Lešková-Dolenská, Kateřina: Potlesk někdy nepřijde

V českém divadelním světě, tak trochu na jeho okraji, na poli dramaterapie a psychosociální péče, působí už bezmála deset let skupina loutkářů, herců a muzikantů, která usiluje o ulehčení pobytu dětí v nemocnicích. Hlavní duší souboru Loutky v nemocnici, jehož zástupci se také účastnili semináře Loutky a terapie, je Marka Míková, režisérka, herečka, zpěvačka a spisovatelka.

Jak jste se dostala k divadlu na pomezí arteterapie?

Ta moje cesta byla trochu složitější, protože jsem původně vůbec nechtěla studovat režii, ale toužila jsem být činoherní herečkou. Hrála jsem v několika televizních inscenacích i ve filmech jako Robinzonka, Krakonoš a lyžníci nebo Jak se budí princezny. Po neúspěšných pokusech o přijímačky na herectví jsem se zkusila přihlásit na loutkářskou katedru a tam mě vzali na obor režie-dramaturgie. Když se na to dívám zpětně, bylo to pro mě vlastně štěstí, protože jsem se naučila psát a získala jsem sebevědomí v tom, že si své projekty můžu vymyslet od samotného počátku, zrealizovat je, někdy si v nich i zahrát a nechat je běžet.

Loutky v nemocnici jsou občanské sdružení sestávající z umělců, herců a hudebníků i lidí s psychoterapeutickým výcvikem. Všechno jsou to nesmírně zajímavé osobnosti, ale hlavně jsou to lidé, kteří mají otevřené srdce. Pohybujeme se na pomezí arteterapie, protože tu chápu jako skutečně kontinuální práci s pacienty.

Váš soubor se věnuje práci s loutkami – jaké má použití loutek v dramaterapii výhody? V čem je v tomto ohledu loutka jedinečná?

Loutka je zmenšenina nás samých a je podobná hračce, takže se jí dítě nebojí. A jakmile se nebojí, začíná si hrát. Děti mají totiž tu úžasnou schopnost, že si chtějí hrát pořád, ať jsou zdravé nebo nemocné. A jakmile vidí, že je tu někdo, kdo je připraven si s nimi hrát, tak tu možnost hned využijí. Loutka žije svým vlastním životem – dítě se najednou nedívá na nás, ale na loutku. Mluvit k loutce je totiž mnohem jednodušší, než navázat kontakt s cizím člověkem, kterého děti nikdy neviděly a tudíž se ho trochu bojí. Často si děti začnou s loutkou jen tak hrát, chechtat se na ni, strkat do ní a kdoví co. Naše vystoupení skýtají prostor pro improvizaci, kterou hojně využíváme, a často se stane, že ta naše loutka začne \“řádit\”, komunikuje s plyšáky, hraje si na schovávanou a třeba vůbec nedojde k pohádce, kterou jsme si na začátku přichystali. Ale to vůbec nevadí. To, co nejvíc chceme a v čem je právě magie loutky, je, že se dítě otevře a někdy začne i mluvit o svém trápení. Právě to si cení i ti osvícenější lékaři a sestřičky. Vybavuji si holčičku, u níž nebylo jasné, jestli rozeznává barvy. Sestřička zrovna stála u toho, když jsme se ptali, z jakého kufříku chce holčička pohádku, a když nám odpověděla, že z fialového, sestřička hned zajásala, protože bylo zřejmé, že barvy umí a na běžnou otázku neodpovídala.

Existuje podobný model hraní loutkového divadla po nemocnicích v zahraničí nebo se jedná o svého druhu unikát?

Já si myslím, že to unikát je. U jeho zrodu stál náš dlouholetý rodinný přítel Ottokar Seifert, který s loutkami v nemocnici začal v Německu, kam emigroval. Onemocněl cukrovkou a byl dlouhodobě hospitalizován. Naproti bylo dětské oddělení a on, protože je loutkář a zrovna mu někdo přinesl kufřík s loutkami, tam těm dětem začal jen tak z legrace hrát. Načež zjistil, že to báječně funguje a že by se to dalo využít v cílené činnosti. A protože už jsme předtím spolupracovali na představeních v Ravensburgu, tak mě vyzval, abych mu pomohla s dramaturgií. Když v roce 2002 přijel do Prahy, zkusili jsme to tady a vlastně on mě povzbudil, abych tu něco podobného založila. Paradoxně se tomu sám teď příliš nevěnuje, nemá kolem sebe tolik lidí, kteří by ho podpořili, takže navštěvuje nemocnice sporadicky, zatímco tady se podařilo vybudovat osmičlenný soubor. A myslím, že se nám práce daří a náš projekt se rozrůstá.

Museli jste ze začátku bojovat s nedůvěrou lékařů?

Určitě, ale to souvisí i s tím, že před sedmi lety byly nemocnice mnohem uzavřenější, než jsou teď. Vývoj jde ale hrozně rychle kupředu – není to tak dlouho, co nemohli být v nemocnici rodiče s dětmi, což už dneska zaplaťpámbu neplatí. Takže na začátku samozřejmě velká nedůvěra byla, i v tom ohledu, jestli jsme s těmi loutkami dostatečně hygienicky neškodní. Což je ale docela pochopitelné, protože hrajeme i na onkohematologii, kde se musíme převlékat úplně celí a loutky, s nimiž tam hrajeme, jsou neustále definfikovány. Takže jsou místa, kde je třeba na to hodně dbát, ale za těch sedm let se ty nemocnice pro nás tak otevřely a jsme v natolik přátelském vztahu, že bych to nikdy nečekala. Dokonce nás i některé sestřičky a paní doktorky využívají, když třeba malá pacientka nechce jíst, tak nás poprosí, abychom to zkusili naťuknout. Loutka zvládá i tabuizovaná témata, jako je třeba anorexie nebo bulimie, je totiž legrační a dá se s ní mluvit úplně volně, bez jakéhokoli tlaku a karatelsky zdviženého prstu.

Jaký je běžný denní provoz Loutek v nemocnici a v kterých nemocnicích působíte?

V současné době je nás osm, chodíme do nemocnic po dvojicích, a protože jsme skoro všichni Pražáci, tak se hodně soustředíme na hlavní město. Tady jsme začali a je to pro nás jednoduché. Navštěvujeme všech šest nemocnic, kde jsou i dětská oddělení – Thomayerovu nemocnici, psychiatrickou léčebnu Bohnice, nemocnici na Vinohradech, Fakultní nemocnici Motol, nemocnici na Bulovce a Karlovo náměstí. Na návštěvy s sebou nosíváme hudební nástroj, často kytaru nebo malé elektrické piánko, a pak spoustu rytmických nástrojů a chrastidel. Hudba se na začátku osvědčila. Zpívámem písničky na přání dětí a skoro pokaždé dojde k uvolnění napětí a vznikne přátelská atmosféra. Pak je načase se ptát, co kdybychom si zahráli neco s loutkami?

Každé pondělí chodíme do nemocnice v Motole, kde navštěvujeme čtyři Onkohematologická oddělení, a k tomu ještě každý týden navštívíme jednu jinou nemocnici, čili hrajeme tak dvakrát, třikrát za týden. Není možné hrát úplně zadarmo, jednou měsíčně máme charitativní představení, které dáváme tomu svému sdružení zdarma, a za ta zbylá máme i skromný honorář, protože jsme skoro všichni na volné noze a z něčeho musíme být živi.

Vyjíždíte z Prahy i do regionů?

Jezdíme teď dokonce po celé republice. Měli jsme totiž loni velké štěstí, že si nás všimli zástupci Kofoly, kterým se náš projekt zalíbil. Sami si ho našli, naše prezentace je zaujala a opravdu výrazně nás podpořili. Dokonce vymysleli i ty ponožkové maňásky Dobronožky. Jejich podmínkou ale bylo, že budeme hrát po celé republice a zároveň rozjedeme něco podobného na Slovensku, což se všechno podařilo. A jakmile jsme už jednou začali navštěvovat i okresní nemocnice, bylo těžké přestat. Víme například, že třeba v Plzni je Saša, který už tam leží dva roky a naše představení se mu líbila a čeká na nás, takže, pokud je to jen trochu možné, plánujeme výjezd do Plzně. Musím říci, že máme svou činnost hodně propojenou s emocemi.

Navštěvujete i velmi nemocné děti – nestalo se vám někdy, že jste se až příliš ponořili do jejich osudu, vaše profesionální slupka spadla a převážil lidský soucit?

Takové chvíle určitě nastávají. Mám třeba jednu hrozně smutnou vzpomínku, kdy si hodně nemocná holčička přála, ať jí zazpíváme Krylovu písničku Anděl, kde se ale v refrénu zpívá, \“co mě čeká a nemine\”. Načež se rozbrečela, protože to na ni všechno dolehlo, a my sami jsme měli co dělat, abychom nebrečeli taky. Tak jsme rychle začali hrát Není nutno, aby bylo přímo veselo, a nějak jsme to vybalancovali. Zpětně jsme si ale říkali, že vlastně není možné se za každou cenu jenom smát a nedotknout se ničeho vážného. Proč bychom měli být ve vakuu? Můžeme se přece rozplakat, když se nám chce – vždyť se nikomu nic nestane! Uvědomili jsme si, že člověk musí být, jaký je. Přinášíme sice dětem veselé divadlo, ale když to vystoupení bude třeba i chvilku smutné, tak se nic neděje a nikomu to neublíží. Je to upřímnější a i ty děti pak snáze řeknou, co je opravdu trápí a co by v sobě jinak uzavřely.

Jak tedy vypadají jednotlivá představení? Počítám, že musíte zvažovat nejen kondici malých pacientů, ale i jejich věk…

Když přijdeme na oddělení, tak preferujeme sehnat děti do herny a zahrát jim představení, zazpívat si a zažít jakousi pospolitost. Ale když to není možné, jdeme za dětmi do pokojíčků a už je jedno, jestli je tam jeden človíček na přístrojích nebo je jich víc, nebo jestli je jednomu patnáct a druhému dva. Prostě si s tím poradíme. Naše pohádka je dopředu připravená a všechny propriety už máme ve svých kufřících. Jenom když není síla a nálada, tak to změníme a improvizujeme.

Říkala jste, že máte v současném týmu osm lidí. Přibíráte nové herce, a pokud ano, musí projít nějakým psychoterapeutickým tréninkem?

Všechno je otázka financí. V současné době ta naše parta stačí, toužíme snad jen po nějakém hudebníkovi. Do budoucna si představuji, že bychom své řady mohli rozšířit, ale pořád bychom chtěli, aby soubor zůstal na bázi přátelství. Protože to není divadlo, kde je jedno, kdo s kým hraje. My si navzájem voláme, jaké to kde bylo a na co se kde děti napříště těší – říkáme si, že třeba v Motole je chlapeček, který chce pohádku o rybě, tak si ji kolegové pro něj připraví. Což je podle mě skvělé a chtěli bychom, aby to tak zůstalo, což v těch osmi samozřejmě není problém, ale nevím, jak by to šlo ve dvaceti lidech. Momentálně je to tak, že se všichni známe a doposud vždycky někdo někoho přivedl. A co se nějakého tréninku týče, tak jsou to spíš společné návštěvy nemocnic s námi, kde se ti noví adepti dívají a postupně do toho hraní vplují. Což samozřejmě nějakou dobu trvá, protože každý herec zvyklý na vystupování v divadle a potlesk se musí změnit – potlesk totiž někdy nepřijde.

Kateřina Lešková-Dolenská

Marka Míková

Režisérka, herečka a zpěvačka, absolventka Loutkářské katedry DAMU, obor režie-dramaturgie. Pedagogicky spolupracuje také na výuce a inscenacích VOŠH a DAMU, hrála v několika filmech. Hraje a zpívá v dámské kapele Zuby nehty a napsala čtyři knížky pro děti (Roches a Bzunda, Knihafoss a JO537 a Mrakodrapy; za předposlední dvě byla nominována na cenu Magnesia Litera). Kromě Loutek v nemocnici, které založila v roce 2002, účinkuje v inscenacích DAMM, což je Divadelní asociace Marky Míkové.

Loutkář 6/2012, p. 260–262.

Lešková-Dolenská, Kateřina: Potlesk někdy nepřijde

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters