Kerbr, Jan: Zlobit je ta pravá zábava

“Budiž světlo!”, řekl Bůh a bylo světlo. V inscenaci libereckého Naivního divadla Biblické příběhy tvůrčího tandemu Petr Jarkovský – Jakub Vašíček rozsvítí Marek Sýkora, představitel Nejvyššího, stolní lampičku. A hned začne s pomocí dvou živě muzicírujících andělů (Barbora Kubátová a Tomáš Holý) tvořit svět.

Jeviště, připomínající dětské hřiště (skluzavka, houpačka), ale zároveň jakési nevábné zákoutí (kontejnery na odpadky), se “nájezdem” rostlinstva z výšin stane rajskou zahradou, mícháním ingrediencí v kontejnerech a pak v jakési superdíži, připomínající možná archu Noemovu (na něj později též dojde), vznikají živí tvorové: Pes (Markéta Sýkorová), Had (Tomáš Bělohlávek) a první lidé – Adam (Adam Kubišta) a Eva (Diana Čičmanová). Had se Bohu a andělským bytostem nepovedl, vhodili do “těsta” totiž nějaký odpad, proto je kvůli své ošklivosti z rajské zahrady vykázán. Zápletka s pozřením jablka ze stromu poznání a objevením vlastní nahoty u Adama a Evy není v představení pro děti pochopitelně zobrazena nahotou protagonistů, ale prezentací dřevěných loutek s nepatrným rozdílem v jejich anatomii. S adresátem inscenace je to ale, myslím, složitější. To se týká i svým způsobem eticky vypjatého Hadova ponoukání Evy k překročení božího příkazu: netrhat ono osudné jablko. Proradný plaz totiž prozradí ženě zásadní přitažlivost hříchu: “Můžete začít zlobit, to je ta pravá zábava”. Mnoho hravých atributů inscenace bude jistě kvitováno těmi nejmenšími s ohlasem, ale filozofická rovina textu (a chvílemi i přílišná zahuštěnost fabule) nemusí být snadná ani pro všechny dospělé. Adam s Evou jsou z ráje – jak jinak – také vyhnáni, Had přijde o končetiny (v jevištní metafoře je protagonista přikurtován rudou lepicí páskou do křesla). Adamovi s Evou se pak narodí děti, dva synové. Kain s Abelem jsou jednoduší maňásci – na bílém pytlovitém tělíčku hlavička coby žlutá koulička (snad tenisový míček). Mladší Abel je rodiči nespravedlivě upřednosťován, z čehož vyplyne Kainova zhrzenost, následovaná známou archetypální bratrovraždou. Lidské pokolení se však rozmnožuje dál, iniciativu v jeho rozvoji přebírá satanský Had, z kontejnerů na jevišti se noří další postavy, vyrobené poměrně nápaditě (i když je to zase vpád jiného výtvarného stylu) z odpadků, kupříkladu z pet lahví. Některé starozákonní příběhy lstivosti, věrolomnosti a zločinu jsou Hadem nastíněny a shrnuty v tak hutné zkratce, že by s ní mohl mít identifikační problémy i zdatný biblista. Hadovu krutému scénáři odolává pouze charakterní Noe se svou manželkou. Bůh nad lidstvem pláče, pláče čtyřicet dní (působivý obraz se siluetou Sýkorova svícením zvětšeného těla a stékajícími proudy vody po igelitové stěně). Ani potopa světa ovšem není řešením. Had Bohu vyčte to, že ho vyhnal, ten se mu pod nátlakem omlouvá, spasit všechny hříšníky však může pouze ten, který se ještě vůbec ničím neprovinil a teprve se narodí. Inscenace končí betlémskou idylou s Ježíškem (při premiéře opravdu živé dítko, potomek režiséra Jakuba Vašíčka a výtvarnice Terezy Venclové).

V Naivním divadle se tentokrát hraje především činohra, práce s loutkami představuje spíš doplněk, a to ve víceméně elementární rovině. Z hlediska hereckých příležitostí je pochopitelně nejlépe napsanou rolí Had, Tomáš Bělohlávek příležitost v potměšile démonické interpretaci plně využívá, má ovšem snadný úkol, především ve srovnání s Markem Sýkorou (je vůbec možné věrohodně ztvárnit omlouvajícího se Všemohoucího?). Půvabnou mladistvou energii z jeviště do hlediště předávají Diana Čičmanová s Adamem Kubištou (Eva a Adam), Markéta Sýkorová je v partu Psa odsouzena k pasivní roli (lne k lidem a z ráje se nechá spolu s nimi vyhnat, ačkoliv by “nemusela”). Role muzicírujících andělů, “stavitelů” a “kuchařů” při vzniku světa, jsou vděčné myslím nejméně, protagonistům je totiž přidělen úkol být jen jakýmsi stálým komparsem k ruce. Méně nápadité “biblické písně” jevištní projekt bohužel neposilují.

I když první minuty produkce působí poněkud nevýrazně a ubíhají pomalu, s přibývajícími komplikacemi ve fabuli je inscenace stále poutavější a poutavější. Archetypy a s nimi spjaté situace, v bibli obsažené, mají sílu zasáhnout i ty obyvatele naší lokality, kteří se ke kořenům evropské kultury odmítají hlásit. A že se dětem servíruje něco, k čemu možná ještě ne úplně dorostly, má vždy větší smysl, než se podbízet šišlavými “roztomilostmi”.

Naivní divadlo Liberec – Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček: Biblické příběhy. Režie: Jakub Vašíček, scéna a loutky: Kamil Bělohlávek, kostýmy a loutky: Tereza Venclová, hudba: Ondřej Müller, dramaturgie: Tomáš Jarkovský, Vít Peřina. Psáno z večerní premiéry 19. 10. 2013.

Loutkář 6/2013, p. 13.