Loutkar.online

Lešková-Dolenská, Kateřina: Velké momenty, za které může být člověk jen vděčný

Jedním z hostů mezinárodního semináře Loutka a terapie byla i herečka a režisérka Heda Čechová Bayer, která dnes žije v Německu. Sice v souladu s programem přenesla zprávu o mezinárodním projektu, na němž se podílela společně s Compagnií Acta a v němž využila principy loutkového divadla, ale publikum okouzlila i bezprostředním vyprávěním o své dalekosáhlé mezinárodní zkušenosti s terapií a integrací.

Už během studií jste působila ve Studiu Oáza, které se věnuje aktivitám s mentálně handicapovanými. Kdy jste s nimi začala spolupracovat a čemu konkrétně jste se věnovala?

Ve Studiu Oáza jsem v roce 1995 přebrala divadelní skupinu po Báře Hrzánové. Bylo to asi půl roku poté, co jsem začala studovat na DAMU a chtěla nějakým způsobem navázat na svou předchozí činnost v Ústavu sociální péče ve Vincentinu ve Šternberku, kde začala má divadelní práce s mentálně postiženými. V Oáze jsme společně hledali a v podstatě testovali herecká cvičení, metody a postupy, které mne potkávaly ve škole. O práci a vedení této skupiny jsem také psala svou diplomovou práci.

Využívali jste už tehdy v terapeutické práci loutku, nebo jste se k tomu dostala až později?

Loutku ne, spíš materiál. Skupina před mým nástupem pracovala činoherně a mně přišlo tenkrát logické pokračovat ve směru, který už herci nastoupili, a materiál jsem používala hlavně v přípravné fázi k vytvoření atmosféry, zkonkrétnění pocitů a psychických stavů postav, které měli herci ztvárnit. A využívala jsem ho také u herců s autismem, jimž rekvizita nebo materiál v rukou dodával přirozenost v jednání a jistotu.

Jak dlouho jste v Oáze pracovala? Pokračovala jste i během svého angažmá v Minoru?

V Oáze jsem byla 7 let, i když nebylo vždy jednoduché přesvědčit jak přednášející na DAMU, tak později režiséry, že můj čas vždy v pondělí odpoledne patří Oáze. Někdy to byl boj.

Právě ve zmiňovaném Divadle Minor měla 23. 5. 2002 premiéru poměrně nezvyklá inscenace Šípková Růženka, do níž jste zapojila neslyšícího herce. Čím jste se pro tento projekt – na svou dobu řekněme odvážný a u nás unikátní – inspirovala?

Asi bych tento projekt nenazvala unikátním, vždyť práce Zoji Mikotové byla už dávno známá. Však mi také byla dobrým rádcem a velkou oporou a zůstala jí dodnes. Na její radu jsem se také vydala na stáž do Paříže, kde pracuje International Visual Theatre. Viděla jsem různé způsoby práce neslyšících herců a snažila se hledat cestu, kde by přišly ke slovu i loutky.

Všichni herci pak prošli poměrně intenzívním kurzem znakového jazyka s neslyšící lektorkou a hledali jsme jevištní řeč, kterou by slyšící herci zvládli, které by neslyšící děti rozuměly, a která by nebyla pro slyšící děti nudná. Dalším důležitým bodem bylo setkání slyšících a neslyšících dětí v publiku – velmi krásný byl moment, kdy slyšící děti začaly komunikovat s neslyšícím hercem posunky, protože pochopily, že to je přirozený způsob, jak se s ním domluvit.

Byly Vám v této snaze nějak výrazně nápomocny právě loutky?

Loutky v tomto představení také znakovaly, ale jejich úloha spočívala hlavně v kontrastu k živým hercům. Loutky neměly mimiku a zdůrazňovaly tím chlad a přísnost rodičů. Což byla do jisté míry paralela k všeobecnému jevu, nejen u nás ale i v zahraničí, kdy často neslyšící dítě slyšících rodičů zůstává poměrně dlouho v izolaci, protože si rodiče netroufají pustit se do znakového jazyka a hledat tak maximální možnost komunikace. Potřebují čas tuto situaci vstřebat, ale dětem mezitím uběhne příliš mnoho času ve vlastním vývoji.

Jaká byla odezva té inscenace?

Upřímně řečeno velmi rozdílná. Obecenstvo bylo poměrně nadšené, vedení divadla méně. Přiznávám, že ten projekt nebyl příliš výdělečný, neboť nebylo možné plně obsadit celé hlediště. Šlo mi o těsný kontakt dětí s herci a děti proto seděly na jevišti. S odstupem času ale musím říci, že bych dnes nepracovala příliš odlišně. Projekty tohoto typu nemohou být čistě komerční, ale asi bych dnes hledala dodatečnou dotaci.

Nedlouho poté jste odešla do Německa, kde vlastně pokračujete v načaté práci…

Já si do Německa v podstatě nejdřív odskočila na mateřskou, ale pak jsem se rozplodila tak, že už jsme zde museli zůstat. Nemohu po manželovi chtít, aby nás živil v Česku jako speciální pedagog… Takže jsem dva roky asistovala v berlínském profesionálním divadle mentálně postižených Ramba Zamba jako herecký kouč. To byla velmi dobrá, krásná i bolestná zkušenost, kde jsem pochopila, že naprostá profesionalizace těchto souborů s sebou nese stejné problémy, úskalí a etické otázky, jako činnost jakéhokoliv nezávislého divadla.

Pak jsme se přestěhovali už s dvěma dětmi do Chemnitzu, kde jsou integrace a možnosti pro skupiny na okraji společnosti doslova v plenkách. Poměrně brzy jsem začala spolupracovat s divadlem Armes Theater, které celkem odpovídalo mé představě o smysluplné koncepci nezávislého divadla. Není to práce repertoárového typu a skýtalo mi možnost poměrně svižně reagovat na palčivá témata ve společnosti. Zde jsem se také poprvé setkala s divadlem pro děti, které si nekladlo za cíl pobavit, ale spíš objevovat; hodně jsme třeba pracovali s prostorem a umístěním diváků. Vytvářeli jsme inscenace jak pro děti, tak pro dospělé, a stávalo se nám, že jsme třeba při práci na inscenaci pro děti rozkryli úžasný materiál na další inscenaci pro dospělé.

Toto divadlo se ale po několika letech vydalo cestou, která mě neposouvala dál, takže jsme se ještě s kolegyní Nadin Kretschmer osamostatnily a založily Compagnii Goldene Fische. Máme na repertoáru věkově omezené inscenace, například pro děti od dvou do čtyř let, nebo inscenace, které je možné hrát jen pro 40 diváků, kteří se vejdou kolem jednoho stolu – jak velmi staří lidé z ústavů, tak děti z mateřských školek. Máme i inscenace pro dospělé, které doporučujeme zhlédnout až od 30 let, a tak dále.

Daly by se tyto projekty označit jako terapeutické? A nakolik jsou interaktivní?

Se slovem terapie zacházím velmi opatrně. Divadlo v jakékoli formě může mít terapeutický účinek. Dobře odehrané představení je veliký dar pro všechny zúčastněné. Nesnažím se ve své práci \“terapeutizovat\”, ale naše společnost je tak vyhladovělá po přirozených věcech a chybí jí kontakt s přírodním materiálem a generacemi navzájem, že pokud jim takové setkání nabídnete, děje se terapie samospádem. Nekladu si ji za cíl, nechávám se překvapit. Nic nemůžete naplánovat a ty nejkrásnější očistné okamžiky už vůbec ne. Pokud bych použila nadsázku, tak naše představení Matschepampe (v překladu něco jako \“Blátíčko\”), kde je prostředkem k vytváření loutek přímo na jevišti keramická hlína, je sice určeno dětem od dvou let, ale skvěle se nám osvědčuje i jako přirozená terapie pro muže. Zda se, že jim ukrutně chybí fyzická práce s přírodním materiálem. Po odehraném představení mají diváci možnost si sami hrát s hlínou a otcové zůstávají často déle než děti. A k té interaktivitě: Některá představení jsou natolik kontaktní, že už bych jim spíš říkala projekty dramatické výchovy, jiná jsou koncipována spíš jako klasická představení, po jejichž skončení mají diváci možnost konfrontovat se s materiálem, který právě viděli na jevišti.

A divácké skupiny, po něž tvoříte? Zmínila jste malé děti i seniory, máte i projekty, v nichž byste pokračovala v práci s nějakým způsobem handicapovanými lidmi?

Já jsem tu práci vlastně nikdy neukončila a s mentálně postiženými jsem v kontaktu stále. Nyní ale například už třetím rokem pracuji se sourozenci mentálně postižených dětí. To jsou ty děti, které musí byt vždy rozumné, mít pochopení pro své postižené sourozence a pro rodiče, kteří jsou vyčerpaní tím vším kolotočem, který musí absolvovat. Není to chyba rodičů, ale těmto dětem je potřeba umožnit rebelii. Být slyšet, nebýt hodný a plný pochopení. Tak vznikla divadelní inscenace a nyní dokončujeme film. Vždycky se snažím dělat to, co mě osloví, a to, co je tak nějak \“potřeba\\\”.

Mimochodem, zmínila jste, že Váš manžel je speciální pedagog, pracujete na některých projektech i spolu?

Ani ne, spíše si o věcech doma povídáme… Takže vlastně ano.

Vaše Compagnie Goldene Fische právě oslavila 3 roky své existence. Jak jste jubileum oslavili a co chystáte do budoucna?

Slavili jsme festivalem, kde jsme zahráli všechny své inscenace. Po tři dny, každý den byla tři představení. Do budoucna nás čeká uzavření spolupráce s vysokou školou textilního Designu, kde studenti navrhují a vytvářejí výpravy na naše témata. Čas od času se jejich práce objeví i v našich inscenacích. V lednu nás čeká premiéra inscenace pro mládež od 12 let a v květnu začneme zkoušet nový projekt, tentokrát o ženách.

Na semináři jste hovořila o mezinárodním projektu, na němž se podílíte s pařížskou Compagnie Acta. Co je jeho cílem a v jaké fázi se nachází? Máte v ruce už nějaké konkrétní výsledky?

Projekt byl ukončen v létě a jeho cílem byla výměna zkušeností, impulsů a konfrontace umělců, pedagogů a rodičů na téma \“umělecká divadelní činnost pro nejmenší děti od cca 3 měsíců do 4 let\”. Agnés Defosses oslovila umělce z Německa, Španělska, Finska, Francie a z Martiniku, kteří navštívili se svými projekty jesličky nebo školky vždy na dva týdny. Pracovali s tamními dětmi a stejné cesty absolvovali i pedagogové a rodiče. Možnost poznání jiných pedagogik a konfrontace s neznámým prostředím přinesla mnohá poznání, ale hlavně impulsy pro další práci. Na základě těchto aktivit vznikají inscenace a pedagogové vzali do svých rukou možnosti, které poznali jinde. Budu konkrétní: Třeba ve Finsku děti už od tří let vyšívají, což je u nás a v Německu nemyslitelné a ve Francii skoro trestné. Pro francouzské pedagogy zase bylo překvapení, když viděli zahrady školek v Německu bez kousku betonu. A pro nás všechny byla naprosto šokující mentální kolonizace Martiniku. Nechtěla bych se dožít toho, kdybychom v rámci takzvané integrace podobně \“zmršili\” romskou kulturu.

Jak si v tomto ohledu stojí české školství?

České školky jsou podle mé zkušenosti velmi kvalitní, bez ostychu srovnatelné s německými. Nejzajímavější se mi zdá být finská zkušenost, nejkrušnější francouzská. A třeba ve Španělsku je školka plna zrcadel, mužů a loutek! V Čechách jsem zažila velmi krásnou práci s hudbou a muzikoterapií.

Během své prezentace jste ukazovala marionetu bez povrchové úpravy užívanou v tomto mezinárodním projektu. K čemu jste ji využívala v práci s dětmi a jak dlouho jste ji pro tento účel hledala a \“vyvíjela\\\”?

To byl můj vklad do projektu. Když mě paní Agnés oslovila na spolupráci, řekla jsem si, že bych se znovu ráda zabývala loutkou. Ale nechtěla jsem jít před děti s loutkou předurčenou pevně daným charakterem. Chtěla jsem dětem záměrně nabídnout luxusní, dřevěnou, velmi variabilní loutku, která nechává prostor k vlastní interpretaci. Vytvořil ji pro mne Adam Vítek a spolupráce na hledání byla velmi obohacující.

Jak se Vám osvědčila a jak k ní děti přistupovaly?

Děti měly možnost loutku používat nejprve jako manekýna a měly za úkol hledat výraz a číst, jak se loutka cítí. V této fázi přirozeně vyprávěly věci, které sami znají. Překvapilo mě, jak skvěle malé děti chápou řeč těla. Později jsme ji použili jako loutku, kterou vodí pět vodičů, a zkoušeli jsme skupinovou souhru. Ve chvíli, kdy není jedno dítě schopno se podílet na práci skupiny a upozadit své ego, nefunguje nic. Ale když se všichni napojí, tak se loutka většinou krásně roztančí. Ve třetí fázi už jsme ji navázali jako marionetu a děti jí hledaly partnery. Navazovaly vlastní papučky, dřevená autíčka a tak podobně a začaly chápat loutkovost v kontextu každodenních věcí. Pak byla ještě možnost, kterou ne každá školka využila, a to vyrobit marionety z různého materiálu jako je dřevo, kartony a podobně. Na semináři jsem zmínila i několik setkání s terapeutickým dopadem, která ale nebyla dopředu plánována – dítě traumatizované smrtí maminky si s touhle loutkou konečně odžilo rozloučení s matkou, které mu nebylo zdravotníky dopřáno. Nebo jsem měla ve skupině autistické dítě, které se s loutkou podělilo o své zážitky a pocity a pro přihlížející vychovatelku poprvé verbalizovalo svůj vnitřní život. To jsou velké momenty, za které může být člověk jen vděčný.

Chtěla byste v podobné práci s loutkami pokračovat a dále ji rozvíjet?

Ano, jen teď hledám režiséra, který by s touto loutkou a tímto způsobem uměl a chtěl pracovat. Uvidíme, vždy se ta správná osoba najde. A chtěla bych poděkovat paní Malíkové za setkání s kolegy na semináři, protože mi přišly dvě velmi zajímavé nabídky ke spolupráci, na kterou se nesmírně těším.

Kateřina Lešková-Dolenská

Heda Čechová Bayer

Herečka, režisérka a arteterapeutka, dnes působí zejména v Německu. Absolventka KALD DAMU, spolupracovala s řadou souborů a divadel (Studio Oáza, Divadlo Minor, Ramba Zamba, Armes Theater ad.), dnes pracuje v souboru Compagnie Goldene Fische.

Loutkář 6/2012, p. 257–259.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.