Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Richter, Luděk: Desátá Přehlídka IVL

Finále třetí obnovené a celkově desáté Přehlídky individuálních výstupů s loutkou se uskutečnilo 3. července jako doplněk 61. Loutkářské Chrudimi. Zatímco sama Loutkářská Chrudim je nesoutěžní (Jiráskův Hronov není žádné další postupové kolo či nadpřehlídka, nýbrž mezioborová inspirace – a podle toho by také měly být na ni inscenace jednotlivými divadelními obory vysílány), deset protagonistů finálového večera soutěžilo ve třech kategoriích, z nichž ta prvá má ještě dvě podkategorie.

Vítězem kategorie Ia. se stal Štěpán Gajdoš s výstupem Ach, ty princezny. Na marionetu trochu moc slov, při nichž se toho nedá mnoho dělat, o to víc však vynikne několik hezkých a zvládnutých marionetářských akcí, jako je schovávání se za loutkohercovu nohu, posedávání na ní apod. Poněkud v pozadí zůstává smysl či snad dokonce téma celého výstupu. V téže kategorii zahrál mladý Štěpán Tuček s poněkud nesourodou výpravou Pyšnou princeznu a Hana Trávníčková Třikrát a dost, Jane Falstaffe, což je monolog v provedení tří vynikajících českých herců; škoda, že rozdílnost jejich pojetí se neprojevila i v rozdílné hře s marionetou.

Kategorii Ib. vyhrál Martin Moglich s výstupem Pozor. Jeho předností je slušná marionetářská technika, slabinou necitlivá, technicky nezvládnutá hudební montáž a především dramaturgická neujasněnost závěru: Je chodcův let nad přechodem poté, co byl sražen automobilem, letem nebožtíkovy duše, nebo ho naučil létat jeho předchozí pád? A co z toho všeho plyne? Kostlivec Zdeňka Šnejdara je typickým řemeslným varietním show, prokazujícím hercův smysl pro temporytmus, méně již pro vedení dramaturgické linie.

V II. kategorii zvítězila její jediná účastnice Magda Polehňová s pohádkou O. Jakkoli je pohádka o písmenu, jež chce být na začátku pohádky, dramaturgicky poněkud zmatečná, pokus o autorství nejmladší účinkující finále je hlavní předností výstupu.

Kvantitativně i kvalitativně nejsilnější byla III. kategorie – dvojic a trojic. Vítězství si odnesl Jakub Maksymov, Jan Holínský a Matěj Kubina za rakvičkárnu Hospoda. K jejím kladům patří pěkní a funkční maňásci, smysl pro spádný (místy až moc) temporytmus, podepřený i prací se zvukem a rekvizitou a řada loutkou nápaditě řešených situací. Černoušek a lev Marie Dvořáčkové a Anežky a Kryštofa Broukových byl dalším zdařilým kouskem této kategorie: Dobře připravený text dává příležitost k akcím manekýna černouška i maňáska lva a děti je dobře zvládají. Stínoherní Osudná bedna Barbory Zezulové, Anity Novákové a Kristiana Kašpara zaujme především výrazným přednesem, u nějž je však třeba ohlídat až přílišnou akademičnost; obraz víceméně ilustruje slova, ale zajímavé je kontrastování celku a jeho zvětšených detailů. Také Strom štěstí v podání Kláry Jančíkové a Ládi Horáka trpí poněkud nepřirozenou, lyricky nadnesenou mluvou, která samozřejmě nemůže nahradit značně statický projev \“loutky\” stromu; a snad až příliš naivní je i řešení rozvrácených vztahů mezi rodiči pomocí darované růže.

Úroveň celého finále byla tentokrát přeci jen utěšenější – a i proto dostali věcné ceny všichni, kdo došli až do něj. Přesto zůstávají dvě již mnohokráte položené otázky. Především zda chce přehlídka pěstovat a předvádět jen loutkohereckou řemeslnou dovednost účastníků, nebo komplexní, umělecky účinné drobné inscenace o nevelkém počtu jednoho až tří účinkujících? Prvé je čistě technická disciplína, již je těžko hodnotit jako herecký výkon; chybí-li totiž účinně sdělený smysl celku, nedá se hodnotit ani funkčnost jeho dílčí části, nýbrž právě a jen technika. Osobně bych preferoval ona komplexní umělecká dílka, která přirozeně obsahují i zmíněný řemeslný základ. Pak ovšem vyvstává druhá otázka. Inscenace jakékoli délky a jakéhokoli obsazení – tedy i ty pětiminutové, hrané jedním, dvěma či třemi herci – se dle propozic mohou zúčastňovat (a zúčastňují) Loutkářské Chrudimi už přes třicet let (ostatně i letošní jaroměřská Hospoda – prošla do hlavního programu normální cestou z krajské přehlídky jako součást širší inscenace Hotel), a je tedy otázka, proč pro ně budovat ještě postranní cestičky.

Věřím, že Přehlídka IVL není pro SAL jen prestižní záležitostí, jíž se chce prezentovat, nýbrž i snahou kultivovat a zkvalitňovat české amatérské loutkářství. Stálo by tedy za úvahu nějak tento vybraný úsek hlouběji specifikovat. Co třeba dát jí pokaždé jiné tematické či žánrové zadání, v němž by pak bylo možné sledovat různé přístupy řešení? Nebo dát účastníkům nižších kol i pozdějším finalistům možnost kolektivně a pod odborným vedením na přinesených inscenacích společně pracovat, prohlubovat si tak znalosti, dovednosti i tvořivost a zároveň výstup vybrušovat? Nebo se postupně zaměřovat na různé druhy loutek…? Znamenalo by to jistě víc práce, ale nepochybuji, že v SALu se najdou lidé toho ochotní i schopní.

Letošní Loutkářská Chrudim mě potěšila nápadným návratem k loutce a vírou v ní v inscenacích Mordyjepardyjesaprlot (Divadlo V Boudě Plzeň), Neverending (Tate Iyumni Praha) či Hotel (Mikrle Jaroměř) nebo třeba u inspirativního Back to Bullerbyn. Žádné další úsilí vrátit loutku k tomu, v čem je nenahraditelná, však není na škodu. Zvlášť v době, kdy Katedra alternativního a loutkového divadla tuto cestu zcela opouští.

Loutkář 4/2012, p. 188.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.