Nováková, Anita: Slyšící děti + Neslyšící děti = DĚTI

Že se v divadélku Umělecká scéna Říše loutek v Praze hraje každý víkend představení pro děti, je všeobecně známo. Co však příliš známo není, je spolupráce mezi tímto divadlem a Českou komorou tlumočníků znakového jazyka. Díky této spolupráci vzniklo již několik inscenací určených jak pro slyšící děti, tak i pro děti neslyšící. První inscenací byla pohádka O pejskovi a kočičce, která se již v této době pro neslyšící diváky nehraje. Proto vznikly další inscenace, marionetový Kašpárek v pekle a maňásková pohádka O nezbedných kůzlátkách.

ANITA NOVÁKOVÁ, FOTO: KAREL ŽÁKOVSKÝ

A jak takové představení vypadá?

Jako každé jiné, jen před začátkem přijde do sálu zástupce divadla spolu s tlumočnicí. Představí se, naučí děti několik znaků, potlesk neslyšících a představení po chvíli začne. Při představení je na předscéně tlumočník, který dění a písně překládá do českého znakového jazyka.

Jaké tlumočení loutek vlastně je a v čem se liší od tlumočení činohry, jsem se zeptala tlumočnice Nadi Dingové:

Jak dlouho tlumočíte loutková představení?

Na pravidelném tlumočení loutkových představení spolupracujeme od roku 2010, kdy nás oslovila Říše loutek.

Je těžší tlumočit loutkové představení než činoherní?

Asi se nedá říci, co je těžší. Oba typy divadelního tlumočení mají svá specifika. U tlumočení loutkových představení musíme myslet na to, že \\\“náš originál\\\”, loutka je z velké míry výrazově pasivní. Pro neslyšící mluvčí, kteří významným způsobem využívají mimiku a práci s výrazem obličeje, je pohled na dřevěnou loutku přinejmenším hodně nevšední. Díky dětské fantazii a především výborné a citlivé spolupráci s Říší loutek, která nás trpělivě toleruje v blízkosti loutek, odchází pravidelně z divadla mnoho spokojených neslyšících diváků.

V pohádkách je hodně písniček. Slova překládat lze, ale jak je to s melodií a rytmem? Dají se též přetlumočit?

Toto je velmi častá otázka. Český znakový jazyk je jazyk vizuální a jeho uživatelé jsou ve valné většině lidé, pro něž je vizuální vjem základním prvkem jejich života. To je výchozí bod pro celý náš překlad.

Překládat hudbu do znakového jazyka vlastně znamená připravit neslyšícímu divákovi obrazy, které by pokud možno co nejpřesněji vyjadřovaly danou skladbu. Autoři překladu zahrnují do práce svůj vlastní prožitek z hudby a snaží se jej předat. Na rozdíl od výtvarných obrazů nejsou obrazy ve znakovém jazyce statické, ale pohyblivé, tvárné. Proto v nich lze zachytit a do určité míry vyjádřit rytmus, melodii, tempo a důrazy.

Mnoho rodičů může mít obavu, zda se tlumočením příliš neodvádí pozornost od děje na jevišti. Dokážou děti sledovat pohádku a zároveň vás?

Pokud se jedná o neslyšící děti, není s tím problém. Společně s divadlem jim vycházíme vstříc a snažíme se scénu uzpůsobit tak, aby herce (loutky) a tlumočníka měli ve stejném zorném poli. Děti tak v jeden moment vnímají loutku a díky tlumočení mohou vnímat i to, co loutka říká. Co se týká dětí slyšících, ty zpočátku zaregistrují tlumočníka a sledují jen jeho, protože je to pro ně nová zkušenosti. Během několika minut, kdy si tlumočníka okoukají, a pochopí, co tam dělá, už se plně soustředí na mluvenou pohádku a to je vlastně cílem.

Na jednotlivá představení chodí i zdravé děti, má pro ně návštěva tlumočeného představení nějaký význam?

Ony i děti neslyšící jsou zdravé. Jediné, co je u nich jiné, je jazyk, kterým komunikují. Cílem tlumočených představení je vytvořit příležitost k setkání dětí, které vedle sebe jinak žijí, ale nemají za normálních okolností mnoho příležitostí dozvědět se něco o sobě. Takto slyšící děti odchází z tlumočeného představení s tím, že tuší, že jsou tady neslyšící děti, které se dorozumívají znakovým jazykem. Děti neslyšící zase odchází s informací, čemu se věnuje kultura slyšících lidí. To potom pomáhá zmírňovat komunikační bariéry. Zároveň mají tyto děti pocit, že jsou součástí našeho světa a mají možnost se rovnocenným způsobem účastnit našeho kulturního a společenského života.

Loutkář 5/2012, p. 214.