Loutkar.online

Wolfová, Jana: Za loutkami jihovýchodní Asie III

Vznik vietnamského vodního loutkového divadla je spjat s náboženskou ceremonií, při níž se lidé modlili za vodu pro svá rýžová pole. Jedná se tedy původně o lidový typ divadla spojený s životem na vesnicích. I odtud pochází postava draka, která je považována za dobrý symbol a ochránce. Delta Červené řeky, kde se toto divadlo začalo někdy v 11. století poprvé hrát, je plná menších řek, každá vesnice tak mívala nějakou vodní plochu na hraní loutkového divadla. Byla to zábava vesnická, kdy jednotlivé skupiny hrály jen pro své sousedy. Proto i scény ztvárňují život na vesnici, vesničany, buvolí zápasy, vyjížďky na lodích, sázení a sklizeň rýže, děti hrající si v řece a zvířata žijící v rýžových polích a ve vodě, jako jsou ryby, hadi, žáby, ptáci a samozřejmě draci. Toto umění nebylo dlouho známo ve vietnamských městech, a to ani v době francouzské nadvlády, tedy na přelomu 19. a 20. století.

Podle legendy vynalezl vodní loutkové divadlo v 11. století mnich Tu Dao Hanh, který se stal i jeho duchovním otcem. Jemu je dnes zasvěcena i Thay pagoda vzdálená asi 30km od Hanoje, kde mnich žil a kde dodnes stojí jeden z nejstarších altánů (z 16. století) na vodní loutkové divadlo. V této pagodě je mnich vyobrazen na třech sochách stojících vedle sebe ve svých třech reinkarnacích. Na prostřední postavě je mnich znázorněn jako Buddha, vpravo stojí jako král Lý Than Tong žijící na počátku 12. století a vlevo je znázorněn jako buddhistický mnich, který pagodu založil v 11. století a jehož socha je pohyblivá podobně, jako právě i jím vynalezené vodní loutky. Zajímavostí je, že dodnes nejaktivnější v hraní vodního loutkového divadla jsou vesnice právě v těsné blízkosti této pagody v distriktu Thach That.

Plocha ke hraní

Někdy kamenné, někdy pouze provizorní dřevěné pavilony byly umístěny uprostřed rýžových polí, či jiné vodní plochy, kterou protékaly řeky. V době představení byla jedna strana pavilonu zatažena bambusovou průhlednou zástěnou. Za touto zástěnou stojí loutkovodiči po pás ve vodě, odkud tahají pod vodou dřevěná a bambusová táhla, na jejichž koncích jsou plováky s loutkami. Loutky pak na diváka působí, jakoby se vznášely nad vodou. Samotné loutky jsou z několika materiálů. Jejich základ je sice dřevěný, ale uvnitř mají v částech, které mají být potopeny pod vodou, často beton nebo jiný těžký materiál, naopak část, která má plavat nad vodou, je dutá a částečně vyplněná speciálním nadlehčeným plovoucím materiálem.

Vodní loutkové divadlo dnes – městská divadla

V dnešní době je vodní loutkové divadlo paradoxně častěji hráno a prezentováno ve městech, a to především pro turisty. V Hanoji jsou dvě státní divadla, nejznámější Thang Long, přímo u jezera Hoan Kiem v centru, a méně navštěvované divadlo v ulici Truong Chinh na jihu města. Další slavné divadlo Golden Dragon je v Ho Či Minově městě na jihu země. Všechna tato divadla jsou interiérová s umělým jezírkem a na něm stojícím altánem. Doprovodný orchestr je rozsáhlý, je zde i několik zpěvaček. Loutky jsou v těchto divadlech výrazně větší a barevnější a divák sedí blíže k nim, než jak je zvykem na vesnicích. I samotné představení je upraveno potřebám moderního diváka, je výrazně kratší, trvá maximálně hodinu, odpadají tradiční motlitby i rituál věnování příspěvku od diváků. Je zde výrazně více efektů, vedle tradičního šlehání ohně z dračích hlav, jsou to především světelné efekty, které umožňuje moderní svícení interiérových divadel a které samozřejmě nebyly původní součástí vesnických představení a nejsou ani dnes, vzhledem k tomu, že se hraje venku a nejčastěji ráno. Dále je to použití pohyblivých kulis aj. Na představení si divák kupuje běžnou vstupenku jako v moderních divadlech a dokonce není problém, aby nahlédl do zákulisí, požádá-li o to, což by na vesnicích nebylo možné. Dokonce i loutkovodiči jsou zde vybaveni speciálními holínkami s gumovými návleky až k pasu, aby jim ve vodě nebyla zima, zatímco na vesnicích jsou loutkovodiči běžně do pasu nazí a hrají bosi.

Blíže původnímu typu vodního loutkového divadla je venkovní divadlo v etnologickém muzeu v Hanoji. Zde je altán umístěn na jezírku venku a hraje se zde taktéž přes den každý víkend. Vzhledem k tomu, že skupiny, které zde hrají, hrají speciálně právě pro toto divadlo, také nejsou vázány tajemstvím, jako skupiny hrající ve svých vesnicích, a tak vám zde umožní nahlédnout i dovnitř altánu a pozorovat hru z opačné strany, kam mají běžně přístup pouze loutkovodiči. Nahlédnout tak říkajíc do samotné kuchyně jinak na vesnicích je absolutně vyloučeno, manipulaci s loutkami nesmí přihlížet nikdo cizí.

Vesnická divadla

Tradice hraní loutkového vodního divadla na řekách a jezerech přímo ve vesnicích pomalu mizí. V dnešní době je jen 15 existujících skupin, které hrají maximálně 2x za rok pro svou vesnici, a to v době významného svátku, jako je například výročí místní pagody. Většina těchto skupin pochází z vesnic v okolí Hanoje. Ve středním a jižním Vietnamu je stop po loutkovém divadle, odmyslíme-li turistická divadla v Hanoji a Ho Chi Minově městě, opravdu pomálu. Zato v Thach That distriktu, který je asi 30km od Hanoje, jsou hned tři loutkářské vesnice vedle sebe: Yen, Chang Son a Binh Phu.

Loutky patří vždy celé vesnici, uskladněné jsou v komunálním domě, ve kterém většinou i bydlí jeden z loutkovodičů, a jsou brány ke hře 1x až 2x do roka. Hraje se vždy v době významného svátku místní pagody nebo při jarních oslavách. V komunálním domě ve vesnici Yen mají loutky již ve velmi desolátním stavu a nehrají s nimi každý rok, jako v sousední vesnici Bing Phu, kde se hraje minimálně dvakrát do roka při slavnosti místní pagody. Oslavy v pagodě trvají tři dny, ale přípravy na ně mnohem déle. První den se hraje vodní loutkové divadlo, druhý den probíhá přímo v pagodě ceremonie v tradičních oblecích, kdy se kněží modlí za celou vesnici, a třetí den se scházejí rodiny ke společnému hodování. Na vesnicích je tradiční pojetí loutkového divadla stále velmi dodržováno. Dodnes platí, že nikdo cizí z jiné vesnice nesmí navštívit altán uzpůsobený ke hře v době konání představení. Tajemství manipulace loutek ani jejich výroby nesmí být nikomu ze sousední vesnice prozrazeno. Toto pravidlo se týká všech cizinců. Do tajů manipulace loutek a jejich výroby nesmějí být zasvěceny ani ženy. Podle staré tradice by se totiž žena mohla provdat do sousední vesnice a odnést tak tajemství loutkářského umění mimo vesnici ke “konkurenci”. Loutky na vesnicích jsou velmi staré, hraje se s nimi až stovky let. Když je nutné loutku opravit, opraví ji kdokoli z loutkovodičů, toto umění ovládají všichni a teprve pokud je loutka nenávratně zničena, vyrobí se nová. Neexistuje tedy žádná speciální dílna na výrobu loutek, loutku zkrátka vyrobí ze skupiny ten, kdo má zrovna čas, ale umějí to všichni loutkáři. Představení trvá až tři hodiny. Diváci sedí relativně daleko od altánu na břehu vodní plochy, proto i loutky mají delší táhla tak, aby mohly připlout po vodní hladině až těsně k divákovi, když se například vybírá příspěvek od diváků, který se klade přímo do rukou loutek k tomuto účelu určených. Žádné jiné vstupné se na představení nevybírá. Loutkovodičů musí být minimálně 10 a vždy se jedná o muže. Tito muži mají různá zaměstnání a scházejí se společně pouze v době představení. Není tomu tak, že by loutkovodič bylo samostatné povolání, kterému by se člověk někde vyučil, ale toto umění se předává z učitele na žáka, často z otce na syna. Většinou je hlavním loutkovodičem v představení nejstarší člen skupiny, který postupně předává toto umění mladším, především vlastním synům. Není tedy výjimkou, že představení se účastní osmdesátiletý mistr i jeho patnáctiletý vnuk. Nejoblíbenější postavou vodního loutkového divadla je strýček Teu, lidový vypravěč, který propojuje předváděný příběh se současností a promlouvá přímo k divákům. Vždy vystupuje na scénu jako první, je větší než ostatní loutky, polonahý tlouštík s veselým úsměvem na rtech. Hned v úvodu hry samotné volá na diváky, aby rychle zaujali svá místa, že se bude brzy začínat. Ani ve vesnických představeních nesmí chybět souboj draků, kteří na sebe vrhají oheň. Dříve se jednalo pouze o proudy vody, pomocí vodních pump ovládaných loutkovodiči z altánu, dnes i oni používají moderní petardy a dýmové efekty. Na konci představení připlují k divákům na nejdelších táhlech dvě loutky s miskou v rukách, do které diváci vloží svůj příspěvek pro loutkáře. Poté jdou diváci i loutkáři do pagody, kde se společně modlí a následně jedí. Zajímavostí zůstává, že se toto umění i dnes uchovává pouze mezi rodinami loutkářů na vesnicích a běžný Vietnamec o něm moc neví. Pár publikací o tomto typu divadla je většinou v angličtině pro turisty a na školách se vůbec tento obor nevyučuje. Je zde snaha udržet toto umění stále v duchovní rovině, jako součást náboženského rituálu, kde je považováno za posvátné a tudíž je vázáno i rodinným tajemstvím.

Loutkář 2/2013, p. 7–9.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.