Fantová, Andrea: Klasika, která podněcuje i dráždí

(Divadlo loutek v sezoně 2012/2013)

Po sezoně inovativní ve smyslu režijním (využívání postupů, jež nabízí totální divadlo) či dramaturgickém (tři z pěti inscenací byly uvedeny v české premiéře, dramaturgie přitom výběrem dramatických textů poukázala především na krizi moderní doby) byl repertoár ostravského Divadla loutek v sezoně 2012/2013 koncipován v souladu s tituly prověřenými generacemi. Tuto skutečnost přitom nelze a priori vnímat v negativních intencích, protože inscenační pojetí nebylo spoutáno prvoplánovou vizí tvůrců. Ti spíše usilovali o osobitost a lehkost přístupu, v němž by klasické téma získalo nový význam, jehož prostřednictvím by bylo možné oslovit soudobého diváka.

Vedle toho byl ovšem do tradičního repertoáru vnesen nový prvek, a to v podobě cyklu s příznačným názvem Přesčas. Jeho cíl spočívá v uvádění inscenací, které vznikly z vlastní iniciativy herců – nad rámec jejich povinností vyplývajících z umělecké profese. Díky tomu se tak v sezoně 2012/13 na alternativní scénu dostal žánr konverzační komedie. Nutno podotknout, že tato skutečnost velmi přispěla k obohacení základního repertoárového profilu Divadla loutek.

V hravosti si libující

Literární předloha Kocourka Modroočka, jehož inscenace v Divadle loutek otevřela sezonu 2012/13, vznikla již bezmála před půlstoletím. Kniha Josefa Koláře se mezi dětmi stala natolik populární, že se záhy dočkala své divadelní podoby ozvláštněné písněmi Marka Ebena. Ten do díla určeného primárně dětem vnesl originální formy milostných duetů, čímž napomohl atraktivitě dodnes velmi oblíbeného titulu. Ostatně – o tomto svědčí i fakt (zůstaneme-li v prostoru ostravských scén), že se Kocourek Modroočko před několika lety (premiéra se uskutečnila v sezoně 1999/2000) objevil na repertoáru ostravského Divadla Petra Bezruče, kde byl s úspěchem uváděn po čtyři sezony.

V Divadle loutek byl Kocourek Modroočko představen v režii uměleckého šéfa Václava Klemense, jenž inscenaci přenesl do pozoruhodného, čarokrásného prostoru kočičí říše, v níž nad drobnými šarvátkami převládá něžná hravost a podmanivá touha objevovat krásy světa. Ten přitom není tvořen výhradně prostorem jeviště, ale přesahuje hranici rampy, ať již v rámci přímého oslovení publika (představení “dvounožce”, který je koncipován jako plošná loutka mající podobu vystřihovánky) či jejího faktického překročení (Modroočko se stává součástí publika, tichým pozorovatelem milostných hrátek mezi Zelenoočkou a Natrhouškem).

Složka herecká, což je dáno postavami ze sféry živočišné říše, podléhá přísné stylizaci. Ta se projevuje nejenom v detailech (laskání se, vzájemné otírání, protahování, zlověstné “zatínání” drápků), ale především v celkové kompozici scény. Jaroslav Milfajt ji koncipoval s důrazem kladeným především na rovinu vertikální. Sloupy, lana, žebříky, závěsná houpačka. To jsou aspekty, které přímo předznamenávají pohybovou stránku inscenačního tvaru (přemet v houpací síti, šplhání po sloupech), zároveň jsou však znakem evokujícím přírodu a přírodní zákonitosti, důkazem čehož mohou být variující se obrazy kočičího jazzu na střechách domů. Propojením hudby (kočičí kapela) s pohybem získává inscenace nejenom na dynamičnosti, ale z hlediska divácké recepce se stává atraktivnější. Napomáhají tomu i kostýmy, v jejichž návrzích získala stylizace intencí bezmála groteskních (křeček lopotící se s napěchovaným pytlem), v dílčích aspektech pak zdůrazňujících ostravský patriotismus (krtek se slévačskými brýlemi a helmou).

Kocourek Modroočko sice není z hlediska inscenačního dílem vyznačujícím se nekonvenčním, ba novátorským přístupem, i přesto je tato inscenace pozoruhodná, a to již ve svém základu. Dramaturgicko-režijní koncept totiž plně koresponduje s pohledem dětského publika – to je fascinováno světem zvířat, především těch, která mu jsou důvěrně známa. Propojením tématu s hravostí a energičností, zdůrazněnou hudební složkou, pak vzniká inscenace bezesporu zajímavá.

Klasika výtvarně obrazivá

Klasická literární předloha, která se dočkala mnohých dramatických zpracování, vytvořila základ také pro druhou inscenaci sezony, pod níž byl opět podepsán Václav Klemens. Ten však využil zcela odlišných tvůrčích přístupů, než tomu bylo v případě Kocourka Modroočka. Perníkovou chaloupku, jež je v Divadle loutek uváděna ve verších Václava Renče, zasadil do komorního prostoru alternativní scény. Intimní místo tak bylo dáno do kontrastu s fascinujícím a nekonečným prostředím přírody, jejíž součástí je rovněž prapodivný svět roztodivných lesních bytostí.

Poetika Perníkové chaloupky v Klemensově režii plně koresponduje se dvěma základními významovými rovinami: na straně jedné s lidovou tvořivostí (což je ostatně zdůrazněno samotnou literární, potažmo dramatickou předlohou), vedle ní pak také se zákonitostmi přírody (dáno tématem i scénografickým konceptem).

Skutečnost, že se dramaturgie uchýlila právě k výběru Renčovy adaptace, je více než příhodná, neboť prostřednictvím veršů byla podtržena rytmičnost a zejména pak divadelní prvky. Klemens pak mimo postupů imaginace (kácení stromů) uplatnil rovněž divadelní zkratky (polibek – čáp – dítě). Značný důraz přitom kladl na vlastní práci s loutkou, jejíž funkce získává dvě, resp. tři významové roviny. Vedle tradiční nápodoby člověka (loutky Jeníčka a Mařenky) a aspektů zdůrazňujících samotnou loutkovitost (dlouhé štíhlé prsty jezinek evokují listy rostlin) však dochází rovněž k podtržení divadelní funkce loutek (vztah živáčka-matky a loutky-Mařenky). Skutečnost, že Michal Hejmovský (autor výtvarné složky) vtiskl postavám Jeníčka a Mařenky podobu manekýnů-panenek (dřevěná hlava a končetiny, tělo hadrové), je příznačná, o to více, že s panenkami, tedy artefakty důvěrně známými, je dětský divák schopen se plně identifikovat. Sourozenci z pohádky mu tak ukazují příběh, který se zároveň stává jeho vlastním příběhem. Ono ztotožnění se tak zdůrazňuje sféru výchovnou, morální.

Pojetí loutek odráží fantaskní svět, a to rozmanitostí použitých typů. Vedle loutek tyčových (čápi, andělé) jsou uplatňováni maňásci (sovy) nebo drobné loutky (skřítci svým výtvarným zpracováním připomínající šišky). Celkový obraz přeludně-obrazivé říše pak uzavírá postava ježibaby: užití naddimenzované hlavové masky s charakteristickým dlouhým špičatým nosem a děsivými zuby dodávají babě na děsivosti. Čarodějnice se tak stává zosobněním zlých, nadpřirozených sil, což bylo zdůrazněno o to více, že maska tvořící zhruba jednu čtvrtinu těla zcela popřela lidské proporce (umocněno i skutečností, že Libuše Čecháková, představitelka ježibaby, byla shrbena).

K propojení sféry reálné s nadpozemskou došlo příznačně v prostoru přírody, jejíž vliv prostoupil napříč celou kompozicí scénického prostoru. Michal Hejmovský při jeho utváření využil přírodních materiálů (zejména pak dřeva) a šíře zemitých tónů barvy hnědé, žluté a oranžové (těmto intencím ostatně odpovídaly také světelné efekty, jejichž funkce byla výhradně ilustrující: zelená – les, červená – oheň). Tyto barvy se přitom objevují nejenom na kostýmech či loutkách, ale podléhá jim scéna jakožto celek. Barevný minimalismus tak do jisté míry koresponduje s jednoduchostí prostoru, jenž je koncipován jako miniaturní kukátkové jeviště s několika základními prospekty zasazujícími daný obraz do konkrétního prostoru (les, chalupa).

Inscenace Perníkové chaloupky v Klemensově režii představuje výtvarně obrazivou podobu klasického tématu, v němž vedle sebe koexistují prvky moderní (jazyk podněcující režijní vizi) s aspekty, odkazujícími k umění starých mistrů-loutkářů (tradiční téma i kompozice prostoru). Nutno podotknout, že dokonalé propojení těchto dvou zdánlivě rozličných sfér činí z Perníkové chaloupky nejlepší Klemensovu inscenaci, kterou dosud na scéně Divadla loutek uvedl.

Čtyřlístek napříč čtyřmi dekádami

Dramaturgický záměr koncipovat repertoár sezony 2012/13 v souladu s osvědčenými tituly byl zřejmý i v případě další inscenace s názvem Čtyřlístek zasahuje. Je až zarážející, že fenomén Čtyřlístku získal za dobu své téměř pětačtyřicetileté existence jevištní podobu teprve podruhé (poprvé byly dobrodružné příběhy čtyř přátel inscenačně zpracovány před devíti lety v Divadle Minor). O to více lze úmysl uskutečnit jeho adaptaci, pod níž jsou podepsáni režisér Marek Zákostelecký s dramaturgyní Janou Pithartovou, ocenit.

Dramaturgicko-režijní záměr hned v první fázi vzniku inscenace vycházel ze dvou základních premis – nesmírné obliby Čtyřlístku a zároveň doby, po kterou jsou komiksy psány. Právě skutečnost, že Čtyřlístek formuje vnitřní život již třetí generace čtenářů, se odrazila ve tvůrčí vizi, a to prostřednictvím postavy Lukáše (Lukáš Červenka). On je tím, kdo se stává alter egem nejenom diváka jakožto jednotlivce, ale celých generací. Děj je totiž koncipován ve smyslu biografie. Tento dramaturgický postup zpětně umožňuje vyzvednout vlastní fenomén, důkazem čehož je rok 1969 (když Čtyřlístek začíná vycházet, Lukáš je malým chlapcem, pro něhož četba komiksů představuje únik z šedi skutečnosti).

Ona dichotomie linií je pozoruhodná i z hlediska publika. Zatímco rovina, v níž ústřední roli sehrává Čtyřlístek, je určena dětskému diváku, linii Lukášovu lze vnímat jako reminiscenci předchozích desetiletí. Na ně však tvůrci nenahlíží pateticky, nýbrž s nadhledem, čímž tragikomické aspekty získávají komický ráz (referát na téma: “Proč mám rád SSSR”, “wí ár kóld”). Humor v inscenaci ovšem není výhradně slovní povahy, ale pramení rovněž ze situací (hrozba v podobě pralesního hada se záhy stává pokrmem “Mňamňamů”). Jeho nuance jsou zřejmé i ve způsobu vedení herců – herectví tak podléhá imaginaci (poskakování, kymácení se symbolizuje cestu autem či let balónkostrojem), stylizaci, a to i po vzoru archetypů (křehká Fifinka, bázlivý Pinďa), v dramatických scénách však získává nádech expresivity.

Rozsáhlá časoprostorová struktura díla předznamenala uspořádání scény. Tu Marek Zákostelecký, podepsán rovněž pod složkou výtvarnou, rozdělil v horizontální rovině na dvě části. Forbína představovala Lukášův pokoj, jehož zadní prospekt v podobě knihovny odděloval reálnou linii od světa Čtyřlístku. Tento prostor byl koncipován v minimalistických intencích, v nichž se vedle několika základních rekvizit (balónkostroj, auto, knoflík) uplatnila stínohra (pavouk, svár mezi Zádrhelem a Aničkou) a především pak projekce (vesmír, poušť, cestování časem a prostorem evokováno rozpohybovanými spirálami a zpomaleným pohybem postav). Té ovšem Zákostelecký využil rovněž ve scénách na forbíně, kdy samotnou projekci (fotografie milníků lidských dějin či někdejších československých osobností) podkreslil dobovou hudbou (Beatles, Karel Gott), díky čemuž tato intermezza působila nesmírně plastickým, osvěžujícím dojmem.

V režii Marka Zákosteleckého získává Čtyřlístek zcela nový rozměr, v němž se snoubí originální aspekty (zastoupené složkou scénografickou) s prvky tradičními (herecká stylizace), tato vyvážená kompozice je pak zahalena do jemného hávu nostalgie (fenomén Čtyřlístku). Pro tyto důvody lze předpokládat, že si inscenace získá diváky napříč širokým spektrem věku.

Jak absurdní je naše bytí…

Nejúspěšnější inscenací Divadla loutek uplynulých let, soudě dle beznadějně vyprodaných představení, je Z deniku Ostravaka. Sehraný tvůrčí tandem, jenž je podepsán pod tímto osobitým zobrazením ostravského koloritu, Marek Pivovar a Radovan Lipus se do Divadla loutek navrátili v sezoně 2012/13 s novou, neméně originální inscenací. Ta vznikla jako adaptace kultovního polského románu Janusze Przymanowského Čtyři z tanku a pes.

Ostravská inscenace s názvem Šaryk vzpomíná (s podtitulem Čtyři tankisté, kapitán Kloss a všichni ti druzí psi a soudruzi) představuje svéráznou interpretaci literární předlohy, do níž jsou ovšem zakomponovány další postavy (mezi jinými Stalin a Hitler) či situace odkazující k regionálním událostem (záchrana ocelového mostu přes řeku Ostravici v Ostravě).

Výchozí obraz válečných a poválečných evropských dějin představoval pro Pivovara a Lipuse možnost k vyzvednutí ústředního tématu inscenace, jímž se stává hra. Tato hra získala řadu rozmanitých nuancí. Obsahovala prvky poněkud bizarní romantiky (tank jako optimální prostor pro milostné hrátky), byla překvapivě groteskní (fronta je místem pro bujaré večírky) i odporně děsivá. Hra mocných, jejichž libovůle v podobě smrti kosí osoby bez rozdílu. Všichni ti civilisti a vojáčci jsou pouhými loutkami (scéna je postupně zasypávána drobnými figurkami vojáků) v rukách diktátorů. Je paradoxní, že je v Lipusově režii ztvárňují ženy. Ty, které jsou vnímány jako symbol nového života, zde zosobňují autoritativní formu vlády. Ony jsou těmi, jež se v této kruté hře dvacátého století přetahují o moc. A to doslova. Jak hrůzné, zvrácené podobenství Lipus ukazuje ve scéně, kdy koberec s mapou Evropy v rukou třímají dva představitelé diktatury. Obraz jakožto celek vyznívá o to zlověstněji, protože vůdci jsou zpodobněni jako karikatury.

Irena Křehlíková (Stalin) i Jana Zajacová (Hitler), obě nadto ztvárňující další postavy, vládce vykreslily pomocí krajně vyexponovaných gest a především prací s témbrem hlasu. Jejich souboj o dominantní postavení v rámci Evropy, potažmo světa, graduje ve scéně hry na válku. Hitler a Stalin po sobě házejí drobnými figurkami vojáčků. Zprvu laxně, později ordinérně, ba s chlípnou posedlostí. Hitler, poražen, zůstává na tomto hrůzném bojišti posetém mrtvými sám. Vzápětí se stává svědkem triumfálního entrée svého někdejšího soka. Stalin zamotán do koberce s mapou Evropy opětovně vstupuje na scénu. Jak obludné a groteskní zároveň.

Použitím věcnosti, strohosti či zkratky získal výsledný jevištní tvar absurdních rysů, tak jako absurdní je válka sama. Maršál Koněv s hlavovou, z gumy vytvořenou maskou, holení se pomocí šavle, teatrální řezání končetin. Tyto aspekty, tato jednání jsou oproštěna jakékoliv logiky. Ona skutečnost je zřejmější o to více, že je zastřešena Hitlerovou závěrečnou etudou, která končí slovy: “válka je u konce, jsem tu za pitomce”.

Strohost a stylizace se projevuje i v dalších inscenačních složkách, mezi jinými v kompozici scénického prostoru. Ten je primárně otevřený, zaplňují jej pouze dílčí rekvizity, z nichž nejvýraznější představuje tank. Toho Marek Pražák vytvořil ze tří částí – pracovního stolu, na nějž je umístěno vědro, z něhož vyčnívá trubka. V podobných intencích koncipuje televizní obrazovku (v lepence vyřezán otvor obdélníkového tvaru), druhý výrazný prvek scény. Ona kašírovanost byla nadto patrná v jednom zdánlivém detailu – v Hitlerově a Stalinově příznačném kníru. Skutečnost, že oba byli ztvárněni ženami, pak v tomto ohledu působila nadmíru komicky.

Naproti tomu kostýmy Eva Kotková pojala v souladu s historizující skutečností (uniformy německých, ruských či polských vojáků).

Celková kompozice inscenace připomíná mozaiku příběhů, které jsou propojeny hudebními variacemi na populární hity. Tento postup nejenom udržuje konstantní temporytmus, ale především zdůrazňuje zběsilost, onen prvek toho absurdního, dvacátého století.

Šaryk vzpomíná představuje inscenaci, která je trpkým podobenstvím lidských dějin, v nichž přirozenost nemá své místo.

Přesčas zahájen Půldruhou hodinou zpoždění

V polovině sezony 2012/13 byl repertoár Divadla loutek obohacen o žánr konverzační komedie. Inscenace Půldruhé hodiny zpoždění autorské dvojice, kterou tvoří Jean Dell a Gérald Sibleyras, byla uvedena v rámci nového cyklu Přesčas, jehož smysl spočívá v uvádění divadelních počinů přesahujících hranice tradičního repertoáru.

Hořká komedie Půldruhé hodiny zpoždění, kterou nastudoval Janusz Klimsza, je retrospektivním pohledem na třicetileté manželství Laurence a Pierra. Lenka Sedláčková a Ivan Feller vnímají text jakožto východisko k vlastnímu hereckému výkonu. Ten je zprvu kultivován, což koresponduje se společenskou třídou, jíž jsou Laurence a Pierre součástí (přední daňový poradce). Snaha o zachování si dekora se však vytrácí s novými, rodícími se problémy. Zatímco Feller postavě Pierra ponechává aspoň střípky důstojnosti (repliky pronášeny věcně, bez patosu), Sedláčkové Laurence ve vyhrocených situacích podléhá letargii, alespoň zdánlivé (tu vnímá jako obranu své osobnosti), či hysterii. Za jejími slovy se skrývá zoufalství pramenící z života vyčpělého, nenaplněného.

Ačkoliv Půldruhé hodiny zpoždění není a priori s loutkovým divadlem nikterak spjata, její začlenění do programové skladby lze bezesporu vnímat jako podnětné a díky výbornému hereckému obsazení můžeme předpokládat, že diváci budou tuto inscenaci s povděkem kvitovat.

… když klasika nenudí …

Z hlediska dramaturgického byla sezona 2012/13 tvořena tituly klasickými. Tato skutečnost se ovšem neodrazila ve stylu inscenačního ztvárnění. Pět jevištních děl bylo koncipováno tak, aby se vlastní téma stalo východiskem pro kompozici inscenačních složek.

Václav Klemens tak v Kocourkovi Modroočkovi vyzvedává hudební aspekt podněcující složku pohybovou, hereckou. Perníková chaloupka je naproti tomu inscenací, v níž v souladu koexistují sféry lidová s přírodní, jejichž nedílnou součást představuje loutka. Z hlediska koncepčního v inscenaci Čtyřlístek zasahuje převládá složka scénografická působící na imaginaci diváka. Charakteristickým aspektem inscenace Šaryk vzpomíná je originální dramaturgicko-režijní přístup, jehož pomocí získaly válečné a poválečné dějiny Evropy hořkou pachuť absurdity. Celek pak uzavírá Půldruhé hodiny zpoždění, komedie založená na brilantních hereckých výkonech.

Vyvážená kompozice témat, podněcující vize tvůrců – to jsou skutečnosti, pro které lze uplynulou sezonu právem označit, v kontextu Klemensova šéfování, jako umělecky nejpreciznější.

Andrea Fantová

Sezona 2012/13:

Josef Kolář, Petr Prchal, Marek Eben: Kocourek Modroočko. Režie: Václav Klemens, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Tomáš Kypta, hudební nastudování: Vlastimil Ondruška, choreografie: Vlastimil Červ, dramaturgie: Jana Pithartová. Premiéra: 2. listopadu 2012.

Václav Renč: Perníková chaloupka. Režie: Václav Klemens, výprava: Michal Hejmovský, hudba: Vlastimil Ondruška, texty písní: Václav Klemens, dramaturgie: Jana Pithartová. Premiéra: 14. prosince 2012 (alternativní scéna).

Jaroslav Němeček, Ljuba Štíplová: Čtyřlístek zasahuje. Scénář: Marek Zákostelecký, Jana Pithartová, režie a výprava: Marek Zákostelecký, hudba: Jan Moravec. Premiéra: 22. března 2013.

Janusz Przymanowski, Marek Pivovar, Radovan Lipus: Šaryk vzpomíná (aneb Čtyři tankisté, kapitán Kloss a všichni ti druzí psi a soudruzi). Režie: Radovan Lipus, scéna: Marek Pražák, kostýmy: Eva Kotková, hudba: Tomáš Rossi, dramaturgie: Jana Pithartová, Antonín Dvořák. Premiéra: 24. května 2013 (alternativní scéna).

Jean Dell, Gérald Sibleyras: Půldruhé hodiny zpoždění. Překlad: Alexander Jerie, režie: Janusz Klimsza, dramaturgie: Jana Pithartová. Premiéra: 8. března 2013 (alternativní scéna).

Loutkář 4/2013, p. 16–20.

Fantová, Andrea: Klasika, která podněcuje i dráždí

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters