Loutkar.online

Malíková, Nina: Tolosa ve znamení stínů

Asi málokterý evropský loutkářský festival (snad jen s výjimkou charlevillského) má s českým loutkářstvím tolik společných historických vazeb – od mimořádně četné účasti souborů, sólistů i pozorovatelů, přes loutkářské výstavy, pomoc s budováním kontaktů v daném oboru až po osobní přátelství. Ve vztahu k Tolose se k tomu navíc řadí i velké pochopení pro tento festival, který je už přes třicet let vzorkem produkce španělského loutkového divadla, udržujícím po léta kontinuitu a živý kontakt se svým publikem.

Drsné a hrdé Baskicko s řadou nejpodivnějších sportovních a kulturních klubů (pěveckých, folklorních i loutkových, které byly svou činností i zázemím po léta útěkem i domluvenou platformou před komplikovaným dozorem totalitního režimu) není tedy pro řadu z nás “terra inkognita”. Dodnes se při každé návštěvě znovu podivujme aktivitám těchto klubů, které se střídají velkoryse a s typickou místní pohostinností v kulinární péči o festivalové hosty, které tak pouštějí i do svého trochu tajemného světa.

Letošní Tolosa byla pro mne ve znamení stínů – nejen těch na jevišti, o kterých ještě bude řeč, ale především toho, který se vznášel nejen nad účastníky festivalu, ale doslova nad celou Tolosou, a to byl náhlý a nečekaný odchod jednoho ze zakladatelů festivalu i kulturního centra TOPic Miguela Arrecheho, ex generálního sekretáře UNIMA. Večer, který se konal uprostřed festivalu na jeho počest, byl ve velkém sále TOPicu setkáním celé košaté Miguelovy rodiny doslova s celým městem. Promítané fotky připomněly Miguelův rodinný život a v druhé půli tu jeho část, která byla spjata s UNIMA a Miguelovými funkčními cestami po světě. Pamětní večer nikde nesklouzl do sentimentu, ale při písničce “Gracias a la vida” doprovázené na plátně zvětšenou Miguelovou fotkou, na níž se uklání publiku z jevište sálu v TOPicu, jehož zbudování bylo Miguelovým realizovaným snem, už prostě nikdo v sále nezadržel slzy.

Ale nejen to, že nám všem chyběl Miguel se svou energií, emocemi, rozčilováním i úsměvem, ale celý festival odrážel i složitou situaci v kulturní oblasti ve Španělsku. 31. ročník festivalu Titirijai (23. 11. – 1. 12. 2013) byl oproti těm minulým skromnější. Byl tentokráte především přehlídkou španělských (a ve španělštině hrajících) souborů, s podstatně menším zastoupením zahraničních hostů. Kromě reprezentace španělské (Katalánsko, Navarra, Andalusie, Madrid) zde hostovaly soubory z Mexika, Itálie, Portugalska a Francie. Celkově měl letošní festival mnohem menší rozsah (jen dvě představení denně!, což kritizovali i “domácí”), menší byl i počet pozvaných hostů a doprovodných akcí. Tento fakt zřejmě souvisel především s tíživou finanční situací Španělska, i když se baskické části dostávalo v minulosti vydatných finančních injekcí právě do kultury. Nechyběly ale – pro současné festivaly tak typické – workshopy pokoušející se nalákat především místní diváky – a také cudně propagovaná, ale velmi zdařilá výstava shromažďující ve výstavních prostorách TOPicu hrdiny evropských lidových loutkových komedií. Její název byl “Routas de Polichinela/ Polichinelovy cesty” a zahrnoval postavy loutkové komedie v Itálii, Francii, Portugalsku, Španělsku a překvapivě také v Maďarsku, Čechách a Rumunsku. K této výstavě také vyšel výpravný stejnojmenný katalog ve španělsko-anglické verzi se zásadní studií, jejímž autorem je literát (a příležitostný loutkář) Španěl Toni Rumbau, který v Tolose představil i svou samostatnou ve španělštině vydanou publikaci “Rutas de Polichinela”.

Zúčastníte-li se jako host významnějšího zahraničního festivalu, bývá nepsanou povinností popsat pokud možno všechny zajímavé inscenace, které na festivalu byly, nebo se pokusit o sumarizaci nejvýraznějších trendů. Jak jsem již napsala v úvodu, letošní festival v Tolose nebyl programově nijak výjimečný, a přesto jako olej nad vodu vyplynul akcent na stínové divadlo (objevilo se hned třikrát) a znovu tu byl – stejně jako loni na podzim v Charleville, viditelný zápas tradičních postupů loutkového divadla o udržení kroku se současností.

Ve festivalovém programu byly tentokráte hojně zastoupeny produkce vycházející právě z tradičních španělských komediálních figur, z nichž mě zaujala práce katalánského souboru Titelles Verges z Barcelony (založeného r. 1910 a dnes jediného tradičního maňáskového souboru ve Španělsku), který přivezl maňáskovou komedii nazvanou prostě Classic a o pár dnů později stejnými typy loutek hraného adaptaci Colodiho Pinocchia – Pinocho (vyslovuje se ve Španělsku samozřejmě jako “Pinočo”). Zajímavá byla u použitých maňásků ojedinělá technologie. V krku spojeného s hlavou loutky jsou tři (!) otvory pro ovládání ukazováčkem, prostředníčkem a prsteníčkem, ruce loutky jsou vedeny palcem a malíčkem. Hlavy loutek jsou plně dřevěné a tluče se s nimi (a v celé komedii opravdu vydatně) “hlava-nehlava”. Na poněkud toporně vyhlížející neustále rozpažené ruce loutek, které práci s rekvizitou rozhodně neulehčují, však velmi rychle zapomenete díky brilantní loutkářské práci ve strhujícím tempu. Variacemi na vděčné situace maňáskové komedie (záměny figur, bouchání figur o portálu, náhlé vynoření se loutky z propadla, její skrývání se – pod stolem, za spoluhráče atd…), kterými je celý příběh prošpikován, představení přímo hýřilo. Katalánským Kašpárkem, hlavní komickou figurou příběhu, je zde Pericu, který nezapře podobu s ostatními evropskými komediálními typy. Hraje se bez pivety (slavíka, piščiku), všechny figury mluví jediný herec a v situačních honičkách a skupinových tanečcích (v prologu a na konci představení) mu vydatně sekunduje jeho žena.

Přes tento zážitek, který mi objevil tradiční katalánskou maňáskovou komedii, byl pro mne toloský festival ze všeho nejspíše v zajetí stínového divadla, meotaru a počítačové animace.

Vzkříšení stínového divadla, tohoto po dlouhou dobu téměř zapomenutého žánru loutkového divadla – nejen tady na festivalu (a pokud si vzpomínám i na reference v nejrůznějších zahraničních odborných časopisech), ale i jinde ve světě, zažívá už delší dobu zřetelnou konjunkturu. Není novinkou, že jde o žánr stále pěstovaný a zdokonalovaný zejména ve Francii a Německu (tam se pořádá dokonce několikadenní festival stínového divadla), ale tentokráte se vedle tzv. “běžného stínového divadla” objevilo nejen formální osvěžení ve spojení s počítačovou animací, video dotáčkami, ale ke slovu přišel i starý známý meotar, který díky produkcím Tomáše Hájka z Poniklé okouzlil v poslední době i české diváky.

Ve výtvarném provedení nezůstává jen u tradičních černobílých obrázků, pracuje se i s barvou, ale je pravda, že černobílá kombinace těmto produkcím sluší nejvíce.

Z inscenací prezentovaných v Tolose s technikou stínového divadla kombinovanou s počítačovou animací pracovala inscenace Basilisa španělsko-argentinského souboru La Canela.

(Trochu jsem se podivila, když jsem po pár chvílích v příběhu objevila známou ruskou pohádku o Krásné Vasilise, které pomáhá při její službě u Baby Jagy oživlá panenka. Neznámý název známé pohádky se posléze vysvětlit tím, že soubor prostě špatně přečetl v knižní předloze název hlavní hrdinky napsaný v azbuce!) Zde počítačová animace dynamizující proměny prostředí (rozkvétající stromy, panenčin “úklid” interiéru chaloupky Baby Jagy) pomáhala zejména scénografii, ale velmi dobře sekundovala i “živé” vlastní stínové produkci.

Koncertem pro zpětný projektor, čtyři ozvučené obří číše a figury stínového divadla doplněný o počítačovou animaci bych mohla nazvat představení Prometeus Lafontana Formas Animadas z Protugalska, které bylo zajímavé i dramaturgickým uchopením známého mytického příběhu. Na levé straně jeviště, jako u dlouhého mixážního pultu, zcela “přiznaně” seděl animátor celého příběhu, který zručně kreslil do písku rozsypaného na základní vodorovné ploše před sebou jednotlivé scény (palác na Olympu, ale i Prométheovu cestu do Héfaistovy kovářské dílny). Ty pak byly pomocí zpětného projektoru zvětšované na rozměrné plátno visící uprostřed jeviště. K tomu všemu si ještě představte “pískový prostor” doplněný o akce dvourozměrných hrdinů příběhu, které jsme mohli sledovat jako dynamické stínové divadlo na plátně. Nevěděla jsem, na co se dívat dříve – na výtečný herecký koncert, na vtipně a účelně použitou techniku či na vlastní příběh nešťastného Promethea, kterého do celé akce s ukradeným ohněm vmanipuluje poťouchlý bratr. (Však za to posléze dostatečně trpí v manželství s hádavou Pandorou!) Bavila se jak početná školní mládež, která na představení přišla, tak dospělí. Jen ty obří číše, které se na začátku rozezvučí, mi v celku inscenace zůstaly trochu záhadou a obávám se, že budou doslova kamenem úrazu při mobilitě celého zajímavého projektu při jeho eventuálním přesunu do zahraničí.

Antické báje předvedené formou stínového divadla se objevily na festivalu ještě jednou – tentokráte však v méně výrazně zpracovaném příběhu Trojské války v podání Katalánce Eugenia Navarry nazvaném El Caballo de Troya y al pequena Helena/ Trojský kůň a krásná Helena, kdy šlo o komorní stínoherní produkci a interakci loutky (maňáska – Heleny) a komentátora, sólisty celého představení.

Výbornou práci s loutkou – tentokráte s oblíbenými manekýny (navlečenými na tělo jako obrácené “krosnové loutky” nebo jen volně zezadu vedenými pomocí “kolíku”) ve velmi zdařilém a invenčním technologickém provedení, jsem ocenila v inscenaci A la deriva Joc / Po proudu řeky – hra inspirované příběhy Huckleberryho Finna skupiny La Liga Teatro Elastico z Mexika. Loutky, které vznikají na počátku představení z prvků kostýmů herců a posléze animátorů, byly nejen velmi dobře rozehrané, ale z dramaturgického hlediska i nečekaně opodstatněné. Manipulace hlavního hrdiny ze strany “dospělých” zde byla v souladu se základním charakterem loutky, která závisí svým osudem i postavením na svém manipulátorovi. Dobře rozehraný scénický prostor pracující se základním mobiliářem – “výbavou” herecké trupy na počátku představení (cestovní kufr a stůl se zásuvkou-okénkem, ze kterých postupně vzniká loď, domek i zařízení několika různých interiérů), vkusné a nápadité loutky, srozumitelná linka příběhu – to všechno způsobilo, že jsem zapomněla na jazykový handicap a se zájmem sledovala působivé výtvarné obrazy i velmi dobrou práci s různými typy loutek.

Na zahraničních festivalech člověk většinou přemýšlí o tom, které představení by rezonovalo s naším českým publikem a které by mohlo být zajímavou inspirací i pro české tvůrce. Pokud bych tedy tentokráte mohla vybrat či doporučit něco z Tolosy, pak by to byly pro své divadelně-výtvarné hodnoty především inscenace dvě: Prometeus a A la deriva Joc. Třeba budete mít možnost vidět je na některém českém festivalu, a pak mi dát za pravdu, nebo mě naopak nařknout z toho, že jsem se dala příliš okouzlit toloským “geniem loci”.

Loutkář 1/2014, p. 26–27.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.