Drtina, Michal: Drahokam, který si budu pamatovat

Pravděpodobně se nebudu mýlit, když prohlásím, že mnoho z nás má rádo jistotu. Ale když k jistotě přidáte trochu nejistoty, hromadu nadšení, špetku kontroverze a pár dobrých nápadů, je možné namíchat nápoj, jehož chuť si budete nějaký čas pamatovat. Přesně takový nápoj mi byl nabídnut v Turnově při letošní regionální loutkářské přehlídce pro Liberecký kraj a Český ráj, XXII. Turnovský drahokam.

Jistota

Již několik let se přehlídka koná v turnovském divadle, pod vedením Petra Záruby, kterému zdatně asistuje kašpárek Vojta, v již ustáleném schématu soutěžních a nesoutěžních představení. Atmosféra zde je velmi příjemná, a protože jde tradičně o první z deseti krajských loutkářských přehlídek (konala se v termínu 16. – 18. března 2012), všichni byli plni očekávání, co se letos urodilo. A nebylo toho málo. Jedenáct soutěžních a pět nesoutěžních představení byla na úvod loutkářské sezony pořádná porce. Porce vydatná a poměrně vydařená. Snad jen škoda, že amatérské soubory vystupující mimo soutěž neberou přehlídku jako možnost něčemu se přiučit, ale jen zahrají a odjedou a debaty se soubory nejsou veřejné.

Nadšení a kontroverze

Nedá mi nezmínit se o dvou mimosoutěžních představeních. To první mi udělalo radost, protože bylo odehráno pozitivně naladěnými lidmi, kteří se jednou za rok potkávají na semináři ve Slovinsku. Tam ho každoročně vede Jarka Holasová a Jiří Polehňa a účastní se ho většinou učitelé z mateřských a základních škol. Letos se poprvé vydali do Česka a rovnou do Turnova na přehlídku. Pouze pro tuto příležitost založili soubor Kamarádky a během jednoho dne připravili pohádku Budulínek, kterou hráli střídavě slovinsky a česky. Scénu i loutky jim zapůjčila Jarka Holasová, která je společně s Jirkou Polehňou i režijně vedla, a mohu říct, že i když někteří hráli s maňáskem poprvé v životě, byli skvělí. Nadšení, s kterým pohádku uvedli, překrylo mnohé nedokonalosti, ale známý pohádkový příběh zahráli srozumitelně, takže i ten, kdo slovinsky neumí, rozuměl a užíval si rozdílnost jazyka. Pro mne zcela příkladná ukázka společenské funkce divadla.

Podobné vyznění jsem očekával i od souboru Feigele Praha, který již téměř třicet let působí při Židovské obci v Praze. Jeho zakladatelkou, vedoucí i organizátorkou je Vida Neuwirthová. Uváděné hry sama píše i režíruje a tentokrát si do Příběhu o královně Ester přizvala i herce z profesionálních divadel. Uvedená inscenace loutkovým divadlem nebyla. Že nešlo ani o dobrou, ani o zajímavou hru, bych také prominul, kdybych v představení nalezl alespoň onu společenskou funkci. Bohužel jsem z jeviště slyšel úvodní slova paní Neuwirthové o výjimečnosti a unikátnosti lidí, kteří tvoří společenství, s jehož historií nás chce seznámit, a následně jsem viděl pouze manipulaci, s kterou organizuje divadelní dění na jevišti. Z mého pohledu velice nešťastné formulace i přístup k jevištnímu tvaru, což nepomáhá divadlu a podle mého názoru ani společenství, jehož kulturu nám chce soubor přiblížit.

Pár dobrých nápadů

Zcela odlišný přístup k práci zvolil soubor Torzo, ZUŠ Turnov. Ve hře Jonáš používají námět biblického příběhu o Jonášovi, ale v práci není patrná žádná manipulace s dětmi. Naopak, příběh o osudu, kterému neunikneš, a o možnosti nové šance, na kterou má každý právo, pokud se polepší, byl souborem poupraven a byly do něj vloženy náměty o povyšování se nad druhými. A možná právě v tomto byl kámen úrazu. Nezjednodušení mnohosti témat, která se nabízejí, do jednoho základního tématu, k němuž se pak staví jednotlivé situace. V inscenaci tak zůstalo jen mnoho jednotlivých obrazů, které však nenašly naplnění a mnohdy narážely na herecké možnosti dětí. Nicméně šlo o pokus velice zajímavý a myšlenkově povzbuzující, stejně jako inscenace druhé skupiny turnovské ZUŠ Není to, ani to. Tato skupina náctiletých si pro zpracování vybrala náročné téma problému drog mezi mládeží a napsala si autorský text Kompost. Skvělým nápadem však bylo, že divákům se náročné téma drog sděluje prostřednictvím zvířecího společenství na kompostu. Kompostová fauna v drobných příbězích rozehrává problémy, které se tak v mnohém týkají současných náctiletých. Každý z herců tvoří různobarevnou pelerínou část kompostu. Loutky jednotlivých zvířat, maňásci, jsou vytvořeny z ponožek, rukavic a v některých případech jsou doplněny maskami. Přeskupování jednotlivých postav vytváří pěkné obrazy. Těm však časem chybí promyšlenější loutková hra, která by nahradila slova. Zatím je inscenace zcela syrová, a je třeba ji ještě hodně seškrtat, slova nahradit dramatickou situací, a jednotlivé příběhy vystavět v kompaktní celek. Jinak si myslím, že je zde nakročeno na velmi zdařilou loutkovou inscenaci.

Spolek loutkářů Vozichet z Jablonce nad Nisou přivezl letos do Turnova Malou mořskou vílu, kterou podle H. CH. Andersena zdramatizovala Jiřina Polanská. Pohádkový příběh o nenaplněné lásce a oběti, kterou je milující schopen podstoupit, zahráli Jablonečtí s plošnými jednobarevnými manekýny bez obličejů, které doplňovaly jednoduché znaky a masky. Ve velmi promyšlené scéně, kterou tvořily pruhy krepové látky výrazných barev, se před zraky diváků lehce tvořily obrazy jednotlivých prostředí a postav. Problém však nastal, když tuto lehkost narušila technická nedokonalost. Nejednoznačně se mi jeví také závěr inscenace, který jakoby skončil pouze v hledání scénických efektů. Ty příliš nepodporují dramatické rozhodování víly, zda zachránit sebe sama vraždou. V žádném případě, a to především díky herectví všech protagonistů, nejde o sentimentální příběh, a tomu jsem byl rád.

Nápaditý pokus se objevil také v inscenaci souboru Bažantova loutkářská družina DS J. J. Kolára při TJ Sokol Poniklá. Tomáš Hájek rozehrává na desce zpětného projektoru plošnými loutkami, které jsou kresleny na průhlednou folii, ve dvaceti minutách klasický příběh Fausta. Herec pomocí těchto loutek rozehrává jednak samotný příběh plný vtipných nápadů a jednak příběh nešikovného herce, kterému se tak trochu kvůli malé zručnosti skoro nic nedaří. Přirozenost, s jakou tak koná, je obdivuhodná, třebaže celé činění balancuje na velmi jemné hranici, jak by se z milé a přirozené hry mohla stát velice rychle laciná exhibice.

Klasika, která neurazí

Se svojí oblíbenou bedničkou lidového loutkáře přijel Jiří Polehňa. S maňásky zahrál drobné příběhy o kačence, které napsal pro svou dceru pod názvem Znáte Kačenku? Maňásci jsou pro Jirku typické, ale tentokrát jakoby jim chyběla razance, přesnost a zkratka.

Soubor Jakodivadlo Stružinec je vlastně rodinné divadlo. Zahrálo nám jednoduchými papírovými marionetami na drátě v promyšlené scéně, kde se v druhém plánu, kdesi na půdě, odehrávaly drobné slepičí příběhy, klasickou pohádku Hrnečku, vař. Na dospělé části souboru se projevila tréma, takže jsme o to víc obdivovali asi pětiletou herečku, která se zcela přirozeně pohybovala po scéně a pomáhala mamince i tetě s vedením loutek. I přes problémy s nedotaženými mezihrami šlo o velmi milé překvapení letošní přehlídky.

Příběh Anušky a Marfušky napsaný Janou Dvořákovou podle ruských lidových pohádek inscenoval soubor LD Maminy Jaroměř. Pochválit musím Janu Dvořákovou za vedení loutek, ale hra jako celek má mnoho slov a málo dramatických situací.

Turnovští Čmukaři celý rok pracovali na pohádce Hloupé království, kterou jsme měli možnost vidět už v loňském roce. Z úvodní předscény jsem měl pocit, že rok práce inscenaci prospěl, ale ouha. Hra s maňáskem se sice proti loňsku zpřesnila, přesto hra stále postrádá lehkost. Jednotlivé scénky totiž stále nevytvářejí kompaktní celek.

A zcela věrna nadpisu kapitoly byla uvedena tři představení dětských souborů. DLS Blechy z Jaroměře uvedly Pohádku o červené Karkulce, Kyselé rybičky ZUŠ Chlumec nad Cidlinou Kabaret U černého kocoura a soubor Pod čepicí stejné ZUŠ příběh Tinka.

Porota ve složení Miroslav Ryšavý, Tomáš Bělohlávek a Michal Drtina nominovala na 61. Loutkářskou Chrudim soubor Vozichet z Jablonce nad Nisou s inscenací Malá mořská víla a doporučila programové radě LCH do širšího výběru inscenaci Faust Bažantovy loutkářské družiny DS J. J. Kolára při TJ Sokol Poniklá a inscenaci Kompost souboru Není to, ani to ZUŠ Turnov.

Michal Drtina

Loutkář 2/2012, p. 87–88.