Šefrnová, Blanka: 46. třebíčské loutkářské jaro

Loutkářská přehlídka v Třebíči zabrala dva celé dny v Národním domě a jeho sálech, kde jsme viděli osm představení, loutkáři ze Starosti Prostějov nedorazili. Přehlídka byla reprezentací dokonce tří krajů – Vysočiny, Jihomoravského a Zlínského. Byla velice barvitá, přátelská, výborně organizovaná. A, světe div se, bylo tu možné vidět mnoho zajímavých a krásných loutek.

Třeba hned soubor Bedruňka, který hrál hru Kašpárek, Honza, čert, od V. Čtvrtka, měl krásné staré marionety na drátě. Inscenace byla hodně čerstvá, režijně ne úplně zpracovaná, plná rozvláčného textu. Ale hrána s chutí a převážně mladými lidmi, což je výborné. Dozvěděli jsme se, že tento soubor, vedený Ladislavem Mikou, jako jediný hraje v Brně, kde ho hostí Salesiánské středisko mládeže, pravidelně.

Děti z Blučiny dovezly do Třebíče pěkné šité loutky-rukavice. Odehrály s nimi představení Pohádky z mateřídoušky, které se skládalo ze dvou kratších příběhů (jeden z nich – výborný Medvěd Flóra podle D. Mrázkové) a poezie Jana Vodňanského. Bylo příjemné dívat se na děti, které hrají bez obav, pozitivně laděné Hanou Kratochvílovou, která v oboru dětského divadla s loutkou pracuje už skoro padesát let.

Loutkino Brno – to je pilný, každý rok tvořící soubor, který si také zvolil jako svůj častý výrazový prostředek právě loutku. A byly letos krásné, výrazné a vkusné. Děti z jedné základní brněnské školy se letos rozdělily na mladší a starší skupinu. Zahrály Nepilovu drobničku Žába starostkou a Mikulkův Slepičí ostrov. Menší děti si tu vyzkoušely první kroky v iluzívně hraném divadle s loutkou, starší pak i hru s rekvizitou a pantomimu. Obě malé hry odrážely velké starosti naší doby a děti si toho byly dobře vědomy. Vedoucí obou souborů, Alena Zemčíková a Radomír Prokop, dostali ocenění za vedení dětí.

Kašpárek v pekle otrokovického souboru Povidlo měl originální šité loutky, za které jejich autorka Jana Dolinková obdržela cenu. Škoda, že zvláštně a kontraproduktivně působilo připevnění každé loutky k noze vodiče, která se tímto stala její součástí. Vyžadovalo to značný fyzický výkon, který jsme samozřejmě obdivovali. Také málo nebo spíš skoro vůbec neupravený text Schweigstilův hře příliš nepomohl.

Tyto soubory, které hrají pro děti, uzavírá a završuje Říše loutek Domu kultury Kroměříž. Výhradně s dětmi a pro děti hrají od roku 1968 a tuto partu loutkářů si budeme moci prohlédnout v Chrudimi, kam byli nominováni s představením Povídej paňáco. I oni kladou důraz na loutku, i když protagonisté představení vystupují spíš jako herci v rolích, kteří usilují o přímý kontakt s dětskými diváky. To se dařilo v Třebíči výborně. Jejich inscenace je složena ze dvou pohádek – O Budulínkovi a O perníkové chaloupce. Živost a radost ze hry zde vyhrává, i když, paradoxně, jejich loutky s únanovskou estetikou asi nemohou být nazvány krásnými. Což nakonec nevadilo ani dvěma výtvarníkům v porotě, neboť jejich interpretace byla múzická, hravá a situace pointované.

Letos poměrně velká část přehlídky – tři představení – byla dětem uzavřena. Pořadatelé to respektovali a dobře udělali. Takový Kleštěnec z pralesa coby moderní opera by asi děti nenadchl. Pan Petr Moudrý z Kyjova vše vyrobil a odehrál sám. Hudba byla autorská (Vítězslav Začal) a zněla i se zpěvy z nahrávky. Škoda, že loutkoherec zde zůstal jen v pozici sloužícího hudbě a tentokrát se neodvážil příběh opravdu interpretovat a využít svého výrazného osobního talentu, jak nám už ukázal přesvědčivě loni v Chrudimi v mystifikačním japonském příběhu. Podotýkám, pan Moudrý vyrobil zajímavé malé marionetky.

Eďas, to je experimentální divadelní amatérský soubor Moravský Krumlov, kde výběr her, návrhy kostýmů, loutek, scénu a režii má na starost student 4. ročníku místního gymnázia Jiří Liška. Při rozsahu a opulentnosti představení si říkám, že se tu zrodila hned druhá zajímavost hned po Slovanské epopeji. Což nemyslím ironicky, naopak. Pokusili jsme se podat návrh, aby inscenaci Panoptikum obutý pes přijala Mladá scéna, kam určitě patří víc než na LCH. Ne, že by tu loutky scházely. Byly tu dvě tak obrovské, že potřebovaly každá dva vodiče.

Ovšem v příběhu, který bychom rádi rychle zapomněli. A taky tu bylo pár jednoduchých marionet, které výtvarně nezapadly a ani se s nimi moc nehrálo. S maňásky ano, ale zase spíš trochu neohrabaně. Celé představení, od pouťově cirkusového úvodu, je variacemi na kramářské písně. Myslím ale spíš po obsahu, ne po formě. Ne příliš laskavé vyznění je plné panoptikálnosti, násilí, obludné zrady. Nakonec mezi všemi loutkami, které jakoby se míjely ve svém účinku, nejlépe a velmi zajímavě dopadla zpívaná, zajímavě stylizovaná činoherní část o vojně a jejích následcích a výborně natočený retro film, který tvořil závěr celého představení. Janě Švédové byla udělena cena za písně a hudbu.

Závěr třebíčského festivalu – to byl známý soubor Já a on ze ZUŠ v Novém Městě na Moravě, vedený Tomášem Machkem. Vloni jsme je viděli v Chrudimi ve výtvarně vypjaté inscenaci s ekologickými tématy. Letos jsme takové štěstí neměli. Představení Ona a Oni, na verše Ersta Jandla, bylo hráno zajímavými “nahými” prstovými loutkami. Vizuální výraz těchto chytlavých, pohyblivých, lehce obskurních loutek, se nespojoval s Jandlovou slovní gestikou, tady přece tak důležitou.

V Třebíči můžete tedy vidět loutky v celé jejich kráse a působnosti. A to díky hercům a důstojným principálům, kterým loutkové divadlo učarovalo. Kromě nás děkuje taky 477 platících diváků. A my – to je porota ve složení: Jaroslav Dejl, Jiří Pitr a Blanka Šefrnová, která to pro vás sepsala.

Loutkář 3/2012, p. 135.