Loutkar.online

Richter, Luděk: Mapování amatérských krajů VII

Také velká část Ústeckého kraje byla po 2. světové válce postižena výraznou výměnou obyvatel. To, že je zde možné přesto najít delší tradici českého amatérského LD, lze logicky vysvětlit v té části kraje, která měla vždy většinově české obyvatelstvo. Zajímavé však je, že i v části po odsunu nově dosídlené (a tudíž zejména z počátku ohrožené jak nezakořeněností, tak fluktuací obyvatelstva) vznikaly loutkářské soubory poměrně masově – a mnohé z nich se udržely dodnes. Asi jako vždy záleželo a záleží především na tom, zda se v místě vyskytl potřebný nadšenec -tahoun, jaký vyzařoval vliv do širšího okolí i jak dlouho tu svůj vliv uplatňoval. Všechno záleží na lidech.

AMATÉŘI V BĚHU ČASŮ

KDYSI

Nejstarším amatérským loutkářským souborem v kraji a zdá se, že v republice vůbec, je Loutkářský spolek Louny. Roku 1903 po prvém představení Posvícení v Hudlicích byl ustanoven loutkářský odbor Sokola a r. 1909 pak samostatný Spolek loutkářů. Jeho vůdčí osobnost Jan Tengler byl principálem až do roku 1925 a pod jeho vedením si soubor vybudoval r. 1920 i první \“kamenné\” loutkové divadlo u nás – Stálé loutkové divadlo (v 70. a 90. letech důkladně rekonstruované). Soubor hrál osmdesáticentimetrovými marionetami koupenými z pozůstalosti loutkáře Kaisera pro děti a do poloviny 20. let i pro dospělé; spolupracoval také s Josefem Skupou. Po Treglerově smrti vedl spolek i divadlo v letech

1925–40 Josef John, jehož zásluhou se uplatňovali také maňásci. Následovali principálové Václav Pacovský (1940–45), Václav Mašek (1945–48), Zdeněk Kátra (1948–50), Vratislav Suchý (1950–57) a 1960–88 všestranný Zd. Raška, za něhož tu v 70. letech pracoval i Soubor mladých a v 80. letech vedl také dětský LS. Po válce zažil soubor četné změny nařízených zřizovatelů a s nimi i názvu a až po revoluci z r. 1989 se obnovil jako Spolek loutkářů. V divadle se už od r. 1982 pořádá postupová krajská přehlídka a od konce 80. let jako bienále také Dostaveníčko loutkářů Raškovy Louny.

Středně velký soubor hrává o 10–20 účinkujících převážně marionetami (často v rozdělené interpretaci), ale také snad všemi ostatními druhy loutek 20–25 představení a 1–4 inscenace ročně. Většinou směřuje k předškolním a školním dětem, příležitostně i k mladým a dospělým.

Na LCH je se svými šesti inscenacemi 2. – 3. nejúspěšnějším reprezentantem Ústeckého kraje. Roku 1982 tu zahrál Pohádky na draka, 1985 oceněné Poslechněte, jak bývalo, 1989 parodické Pátek a Crusoe, ssro, 1990 Ruce vzhůru, 1994 Černošský Pán Bůh a zatím naposledy 1997 Beránci a ospalý čert. Sympatická je jeho muzikantská potence a snaha oživovat tradiční pojetí současnými prvky.

Neméně letitá (byť účastí na LCH nevyšperkovaná) historie stojí prý i za nedalekým Loutkovým divadlem Sokol Ročov. Třiceticentimetrovými Alšovými marionetami, jež mu před sto lety daroval někdejší rodák a pozdější ředitel pražského gymnázia pan Kulhánek, hraje údajně snad již sto let: v 50. letech v Sokolovně, v 60. letech v knihovně na návsi, v 80. letech v budově MNV. Po následující pauze obnovil činnost souboru na počátku roku 2009 Karel Chlouba a dnes hrává každou zimu na bývalé faře. Se svými čtyřmi spolupracovníky tak odehrál již sedm pohádek, jejichž text předem namlouvají do počítače; vstupné 1 Kč.

PO VÁLCE

Také v Ústeckém kraji vznikaly v oblastech s předválečnou německou menšinou po dosídlení nové české loutkářské soubory – vesměs při různých podnicích a jiných národněfrontovních zřizovatelích.

Ve Varnsdorfu existoval od roku 1948 do 60. let při Závodní skupině Československého svazu mládeže národního podniku Velveta soubor Sameťáčci, který se dokonce dostal hned na 1. LCH roku 1951 s třemi drobničkami Veselá medvíďata, Strejdova mez a Není straka jako straka.

Při Okresní osvětové besedě Rumburk, Krásná Lípa zase existovalo v letech 1949–62 loutkové divadlo, které se taktéž dostalo na 1. LCH s inscenací Zlý brouk Bubuhouk; režisérem byl mladý, zamilovaný Bořivoj Hrnčíř, pozdější dlouholetý celostátní metodik pro loutky.

Roku 1949 byl Jaroslavem Nováčkem (původem z Bakova) založen i vůbec nejúspěšnější severočeský soubor s mnoha proměňujícími se, vesměs velmi pokrokovými názvy (jichž čtenáře nadále ušetřím), známý od r. 1970 jako Loutka Litvínov. Po r. 1979

J. Nováčka vystřídali Milan Čuban, Jana Lavičková či Oldřich Vycpálek. Za 43 let své existence vytvořil několik desítek inscenací, z nichž 12 se dostalo i na LCH a znamenalo tak více než třetinu severočeské účasti všech dob: 1952 triptych agitek Sirky, Chudák sedlák a Křivulka kontra Zubatá, 1962 oceněný Kouzelný vláček, 1965 Jeho veličenstvo Budulínek III., 1967 Tygřík Petřík, 1968 Sluneční hodiny, 1970 Bleděmodrý Petr, 1972 Míček Flíček, 1975 i na dobu normalizace ohromující Velký Ivan. V průměru desetičlenný soubor používal všechny druhy loutek, většinou s rozdělenou interpretací; inscenace klasický loutkových pohádek pro předškolní a školní děti hrával padesátkrát do roka, zejména v počátcích i na zájezdech. Loutka pořádala ve spolupráci s loutkářskou katedrou DAMU v letech 1962–91 i vlastní Litvínovský festival loutek.

V prvé polovině 80. let se v souboru vytvořila nová skupina třicátníků, která se zaměřila na vlastní adaptace a netradiční uchopení, zčásti i na staršího diváka. Na LCH pronikla s následujícími inscenacemi: 1984 Tři pohádky, 1985 Ale, ale, otče Hájku aneb Co v kronice nebylo, 1986 Jak si permoníci vytancovali lomikámen a 1987 Poslední zemře zítra. Zmíněná skupina záhy přešla do právě zakládaného profesionálního Divadla rozmanitostí Most, Loutka r. 1991 zanikla a divadlo bylo zbouráno.

Nešlo-li o nařízený či vnucený akt jako v případě habartovského Kahánku, byl rok 1949 z hlediska loutkářských novorozenců evidentně úrodný, o čemž svědčí i vznik loutkářského souboru Rolnička Šluknov, který po obnovení činnosti roku 1969 hraje až dodnes. Bertu Englovou vystřídala r. 1987 ve vedení Jaroslava Jaburková. Soubor se zúčastňuje přehlídek jako jsou Raškovy Louny, Cvikovské dny loutek, Festival loutkového divadla v Dolní Poustevně či přehlídky v Ústí nad Labem.

Maňáskové divadlo Teplice vzniklo r. 1953 jako divadélko ZK ROH OÚNZ. Prvým principálem tehdy šestičlenného souboru byl zvolen Arnošt Vít. Po odchodu A. Víta do Litvínova r. 1957 vedl soubor Jiří Zedník a od jeho smrti ing. Jan Liška. Začínali s marionetami, ale s loutkovým divadlem neměli žádnou zkušenost. Za pomoci profesionálního loutkáře na penzi J. R. Novotného se záhy naučili vyrábět maňásky a přestavěli pro ně i scénu v tzv. Domě na Šikmém rohu v Radniční ulici, kde uvedli r. 1954 i svou prvou premiéru, Papírovou komedii. Později měl soubor stálé jeviště v malém sále teplického divadla, pak v Domě kultury a dnes v barokním Zahradním domě. Osmičlenný soubor hraje jednou měsíčně, vždy tři představení, ale hrává i na zájezdech a zúčastňuje se litoměřického Festivalu loutkářů, Raškových Loun či lounské krajské postupové přehlídky. Na repertoáru má pohádky a hříčky z padesátých let, většinou však také hry z pera Heleny a Jana Liškových. Brzy po svém vzniku se dvakrát probojovalo i na LCH: 1957 s Pestrou estrádou a 1960 s \“malou loutkovou formou\” Kohout světapán.

Příhraniční Loutkovou scénu Skaláček ve vsi Tisá založil Antonín Štěrba už roku 1946; prvé představení se konalo den před Štědrým večerem 1947 v dnes již zbořeném domě naproti dnešnímu obecnímu úřadu s třiceticentimetrovými marionetami na drátech, které byly záhy rozhojněny o další, pětatřiceticentimetrové, objednané u šumavského řezbáře. Hrávalo se každou neděli. O dva roky později však byla LS zrušena a znovu založena až roku 1956, tentokrát se stálou scénou v přízemí domu dnešního obecního úřadu, která zanikla r. 1992 a byla nahrazena loutkovou scénou za plátnem tiského kina. Po částečném porevolučním útlumu František Ritschel v 2. polovině 90. let činnost souboru opět obnovil pod názvem Skaláček, rozšířeném na počest dlouholetého principála A. Štěrby (zemřel koncem r. 2000), na Loutková scéna A. Štěrby Skaláček. Dnešní patnáctičlenný soubor, zkouší dvakrát až třikrát za čtrnáct dní a každý měsíc v sezóně nazkouší pohádku, kterou zahraje na své scéně, případně i na zájezdech.

Divadélko výtvarné výchovy při OB v Žatci bylo založeno r. 1947 a ačkoli nejčastěji hrálo s maňásky, na 2. LCH r. 1952 se dostalo s marionetářskou inscenací Dům kočky Modroočky. Převážně marionetářský LS ZK okresního průmyslového kombinátu tamtéž vznikl roku 1950 na LCH, která tehdy ještě byla soutěžní, uspěl s dvěma inscenacemi: 1955 Sněhová královna a 1956 Dřevěný vojáček a jeho přátelé. V 1. pol. 50. let se spojily a od roku 1957 vystupovaly jako Jitřenka Žatec. Ta vyhrála 6. LCH 1957 s Lízinkou a na LCH 1976 uvedla ještě inscenaci Adámek mezi broučky.

Roku 1952 loutkoherecké sdružení začíná budovat stálou scénu v ulici Obránců míru 294, kde hraje dodnes. Marionetový i maňáskový soubor (každý o 12–14 hrajících) hrávaly od října do března každou neděli pro školní mládež. Jitřenka byl typ tradičně zaměřeného divadla marionetářského a maňáskářského, jež však svého času dokázalo nalézat dramaturgicky podnětné hry a vytvářet ve všech složkách vyvážené inscenace. Po roce 1968 skončil maňáskový soubor, marionetový hrál s obměnami až do r. 1990. Počet představení klesl na dvě měsíčně – vesměs obnovené staré inscenace s únanovskými loutkami a slovem z playbacku. V pol. 70. let začíná Jitřenka spolupracovat mj. s Ivanem Anthonem. V letech 1974–81 pomáhal také soubor pořádat víkendovou krajskou přehlídku Žatecké hrátky na nitích. Po několikaleté odmlce je v září 1997 znovuotevřeno loutkové divadlo a novodobá Jitřenka v prvém roce vytváří pět inscenací, které hraje i na zájezdech; od té doby inscenovala přibližně 30 klasických i moderních pohádek, vesměs se slovem z playbacku.

Když Drahomíra Pražáková zakládala r. 1961 v Ústí nad Labem dětský loutkářský soubor Drápek, důvodem byla potřeba zaměstnat \“problémovou\” třídu svého syna. Soubor nakonec vydržel jedenatřicet let, z toho dvacet pod vedením zakladatelky, později jejího manžela Miloslava a poté dcery Kristiny Hasoňové. O odbornou pomoc požádala D. Pražáková na začátku Hanu Budínskou, později spolupracovala i s Rudolfem Zezulou, Vladimírem Leštinou či Janem Olivou. Soubor produkoval ročně 2–3 premiéry (jedna bývala s profesionálními spolupracovníky), jež pak hrál v desítkách představení pro děti, ale zejména v počátcích i pro dospělé. Hrávalo 15–20 dětí, a to všemi druhy loutek: plošnými, maňásky, javajkami, marionetami, vyzkoušely si i černé divadlo a divadlo herecké, většinou výrazně prodchnuté hudebním cítěním své vedoucí. Nejúspěšnější byl Drápek na přelomu 60. a 70. let, kdy se čtyřikrát propracoval na Loutkářskou Chrudim s inscenacemi Ztracená písnička (1966) – největší úspěch, Hadráček (1968), Kačátko (1970) a Kulihráškova dobrodružství (1971). Drápek je co do počtu inscencí historicky pátý nejúspěšnější účastník LCH z Ústeckého kraje. Kromě LCH hrával i na Festivalu severočeských loutkářů v Ústí n. Labem, který D. Pražáková založila, a na dětském Kaplickém divadelním létě.

Na Loutkářské Chrudimi se uplatnily i další po válce vzniklé soubory nynějšího Ústeckého kraje: chomutovské soubory roku Uhlíček Klubu horníků Dolu J. Šverma (Pohádky pana Pohádky, 1963) a Pajduláček při 9. ZDŠ (Zlá princezna Rozalinda, 1972), roudnický Zlobílek při 2. ZDŠ a MDDM (Dračí představení, 1970 a Ztratila se Myšpulka aneb Hurá na prázdniny, 1971) a ústecko-neštěmické Leporelo Neštěmice (Tři klubíčka a Rybka parádnice, 1992). Žádný z nich už dnes neexistuje.

DNES

Poměrně dost souborů vzniklo v kraji i po roce 1989. Z nich největších úspěchů dosáhl ten, který s odchodem Jany Štrbové ze ZUŠ roku 2007 mezitím už zase zanikl – totiž soubor (soubory) pojmenovaný/-é různým počtem různě velkých písmen \\\“D\\\”: DDDD (Děčínský dětský divadelní dorost) / DdDd / D ZUŠ / dDDD Děčín – podle toho, jak se skupiny proměňovaly. Svými šesti inscenacemi je společně s lounským Spolkem loutkářů v severních Čechách hned za litvínovskou Loutkou. Prvá z řečených skupin vznikla r. 1993 a hned příštího roku se jeho deset žákyň představilo na celostátní Dětské scéně (později ještě 6x) a r. 1995 na LCH s inscenaci Když sedí měsíc na střeše. Na počátku nového tisíciletí následovalo pět dalších, vesměs úspěšných účastí na LCH: 2000 Velice americká pohádka, 2002 Bylo, nebylo…, 2003 Mausa Musaka, 2004 Kohout šáh – kohout padišáh – kohout chán – a tak dál a 2005 O líné a lakomém. Druh loutek se proměňoval podle potřeb inscenace, ale konstantou zůstávala výrazná hudební složka. Celkem soubor(-y) vytvořil(-y) za čtrnáct let 17 inscenací lidových či moderních pohádek či poezie a prózy současných autorů a např. O líné a lakomém mělo za jeden a půl roku 39 repríz

Dostupnými cestami se mi podařilo v Ústeckém kraji najít devatenáct dnes fungujících loutkářských souborů; a znovu musím poznamenat, že je víc než pravděpodobné, že existuje řada dalších, které se mi nepodařilo vypátrat, neboť nepronikly za hranice svého působiště či nemají potřebu o sobě dávat vědět.

Ústecký kraj je se svými 835 tisíci obyvatel pátý nejdlidnatější u nás, ale až devátý co počtu inscenací na LCH vůbec i v poměru k počtu obyvatel: do hlavního programu bylo vybráno 42 jeho inscenací (z toho Loutka Litvínov 12, DDDD Děčín 6, Stálé LD Louny 6, Žatec 5, Drápek Ústí n.L. 4) – a i tady jde o trend sestupný: ačkoli počet inscenací hlavního programu v 90. letech a novém tisíciletí narostl na téměř dvojnásobek oproti předcházejícím čtyřem desetiletím, počet severočeských souborů se snížil z průměrných 8 za desetiletí na 5 a od roku 2005 Chrudim neviděla z Ústeckého kraje ani jednu inscenaci.

PŘEHLÍDKY A FESTIVALY

Postupová Krajská přehlídka se koná od r. 1982 v Stálém loutkovém divadle Louny, stejně tak jako Přehlídka dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů.

Vedle toho se v Ústeckém kraji odehrává řada místních přehlídek loutkářů či s loutkářskou účastí, jako třeba Dostaveníčko loutkářů Raškovy Louny – pořádané od konce 80. let ve spolupráci se SAL jako bienále.

Loutkový festival pořádá každoročně Divadlo K. H. Máchy Litoměřice – r. 2012 již devátý ročník.

V Dolní Poustevně pořádá Loutkový soubor Pomněnka vždy na konci září, tradiční mezinárodní loutkový festival – loňský čtrnáctý dokonce s částí konanou v Drážďanech.

PROFESIONÁLNÍ DIVADLA A SKUPINY

V dobách postnovotnovského Severočeského kraje bývalo jediným STATUTÁRNÍM – tehdy krajským divadlem liberecké Naivní. Jak dokázal Jiří Středa vydupat v roce 1987 ze země naše chronologicky poslední \“státní\” divadlo – Divadlo Rozmanitostí Most – je mi dodnes záhadou. Vytvořil je převážně z herců amatérské litvínovské Loutky, záhy přitáhl z hradeckého DRAKu i Zdeňka Říhu… a divadlo existuje i po pětadvaceti letech – tč. jako Loutková a alternativní scéna Městského divadla v Mostě. Na repertoáru má 25 inscenací, Popelku i v němčině a angličtině. Žel, nezdá se, že by vliv divadla a jeho sounáležitost s amatérským loutkářstvím byla tak intenzivní, jako bývala ve východních Čechách s DRAKem či v Plzni s Alfou.

Krom toho jsem v kraji napočítal pět NEZÁVISLÝCH skupin a agentur, jednu dokonce zaměřenou na výuku angličtiny a další zabývající se zdravou výživou.

MUZEA

Nějakou tu loutku mívá ve sbírkách kdejaké muzeum – k těm, které jich mají více patří Okresní muzeum v Děčíně, které v rekonstruované bývalé zámecké zbrojnici dokonce v letech 1998–2002 zřídilo Muzeum loutek ze sbírek Milana Knížáka a později tu otevřelo stálé expozice z vlastních sbírek.

Loutkář 4/2013, p. 45–47.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.