaných mužů Divadla Vosto5 dokázaly z tragického námětu získat nejen lidský příběh zpracovaný s úctou a nadhledem, ale také sérii komických výstupů čerpajících z prostředí ochotnického divadla počátku minulého století. Tvůrcům se dále podařilo šikovně využít zvukové reminiscence na filmovou a televizní tvorbu vázanou ke krkonošským horám a v neposlední řadě nabídnout divákům drobné aktualizace, např. při odsouzení Emericha Ratha, který se má za pašování křišťálu stát na dalších sto let sojkou.

Hereckým i loutkářským výstupům velmi účelně sloužila scéna navržená Janem Brejchou. Prostý horský kiosek obložený starými lyžemi, nabízející PIVO – LIMO – HORALKY – GROG – ČAJ – ŠUMÁK, byl využíván jako reálná kulisa, například skutečný bufet – místo setkání současných kluků z horské služby, či budka pro nápovědu – při hereckém výjevu z ochotnického divadla. Okénko kiosku pak fungovalo jako loutkové jeviště dělené v perspektivě na tři za sebou jdoucí hrací prostory využívané nejen pro loutkové scény, ale také pro zvětšené detaily. Perspektiva umožnila práci s divadelním časem a horizont kukátka posloužil jako malé projekční plátno. Celý kiosek se pro režiséra stal také jednoduchým prostředkem členění divadelního prostoru, například při nutnosti oddělit od sebe názorově nesourodé skupiny účastníků závodu.

Celé divadelní vyprávění – a slovo \“vyprávění\” používám záměrně, protože se o vyprávění příběhu skutečně jedná – začíná zastavením dvou členů z horské služby (Ondřeje Bauera a Petra Prokopa) u stánku s občerstvením, který vede typický Němec (Tomina Jeřábek). Jak se později ukáže, je to zakletý Emerich Rath, jeden z účastníků historického závodu, který se pokusil Bohumila Hanče zachránit, ale vzhledem k vlastnímu vyčerpání se mu nepodařilo svého souputníka dostat do bezpečí. Prodejce z kiosku varuje příslušníky horské služby, aby se nevydávali do hor, přestože je tak krásné počasí. Vždyť to se může během momentu změnit! A on moc dobře ví, že taková chvíle přichází právě teď. Stejně jako tenkrát… A začíná vyprávět příběh o vynikajícím lyžaři, zedníku a tkalci Bohumilu Hančovi, kterého v Slzách ošlehaných mužů ztvárnil Petr Prokop.

Režisér Ondřej Cihlář při výstavbě inscenace zohlednil minimálně tři témata: na podkladě Hančových lyžařských úspěchů akcentuje problém česko-německých vztahů, v sentimentálně-parodickém pojetí přípravy a odehrání ochotnické hry, v níž účinkují Hanč a Vrbata, se zabývá vlastenectvím, a ve třetí linii řeší partnerský a posléze manželský vztah Bohumila Hanče a jeho Slávky (Kristýna Liška Boková). Pěkně rozvinutá je i linie Václava Vrbaty (Ondřej Bauer), který je sám do Slávky zamilován, ale city potlačí, aby dal průchod lásce svého největšího kamaráda Bohumila. Vosto5 tak s nadsázkou a humorem hraje příběh skutečného přátelství. Snad nejpůsobivěji se ukazuje ve vánočním výjevu, kdy novomanželům daruje Václav Vrbata novou chalupu. Scéna je odehrána pomocí plošných papírových loutek, které jsou i v jiných situacích užívány záměrně ledabyle, ale zpravidla funkčně. V inscenaci velmi dobře vyznívají zvětšené detaily, např. při výuce lyžování diváci vidí v kukátku troje skutečné nohy s lyžemi, nebo při zmínce o tom, že Slávka čeká dítě, se v kukátku zjeví holé \“těhotné\” mužské břicho. Tyto vtípky možná mohou na někoho působit lacině, přesto jsou však dobře načasované a překvapivé.

Velmi citlivě se tvůrcům inscenace podařilo vybudovat atmosféru při rozhovoru Bohumila a Slávky nad hrobem svého prvního dítěte, kdy se v kukátku zjevují jejich obličeje nad svíčkami a křížkem. Nápaditý je také rozhovor při tkaní, kdy jsou pro vytvoření iluze tkalcovského stavu, na němž Bohumil pracuje, použity všudypřítomné lyže.

Přestože Bohumil Hanč své Slávce slíbí, že se velikonočního závodu nezúčastní a se soutěžením zcela přestane, je nakonec členy pražského vlasteneckého Sokola prostřednictvím sojky z Krkonošských pohádek povolán k účasti na tomto lyžařském klání. Navzdory svému slibu si z vlastenecké povinnosti ještě jednou nasadí lyže a vydá se od Labské boudy spolu s dalšími pěti účastníky na svou poslední trať.

Je až s podivem, jak se hercům Divadla Vosto5 podařilo přes humorné pasáže, ale i chvíle, které nemají příliš velký spád, v divácích nakonec vzbudit dojetí nad osudem Hanče a Vrbaty i ovdovělé Slávky.

Divadlo Vosto5 Slzy ošlehaných mužů záměrně stylizovalo do své představy o podobě hraní ochotnických divadelních kusů počátku 20. století. Přestože představení místy působilo mnohem víc ochotnicky, než patrně sami tvůrci zamýšleli (herci se často přeříkávali, pletli si vzájemně jména apod.), je potřeba přiznat, že se jim podařilo odvyprávět lidský příběh o odvaze a přátelství, který skutečně může být \“loutkohereckým pozdravem Divadla Vosto5 podkrkonošským ochotníkům\”. SKOL!

Divadlo Vosto5

Bauer – Cihlář – Jeřábek – Lišková Boková – Prokop: Slzy ošlehaných mužů

Námět a režie: Ondřej Bauer, scéna a loutky: Jan Brejcha, kostýmy: Daniela Klimešová, opony: Markéta Šohajová, světla: Šimon Kočí a Pavel Moc, projekce a zvuk: Martin Bražina. Premiéra: 12. 12. 2013, psáno z reprízy 16. 2. 2014 (Studio Studia Ypsilon)

Loutkář 2/2014, p. 20–21.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.