Ebelová, Kateřina: Technologie masky I

Maska – arabsky “maskharah” (používaná pro označení komické postavy)

Maškara – postava v přestrojení (obvykle tvořená maskou, kostýmem a rekvizitami – atributy dané postavy)

Škraboška, larva – středověké označení masky zakrývající obličej

Nejen v proměnách času a kultur, ale také v kontextu odlišných motivací se měnilo poslání masek. Nejstarší maskování bylo spojeno s animistickými kulty a mytologicko-mytickými rituály, další sloužily v nábožensko-kultovních a výročně-obřadních kontextech. Líčené masky a různé materiálové artefakty se objevovaly také v historii některých dramatických žánrů, mimo jiné i v loutkovém divadle. Masky však sloužily také k zábavě, například na maškarním plese, orientálním večírku či jiné společenské události… Některé masky však mají především pragmatické poslání, chrání tvář svého nositele – při práci, sportu, boji atp. Termín maska se přeneseně používá i v psychologii – prostřednictvím mimiky a gestiky vytváříme v některých situacích profesní a statusově rolové “masky”. Některé společensky-rolové “masky” lze chápat pozitivně ve smyslu nepsaných kulturně-společenské a pracovních konvencí, jiné považujeme za falešné (například neadekvátní “nahraná maska” bolesti fotbalisty při drobném faulu…).

Vzhledem k výše uvedenému použití masek se logicky proměňoval také vztah jejich nositelů k masce samotné, především co se týká zacházení s ní a identifikací s “postavou”, kterou představuje (tj. člověkem, zvířetem, věcí, ale i abstraktním pojmem). Obdobně se měnil i vztah aktivních nebo pasivních účastníků různých maskovaných událostí. Odlišný prožitek měl aktivní účastník animistického iniciačního rituálu, jiný pasivní divák antické komedie. Atmosféra maskovaného středověkého karnevalu pohltila všechny účastníky, obdobně jako venkovské masopustní veselí….

Můžeme tudíž najít obsahově-významovou dualitu nejen mezi funkcí a posláním masky, ale i mírou identifikačního prožitku, který souvisí se zástupně-symbolickým významem konkrétní masky. Maskování bychom mohli označit za jednu z mnoha cest, které mohou způsobit změnu identity svého nositele. Pokud vyjdeme z hypotézy, že změna identity je primárním kritériem pro definování pojmu “maska”, pak vztah člověka vůči masce budeme rozlišovat podle “poměru” mezi jejím vnějším “vizuálním” a vnitřním, “niterným” přijetím představované postavy. Maskování sice vychází z vnějšího “přestrojení”, avšak míra ztotožnění jejího nositele s novou identitou (včetně její sociální role a statusu) se může značně odlišovat. Na základě této premisy nemůžeme v kontextu identifikace zařadit masky chránící při výkonu profese (lékař, požárník) nebo sportu (hokejový brankář, šermíř) mezi “skutečné” masky. Ačkoliv vnější faktory splňují “kritérium” masky, tj. zakrývají zcela, případně částečně obličej, jejich nositelé nemění původní identitu. Pokud si však lékařskou masku uváže herec nebo účastník karnevalu, stane se jeho “rolí” a bude se jednat pouze o dočasnou změnu na “prožitkovou hru” nové identity. Avšak u schizofrenika se může fetiš lékařské roušky stát jeho zástupným alter egem, pacient věří, že je skutečný lékař. Vzhled masky však nemusí ovlivnit hloubku identifikace, civilně oblečený klaun s atributem červeného nosu nás může přesvědčit o své nové identitě více než člověk v masce skrývající celé tělo.

V jednotlivých historických etapách byly masky spojeny nejen s již zmíněnou animistickou obřadní magií, ale používaly se v rámci náboženských obřadů a zemědělských ceremonií v mnoha kulturních regionech. Maskování se tak postupně stalo nedílnou součástí obřadního roku jak ve venkovské, tak i městské kultuře. V některých kulturních epochách nábožensko-kultovní maskování postupně získávalo divadelní charakter a postupně zlidovělo. Později masky získaly i zcela nové významy – například u členů fanatických sekt, zločinců, sportovních fanoušků, členů hnutí politického odporu nebo jako erotický fetiš….

V oblasti historie, ale i současnosti jednotlivých dramatických žánrů se setkáváme s různými typy masek, které byly vytvořeny nejen z rozličných materiálů, ale také pomocí odlišných technologických postupů, kterým se budeme v jednotlivých číslech Loutkáře věnovat. Masky můžeme členit podle různých kritérií, například podle typu na líčené (divadelní maskérství), škrabošky, polomasky, celoobličejové, celohlavové, tyčové, krosnové, až po celotělové naddimenzované masky, které zakrývají tělo jednoho i více herců.

Maska však může mít i minimalistickou zástupně-symbolickou podobu – atribut konkrétní postavy, například krále vyjádří koruna, šaška čepice s rolničkou… Díky těmto archetypálním znakům dramatické postavy může divák přijmout tzv. divadelní licenci a uvěřit, že herec “vstoupil” do dané role. Díky této fascinující divadelní verbální nebo nonverbální “domluvě” mezi hercem a divákem se například “opravdovou” maskou může stát hercova tvář, která se objeví teprve po sejmutí kašírované masky… Divadelní maska může mít nejrůznější podoby, specifickým “kostýmem” se tak může stát i hercova nahota.

Loutkář 1/2014, p. 44.