Malíková, Nina: Hurvínek oslem

Před časem jsme na stránkách tohoto časopisu psali o novém a slibném tvůrčím týmu formujícím se v Divadle Spejbla a Hurvínka. Kromě dramaturgyně Denisy Kirschnerové ho tvoří i její bratr, Miki Kirschner, který se zde již několikrát představil nejen jako režisér a výtvarník, ale v případě zatím posledního repertoárového titulu znovu i jako schopný autor. I když Divadlo Spejbla a Hurvínka stále pravidelně hraje i pro dospělé, těžiště jeho produkce bylo, je a určitě i bude především v tvorbě pro děti. Dětem je také určena inscenace Hruvínek mezi osly.

Dějová osnova příběhu Hurvínkovy proměny, nabývání zkušeností a návratu do domácího prostředí vychází z osvědčeného schématu her určených oblíbeným protagonistům, v tomto případě především hlavně Hurvínkovi: je zde útěk z dobře známého a možná i trochu nudného domácího prostředí, revolta proti autoritě (tentokráte ne proti otci Spejblovi, ale proti škole a učení), do světa dobrodružnějšího, fantazijního, ze kterého se vrací hlavní hrdina po přestálých dobrodružstvích rád zpátky. V daném schématu je také obyčejně skryté ponaučení, které nechybí ani tentokráte.

Hurvínkova lenivost, či spíše momentální liknavost a nespokojenost se školními povinnostmi je příčinou toho, že podlehne svůdnému vábení Hýkálka (podivné lidsko-oslí bytosti), a aniž by o věci přemýšlel či dbal na Mániččino varování, dává se s ním na cestu do zaslíbené země, kde je možné si \“jen hrát, jíst a spát\”. Lákavá nabídka se však velmi rychle mění v pravý opak – Hurvínek je postupně proměňován v osla, o hraní a volném čase nemůže být ani řeč. Místo toho nastupuje těžká práce s odklízením haldy odpadků, při níž se seznamuje se stejně vylákaným chlapcem Augustkem, který Hurvínka upozorní i na to, že v tomto podivném oslím království je dokonce zakázáno nejen učit se, ale vůbec myslet. Hurvínek má samozřejmě štěstí v tom, že se ho vydá hledat jeho kamarádka Mánička, doprovázená panem Spejblem a samozřejmě i Žerykem. V převleku se jim podaří dostat se do tajemného Oslova. Tam ale už mezitím úplně proběhla Hurvínkova proměna v oslíka. Scéna, ve které si hlavní hrdina naříká a volá Máničku i tatínka, patří i pro otrlejší dospělé diváky k těm nejdojemnějším. Proměna v osly hrozí pak od starosty postupně všem zúčastněným. Starosta totiž vlastní kouzelnou hůlku své bývalé velitelky paní Rigy a teprve v poslední chvíli se oslíkovi-Hurvínkovi podaří hůlku starostovi z ruky vykopnout. Hůlku dostává do ruky se starostou čím dále tím nespokojenější Hýkálek a s její pomocí vrací všechno zpět k původnímu stavu. Finále je rozhodně nejnapínavějším místem inscenace, kdy děti, které objasnění spletité prehistorie Oslova přimělo na chvíli k šumu, zase bez dechu sledují rozuzlení příběhu. Samozřejmě, že všechno nakonec dobře dopadne, Hurvínek se i se svými zachránci vrací domů a závěrečný tanec všech protagonistů (po celé řadě scén s tradičně brilantně voděnými marionetami) patří i po loutkoherecké práci k nejzdařilejším.

Inscenace má dramatičtější spád ve druhé půli, šťastné je řešení náročnějších přestaveb, které se odbývají za pohyblivými výkryty či jakýmsi retablem, v jehož okénkách, se jako komentující chór objevují dvě postavy zajímavě výtvarně pojednaných loutek hudebníků – Troubáčka a Vozembouška.

Inscenátoři však jako by se báli příliš přímočarého základního příběhu a tak se děj větví do celé řady dalších, často nedokončených motivů a rozšiřuje se i o další postavy, jejichž úloha v celku není příliš zřetelná. Nedojasněné tedy zůstává, proč si do Oslova vybírají právě k únosu a práci jen malé chlapce, zajímavě prezentovaná figura Strašáka se sice uvede pěknou písničkou, ale s dalším dějem už nijak nesouvisí, jen vyprávěný příběh vzbouřených oslů-sluhů paní Rigy je překomplikovaný a navíc se paní Riga doslova \“mávnutím hůlkou\” v samotném závěru hry jako výrazná postava ztrácí a vtipný dovětek o jejím cirkusu, který do města přijíždí s krotitelem Hýkálkem a oslem Starostou zaniká v celkovém závěrečném balábile. Záhadou je i smysl práce chlapců-oslíků v Oslově. Faktem ale zůstává, že si zmíněných nejasností všimne spíše oko dospělého diváka či pozorného kritika a že se jimi dětský divák napjatě sledující Hurvínkovy dramatické osudy vůbec nezabývá.

Sympatické na novém textu naopak je, že jsou zde poučení a etická pravidla (nenechat se zlákat sliby cizích lidí, být připraven kamarádovi pomoci, chtít se něco naučit…) sdělována neškolometsky skrze vlastní příběh. Zaujme i obohacení postavy Máničky, která má v sobě nejen holčičí zvídavost, ale i statečnost a důvtip.

V inscenaci je řada hudebních čísel a písní s pěknými texty Robina Krále (kromě již zmíněného Hurvínkova sóla, kdy si stýská po taťuldovi, Máničce i Žerykovi, jsou zajímavé i písničky komentujících oslů-hudebníků v přestavbových intermezzech).

Výtvarně je příběh ukotven v jakémsi bezčasí. Výtvarnou inspiraci jako by tvůrce hledal v podivných krajinách sci-fi komiksů či v realistické kresbě připomínající svými barevnými tóny kulisy a malované prospekty prvorepublikových marionetových divadel (samotný Oslov, krajina s odpadky, Chrám proměn, ale i exteriéry úvodní a závěrečné pouliční scény).

Děti v Hurvínkovi mezi osly dostávají pěknou inscenaci, která má v sobě vyváženou porci napětí i divadelního kouzlení, poučení a samozřejmě humoru, na který při sebemenší příležitosti živě reagují.

Nina Malíková

Foto: archiv

Divadlo S+H

Miki Kirschner: Hurvínek mezi osly

Režie, scénář, návrhy scény a loutek: Miki Kirschner, asistent režie: Ondřej Lážňovský, dramaturgie: Denisa Kirschnerová, hudba: Jiří Škorpík, texty písní: Robin Král

Psáno z premiéry 11. 10. 2011 a reprízy 14. 1. 2012.

Loutkář 1/2012, p. 23–24.