Malíková, Nina: Jiří Trnka (1912-1968)

Sto let od narození Jiřího Trnky, umělce, kterého uctívala nejen česká i zahraniční kulturní veřejnost, ale i řadoví čtenáři a diváci jeho filmů, bylo výzvou pro řadu akcí spojených s připomínkou jeho osobnosti i díla. V Loutkáři, který věnoval Jiřímu Trnkovi jako výjimečné osobnosti spjaté s loutkovým divadlem několikráte pozornost (zejména Československý loutkář 1956/2 s. 25–32, Loutkář 1994/4 s. 80–81, Loutkář 1999/5–6, s. 246–247), jsme tentokráte chtěli připomenout především Trnkův vztah k loutkám a k loutkovému divadlu jako oblasti, která je – na rozdíl od Trnkovy práce v loutkovém filmu – prezentována i známá méně.

Zuzana Ceplová-Trnková o svém otci Jiřím Trnkovi

Vyzbrojena podrobným popisem cesty do vinohradského bytu, kde paní Ceplová, dcera Jiřího Trnky z prvního manželství, bydlí, jsem se po troše bloudění konečně ocitla tváří v tvář vyšší štíhlé dámě s krátkými stříbrnými vlasy a “trnkovskýma” modrýma očima. Nebylo pochyb, byla to ona. Věděla jsem o ní, že byla předobrazem půvabné knížky její maminky Heleny Chvojkové “Zuzanka objevuje svět” s kresbami jejího tatínka, legendárního Jiřího Trnky, a tak se první otázka týkala téhle publikace, která mě provázela dětstvím. Paní Ceplová se trochu usmála: “V té knížce to nejsem tak úplně já, byly mi tenkráte asi dva roky a byla spíše předobrazem toho, jakou holčičku by si naši přáli mít, až povyroste.”

Nabízí se mi otázka, jaký byl Jiří Trnka tatínek?

Na tohle se ptají skoro všichni. Byl to prima tatínek. Rád si s námi hrál, ale spíše když jsme byli menší. Moc ráda vzpomínám na společné dětství ještě s bratrem Jiřím, který byl jen o rok a tři čtvrtě mladší, v košířské Turbovně, kde to vypadalo jako na venkově. Byli jsme tam v nájmu, ale ten dům, tátův atelier, zahrada kolem, to bylo něco tajemného a krásného. Byla tam nejrůznější zvířata a dokonce holubník. Bylo to i díky tomu opravdu krásné dětství, a když jsme se pak odtamtud stěhovali, tak jsem to oplakala. Tam nám také táta, když jsme byli nemocní, hrál maňáskové divadlo, nebo jsme si prohlíželi knížku s vystřihovanými figurkami z Karkulky a Perníkové chaloupky, které sám navrhl. V bytě byla také renesanční skříň, ve které měl táta zbytky exponátů z výstavy Malíř naděluje dětem z r. 1940, a někdy nám dovolil si s nimi hrát. Mezi loutkami a figurkami byl také betlém vyrobený z plsti, se kterým jsme si hráli zvláště rádi. Tenhle betlém se pak opakoval i ve filmu. Táta většinu svých nápadů často ještě v různém provedení zopakoval. Sen noci svatojánské například maloval už ve škole.

S nadáním vašeho otce se nabízí i otázka po výtvarném talentu vás, jeho dětí?

Myslím, že jsme všichni něco zdědili, ale rozhodně nejšikovnější z nás byl Jirka. Já sama jsem trochu koketovala se výtvarným studiem, ale ani on, ani já jsme nechtěli být s otcem srovnáváni. Jirka pak dělal architekturu, já jsem se nakonec stala redaktorkou v Albatrosu a UMPRUM vystudovala sestra Helena, která z nás byla nejmladší. Později pracovala jako výtvarná redaktorka v Lidových novinách.

Táta byl nesmírně manuálně zručný. Ví se, že byl levák, ale on uměl malovat i oběma rukama současně. Rád vyřezával, maloval a věnoval se koncem života hodně i sochařině. A také uměl hrát, na co sáhl – třeba na dudy.

Pro Trnkovo Dřevěné divadlo psal Josef Menzel, otec Jiřího Menzela. Jak se ti dva potkali?

To je jednoduché. Znali se jako kolegové z Melantrichu, kde byl Menzel redaktorem.

Dřevěné divadlo nemůžete samozřejmě pamatovat, ale viděla jste někdy později otcovy výpravy pro tuto exkluzivní scénu? Mnoho se toho o nich ani o divadle neví, snad jen tolik, že skončilo po jedné sezóně a že bylo pro Trnku velkým zklamání…

Není to tak úplně pravda. Scéna i loutky byly nádherné, ale všichni, kteří do toho šli, byli hlavně zcela podnikatelsky nezkušení. Vždyť bylo v té době tátovi teprve 24 let!

Popisovala jste váš dům v Turbovně. Připadá mi to trochu jako scénerie ze Zahrady.

Něco na tom bude, i když jedna naše sestřenice tvrdí, že Zahradou byl Mikulášský hřbitov v Plzni. Na knížku Zahrada mám hezkou vzpomínku. Táta mi přinesl ručně psaný text (s jeho typickým písmem přeučeného leváka). Byl plný chyb a já jej měla opravit. Mnoho jsem si od něho neslibovala, také to byl tátův první pokus o literaturu. Pochopila jsem kouzlo Zahrady, až když jej četl pan Höger a mému malému synovi se to hrozně líbilo, pouštěl si to pořád znovu. Knížku pak později realizoval tátův nejlepší animátor – Břetislav Pojar, ale trochu to upravil. Asi bych si toho nevšimla, ale na nedávné besedě ve škole, kde prozradil můj vnuk mou příbuznost s “velkým Trnkou” mě samy děti upozornily na to, že tam není pět kluků, ale jen čtyři. Zahrada byla upravená také pro loutky a hraje se myslím dodnes, v neděli jsem byla také na ochotnickém představení souboru ze Suchdola. Zajímavá je tam postava trpaslíka. V šedesátých letech se velmi bojovalo proti kýčům a první na ráně byli trpaslíci. Táta na jejich obranu napsal i článek. Měl je rád. Možná tu zase hrály roli Košíře. Když se šlo Jinonickou, kde jsme tehdy bydleli, byla tam řada secesních vil s trpaslíky v zahrádkách. A o figuře Kocoura říkal: “To jsem já, už trochu starý a mrzutý!”

V plném vyprávění mě – jako z udělání, ale s pravidelností zákona schválnosti – zklamala technika a tak paní Ceplová vyřešila pauzu, během níž jsem se škvířila v rozpacích a trapnosti, a přinesla krabici s Trnkovými loutkami – byl to málo známý křehký Malomocný, Tlustý pradědeček, Sancho Panza, partner známé Trnkovy loutky Dona Quijota a loutku, ke které zcela určitě dělal hlavičku Skupa. Je totiž nápadně podobná Spejblovi a Trnka, přesněji řečeno asi jeho maminka, jako už tolikráte, se postarali o kostým. V prvním patře pak byly další loutky – figura z filmu Ruka, loutka loupežníka ze Zvířátek a Petrovských a konečně malá, hubená, okatá, chudá holčička, o které její současná majitelka tvrdí, že je to figurka představující Trnkovi maminku.

Tyhle loutky-figurky dělal táta jako dárky na Vánoce. Teď jsme si je rozdělili mezi sebou – něco měl Jirka, něco má ještě sestra Helena. Některé loutky jsem půjčila do Plzně – Samuraje a chlapce z Maeterlickova Modrého ptáka. V Plzni teď dávají dohromady Trnkovu panoramu “Svatba u Broučků”, která byla původně v Praze, pak v Jimramově. Tak jsem zvědavá, jestli se jim to podaří.

Víc vám už o loutkách asi neřeknu. To spíše Jirka, bratr, který byl po tátově smrti vždycky jakýmsi mluvčím rodiny. Když před osmi lety zemřel, tak teď už to zbývá na nás – na Heleně a na mně.

Ptala se Nina Malíková

Byla to nejkrásnější léta (Helena Trnková)

Při práci na loutkářské výstavě do Ohia jsem měla znovu možnost setkat se s paní Helenou Trnkovou, ženou syna Jiřího Trnky, Ing. arch. Jiřího Trnky ml. Pan inženýr Trnka, se kterým jsem dělala před deseti lety rozhovor, už není na živu, ale jeho paní nám nejen dovolila loutky z Dřevěného divadla u nich doma znovu nafotit, ale dala se i do vyprávění. Pracovala totiž s Jiřím Trnkou v jeho filmovém ateliéru v Konviktu krásných pět let. Tam se také seznámila se svým budoucím mužem.

Do ateliéru k Trnkovi jsem přišla v roce 1963, ale byla to spíše šťastná náhoda. Po maturitě, měla jsem oděvní průmyslovku, jsme nenastoupila na umístěnku a za to byl trest – nesměla jsme být zaměstnaná v Praze. Tak jsem rok pomáhala s šitím mamince a mezitím mi pan Konopásek, zaměstnaný tenkrát v Trnkově ateliéru, našel tohle místo. Neměla jsem vůbec ponětí, do čeho jdu. Když jsem nastoupila, uvítal mě u dveří pan Šrámek: “Tak slečno, tady je rozhodující, jak hrajete pingpong!” Ale ten já hrála tehdy slušně, a to bylo první plus. Prošla jsem v ateliéru snad všemi dílnami. Tu jsem modelovala něco z moduritu, tu něco barvila a jednou mi dal pan režisér Bedřich napsat titulky. “Ale to já vůbec neumím!” bránila jsem se. “To je dobře, to právě potřebuji, abyste to neuměla, aby to bylo neumělou rukou!” Když bylo potřeba umýt skla při vertikálním zabírání kamery, myla jsem skla – zkrátka pomáhala jsem, kde se dalo, než jsem se dostala tam, kam jsem původně patřila – k šití kostýmů na loutky. Přišla jsem tam zrovna, když se začal točit Archanděl Gabriel a paní Husa. A byla to neskutečná škola. Nevím už, kdy jsem byla osobně představena Trnkovi, ale dostala jsem od něj zadání vytvořit sbor – stafáž asi tří řad renesančních dam pro scénu v kostele. Šlo o půlreliéfy loutek vyřezaných z překližky. Měla jsem jim udělat moduritová prsa, hlavičku a obléknout i dámy v lavicích. Nejdříve jsem byla bezradná. Bylo to bez Trnkových návrhů a já jsem se musela trefit do jeho stylu a pro mne s oděvní průmyslovkou byl problém odpoutat se od civilní barevnosti a přejít do vidění barev výtvarníka. Nakonec jsem to asi nějak zvládla, protože jsem po zkušební době dostala trvalou smlouvu. Pracovala tam se mnou paní Mařenka Vlčková, která pracovala s Trnkou už delší dobu a zvládala to suveréně. Tím, že Trnka přinesl právě mně návrh jedné z těch dam-drben, které tam hrály, k realizaci, byla trochu dotčená, že ji přeskočil, a začala si vyrábět svoje loutky, které pak začlenila do scény. Šla jsem tehdy s Trnkou po ateliéru, kde už byla scéna postavená. Samozřejmě zmerčil, že tam je něco jinak, a řekl: “Á, Mařenka! Nechte to tam!” takže se jí dostalo velkého ocenění. Věděl, že mu to neublíží a té Mařence že to udělá za ta léta obětavé práce a pocitu nedocenění úžasně dobře.

Hodně jsem se tam naučila, když jsme dělali výstavu do Montrealu. Dělala se scéna z Bajaji, mně zase svěřili loutkový komparz a já si lámala hlavu s kostýmem jednoho z rytířů. Základní barva byla šedivá, a tak jsem nařasené renesanční rukávy chtěla řešit kombinací s šedivým brokátem. Trnka přišel do “šijovny”, jak jsme naší dílně říkali, bafnul svou velkou rukou citronově žlutou látku, která by mě ani ve snu nenapadla, a bylo to přesně ono. Možná jsem ale přece jen nějaký cit pro barvy a látky nakonec měla, protože pak už nechával barevné kombinace na mně, nebo mě nechával třeba právě do Montrealu některé látky samotnou vybírat.

Jak jste se seznámila s jeho synem?

O Jirkovi jsem věděla už od počátku, ale vnímala jsem ho jako synáčka “Starýho”, jak se Trnkovi v ateliéru říkalo. Víc jsme se poznali až při práci na výstavě do Montrealu, kde tátovi hodně pomáhal. Jirka byl velmi šikovný a manuálně i výtvarně se tátovi dost vyrovnal. Nemaloval barvami, ale kreslil (taky levou rukou jako táta) a byl velmi schopný řemeslník. Vztah k té rukodělné tvořivé práci jsme si pak přenesli i domů. Když jsme se přestěhovali z malého bytu do Strašnic – jeden pokoj, Jirkův, byl truhlářská dílna (truhlařina byla jeho vášeň), můj zase zasvěcený šití a uprostřed byla jídelna. On nosil po bytě piliny, já nitě, a to mě rozčilovalo natolik, že jsem prohlásila, že si chci pořídit koberec v barvě drobků, pilin a nití, abych to neviděla. Děti ze sousedství, které k nám chodily, na tohle tvůrčí prostředí koukaly s otevřenou pusou. Něco takového neznaly a často tak ani nevěděly, kdy odejít. Naše děti se pak snažily tohle všechno zase pro své děti zopakovat. Jirka měl hudební nadání po otci – hrál na fétny, harmoniky, strunové kytary, banjo i klavír, takže se u nás i muzicírovalo.

Mohla jste pozorovat Jiřího Trnku při práci?

Viděla jsem ho několikrát kreslit (štětce namáčel do velkých lahví od zavařovaček) i pracovat na soustruhu, který měl v pracovně. Tak jsem mu chodila pro obědy – no, pro obědy! Byly to většinou dvě housky a 20 dkg vlašského salátu. Ani kávu si nestačil uvařit, nechtěl se tím zdražovat. Žil velmi nezdravě a horečnětě pracoval. V době Montrealu už byl hodně nemocný a pracoval na základě nějakého vnitřního pohonu – jako by chtěl ještě rychle stačit něco udělat, říci. Občas k nám zašel na “obyčejné” jídlo – na škubánky, lívance. Bylo to kolem roku 68 a tak mimo jídla bylo hlavně co probírat.

Na fotografiích působí v pozdějším věku mohutně až majestátně. Jak na vás působil?

Pamatuji si ho ještě v plné síle – se světlým kabátem s hrubým límcem a výraznou červenou šálou a na hlavu s hřívou delších vlasů. Když šel, tak to něco šlo! Když vkročil do Konviktské, hned před ním už někdo běžel a dával všem, kteří zrovna usilovně nepracovali znamení, že “Starej přišel”, nebo jen gestem – prstem pod nosem naznačujícím Trnkův bohatýrský knír upozorňoval, že se blíží. Trnka byl sám o sobě výtvarné dílo – nebyl veliký, ale mohutný. Ti, co do té doby, než přišel, machrovali, byli najednou takhle maličtí. Ne, že by je nějak ponižoval, nebo zesměšňoval, měl přirozenou autoritu. Neslyšela jsem ho zesílit hlas, ale když něco svým specificky ironickým způsobem poznamenal, bylo jasné, že je něco špatně.

Nepřemýšlel někdy váš muž o tom, že by v otcově práci ve filmu pokračoval?

Když otec zemřel, někdo ho oslovil, jestli nechce sám něco natočit. Říkal: “Snad bych byl schopen to technicky zvládnout, možná i výtvarně, ale chyběla by mi ta myšlenka. A to je podstatná věc.” Věnoval se architektuře, kde ho řemeslná práce více uspokojovala.

Líčíte tu dobu, která nebyla jednoduchá, skoro idylicky…

Pro mne to byla nejkrásnější léta mého života. Někdy si říkám, že na tom muselo být něco osudového, když to potkalo zrovna mne, že jsem se mohla dostat do takového prostředí. Sobota (to už se tehdy v sobotu nepracovalo) i neděle – to byla pro mne otrava. Těšila jsem se do práce, kde byla báječná atmosféra. Bůhví, co by se mnou bylo, kdybych se byla tenkrát k Trnkovi do ateliéru nedostala. Naučila jsem se tam vnímat barvy, divadelní kostým, a to vše mi pomohlo nejen v mé další práci v Národním divadle, ale pomáhá mi to i teď.

Loutkář 3/2012, p. 130–133.

Malíková, Nina: Jiří Trnka (1912-1968)

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters