Vojíková, Silvie: Loutky, sny, láska a tanec

V roce 2011 připravil Jevgenij Ibragimov pro Loutkohru Jihočeského divadla dvě inscenace: No comment!, jejíž první polovina s názvem Sen o motýlích křídlech je určena \“dětem a těhotným ženám\”, druhá dospělým divákům, a Abecedu, jejíž cílovou skupinou jsou nejmladší diváci, kteří se díky této inscenaci můžou seznámit se základními loutkářskými technikami.

Když dva dělají totéž…

No comment! vypráví jeden milostný příběh ze dvou různých pohledů – první má poetickou a až pohádkově idylickou atmosféru, druhý se svou drsností a brutalitou blíží realitě dnešní doby. Sen o motýlích křídlech je snem o tom, jak by mohl svět vypadat, kdyby se lidé uměli zastavit, naslouchat, dívat… Ona a On uskutečňují svou cestu za láskou – cestu životem. Je to cesta naplněná úžasem a radostí ze zdánlivě obyčejných maličkostí, protože si dokázali uchovat dětskou nevinnost a okouzlení. Nadšeně pozorují svět, který je pro ně místem zázraků. Na oplátku ho naplňují něhou. Čas tu plyne s nezvyklou pomalostí, skoro jako by se zastavil, aby si měli možnost vychutnat jedinečnost prchavého okamžiku.

Inscenace je založena na detailní práci s loutkou (ovládané na černém pozadí pomocí tyček či odkrytě pomocí drátů). No comment! se odehrává náznakem a zkratkou, takřka beze slov, vypráví se prostřednictvím obrazů (většinou na malém vyvýšeném zarámovaném jevišti). Sledujeme všední epizody ústřední dvojice: první setkání (na kolech); prožití podzimního dne (Ona sedí na větvi a vyfukuje z bublifuku bubliny, On maluje obraz Zrození Venuše); posezení u táboráku s kytarou; návštěvu kostela, kde ji On požádá o ruku, sochy na znamení souhlasu přikývnou a celý prostor zalije magické světlo. Po té následuje let balónem a cesta kolem světa: Eiffelova věž; návštěva safari, kde zvířata žijí ve výjimečné symbióze s člověkem; potápění pod mořskou hladinou; v asijských končinách objevují princip jin – jang, jenž se díky projekci mění v srdce. V závěru první poloviny sází společně strom: Ona ho zalévá ze smaltované konvičky a On láskyplně hladí její těhotné břicho. Tím končí příběh o harmonické lásce a štěstí, aniž by překročil hranici sentimentu.

Druhou polovinu otevírá zběsilá jízda na motorce za zvuku motorových pil. Už seznámení ústřední dvojice provází lhostejnost a nezájem, které se jen stupňují – komunikují spolu přes internet. Při milostné scéně se omylem zapne televize, On se nechá strhnout sportovním zápasem a naprosto ji ignoruje. Při návštěvě kostela si On zapálí cigaretu a sochy svatých se k nim otočí zády. Jednotlivé obrazy jsou akční, vše se odehrává v rychlém tempu, bezohledně, neosobně. Pokoru a starostlivost nahradila drzost, arogance a neodolatelné pokušení, kam až je člověk schopen ve své brutalitě zajít. Na mořské dno se ukládá odpad, v africké divočině se střílí po sloní rodině. Během schůzky v baru ho Ona stihne podvést, když si na okamžik odskočí (než se vrátí, vyrostou mu skutečné parohy). V závěru sedí Ona na větvi, kterou kdosi řeže. Vodiči už nemají zakryté obličeje a přiznaně ji sundají z větve. Ještě tedy není úplně pozdě, ještě je čas změnit cestu – čas na záchranu… Ale kdo ji uskuteční? Byl to zásah shora – někoho, kdo hlídá, řídí a usměrňuje naše životy, nebo si člověk může pomoci sám? Náznak lidskosti uprostřed zdevastovaného světa, odvráceného od přírody i víry, vzbuzuje jakousi naději.

Každý obraz (nejen při cestě kolem světa) se stává sugestivní výpravnou podívanou, na jejíž atmosféře se podílí i nasvícení, hudba a zvuky (např. ozvěny kroků v kostele; ptačí zpěv; praskající ohníček, u nějž se zpívá píseň o tom, jak marný je souboj o čas: \“ […] když duše touhou přetéká, krev proudí, dech se tají někde v nás. Komu ptáci zpívají, kdo nemůže spát, na konečnou tramvají dojdem jenom jedenkrát. Nic tu není náhodou, nestačí jen brát.\”). Vodiči (Budlana Baldanová, Dana Chroustová, Petr Hubík, Marek Matějka, Jiří Šponar, Vjačeslav Zubkov) předvádí dokonalou souhru a precizní práci s loutkou, podrobně zaznamenávající fyzické jednání i emoce (pinkání s míčem, při němž nechybí téměř akrobatické výkony a vznesení se; vykopání jámy se skutečnou hlínou, důkladné zasazení stromu, zalévání konvičkou, z níž teče voda; chycení padající dívky do náruče, láskyplné objetí, pohledy atd.). No comment! moralisticky nekáže, ani nenabízí jasnou odpověď, ale v působivém kontrastu a s jemným humorem představuje dva možné životní přístupy. Stává se tak neokázalou apoteózou lásky a hodnot, které se v 21. století vytrácejí.

Efektní loukářská abeceda

Abecedu tvoří série klaunských čísel, kterým však chybí výraznější propojení a zastřešující rámec. Samotný název Abeceda je také poněkud zavádějící, protože etuda s abecední tématikou je jen jednou ze série čísel, které jsou většinou koncipována jako hudebně-taneční. Průvodci Abecedou jsou tři klauni (Dana Chroustová, Budlana Baldanová, Vjačeslav Zubkov), oblečeni v černých kostýmech s buřinkou. Z ní každý sejme úzkou barevnou pásku, jejíž konce upevní na tužky. Pásky se tím promění v tanečníky a zpěváky a rozvlní v rytmu macareny.

Při hodině českého jazyka, která je do tanečních čísel poněkud násilně vložena, dojde na již zmíněnou abecedu, kdy se za pomoci ohýbaní, rolování a animace světlých molitanových kvádříků vytváří ilustrace k jednotlivým písmenům (např. B – brýle, G – gól, H – hodiny, CH – chobotnice, L – láska, Š – šnek) a úkolem dětí je daná slova a písmena uhádnout, čehož se pochopitelně rády ujímají. Samotný výstup probíhá ve skvělém tempu a nepostrádá nápaditost a vtip. Následuje pozdrav od Chaplina, při němž jsou oživeny a roztančeny housky na vidličkách, sloužící jako boty. Chaplina vystřídá loutka námořníka, který tančí kozáčka a oddává se snové fantazii – postaví si ve svém pokojíku ze stolu a židlí pyramidu, vznáší se a balancuje na ní a překlopením podlahy vzniká loď, na níž šťastně odplouvá.

Další snovou fantazii zprostředkuje popový černošský zpěvák (manekýn, jemuž vodič propůjčuje své ruce). Rozesmátý hudebník rozeznívá bubny a klávesy rukama i nohama a i on létá nad hudebními nástroji. Marionety (s abstraktnějším obličejem) se představí prostřednictvím detailně provedeného a temperamentního tance cikánských tanečnic. Jediným lacině podbízivým výstupem je tanec kostlivce v červených botách (opět marioneta). Problematicky působí závěr s několika falešnými konci, které znejišťují diváky, zda se jedná o pokračování klauniády, děkovačku či přídavky: čísla sama o sobě jsou však efektní – rokenrolové řádění střídá baletní výstup labutě (opět pomocí molitanových kvádříků, jež se pohybují s baletní křehkostí a elegancí).

Jednotlivá čísla Abecedy se střídají v rychlém sledu, spojuje je hravost a očividná radost ze hry, vtip a nápaditost, rozvíjející dětskou fantazii. Je ale škoda, že nejsou výstupy důsledněji propojeny, což by odstranilo pocit roztříštěnosti z jinak půvabných klauniád.

Silvie Vojíková

Foto: archiv

Loutkohra Jihočeského divadla České Budějovice

Šauoch Ibrahim: No comment!

Režie: Jevgenij Ibragimov, dramaturgie: Zdeněk Jecelín, výprava: Kateřina Štolcpartová, scénická hudba a hudební dramaturgie: Martin Horáček

Premiéra 26. 3. 2011 v Malém divadle, psáno z reprízy 20. 9. 2011.

Šauoch Ibrahim: Abeceda

Režie: Jevgenij Ibragimov, dramaturgie: Zdeněk Jecelín

Výprava: Vjačeslav Zubkov, scénická hudba: Nikolaj Jakimov

Premiéra 8. 10. 2011 v Malém divadle, psáno z reprízy 19. 11. 2011.

Loutkář 1/2012, p. 25–26.