Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Slunečko, Petr: Lidový loutkář

Autentického lidového loutkáře jsem poprvé a naposled poznal v roce l953, kdy vystoupil v Kobylisích v restauraci Na Vlachovce. Nevím dnes, jak se jmenoval, a neznám už ani jméno pohádky, kterou pro děti tenkrát zahrál, ale byl jsem jeho vystoupením unesen zvláště, když součástí představení bylo i malé loutkové varieté. Jenom mi trochu vadilo, že třetí figura na jevišti, i když mluvila, nepohnula ani rukou. To jsem tenkrát nevěděl, že zatímco hlasů má loutkář mnoho, ruce jenom dvě. Samozřejmě jako aktivní loutkář jsem pak viděl nejrůznější vesměs pěkná představení, která z práce lidových loutkářů těžila, ať už to byla provedení amatérských či profesionálních loutkářů, z nichž řada se geneticky ke starým rodům hlásila.

Nicméně měl jsem štěstí, bývalého lidového loutkáře jsem přece jenom poznal. Jmenuje se František Fink a bydlí v jihočeských Ledenicích, kde působí mimochodem amatérský loutkářský soubor Krajánek.

František Fink už neputuje po jižních Čechách jako dříve. S loutkami hraje především pro vzpomínání a z lásky k rodu. Živí se především jako řezbář, kteréžto řemeslo dobře zvládl. Namísto tvorby loutek teď opravuje sochy světců, které poškodila ruka nenechavce, anebo jeden z našich broučků – červotoč. Svatý Jan Nepomucký, kterého jsem mohl spatřit, mu rozhodně může děkovat za svou záchranu a žehnat tak zemi další století.

Měl jsem také možnost spatřit jedno Finkovo vzpomínkové představení hry z nejmilejších, Dona Šajna. Všechny postavy vodil a všechny i mluvil. Loutky vznikly v jeho rukách a také dekorace, které se času hry už poněkud vzdalují. Jistě by mnohý dnešní loutkář vznesl k provedení četné výhrady, ale atmosféra, která na diváka dýchne, jakmile se otevře jeviště, které kryje nádherná opona s výjevem kněžny Libuše, je nezapomenutelná. Je to poučné setkání pro diváka i loutkáře. Finkův život byl velmi pestrý, o čemž vypovídají četné děkovné listy a nejrůznější potvrzení úřadů, které jsou v jeho archivu.

Maminka, která se narodila v roce l9l4 a pocházela z rodiny Dubských, a tatínek Fink putovali převážně po jižních Čechách s maringotkou a jednookým hřebcem Ábelem. Když byl náš František Fink již dospělý, maminka mu jednou vyprávěla starou příhodu.

Tehdy hráli v Miroticích a po večerním představení zpozorovala, že Ábel je neklidný, vyhlédla z okna a strnula. Naproti u zdi stál vysoký, vyhublý a nepěkný chlap hrající na nástroj podobný houslím a stále cosi mrmlal. Raději zavřela okno. V ranních hodinách, kdy byla ještě tma, se na toto místo ze zvědavosti vypravila. Ač byla značná zima a všude byl sníh, u zdi, kde v noci stál ten podivný muž, nikoliv. Najednou zjistila, že stojí vlastně u zašlého hrobu částečně odkrytého. Na jeho dně ležel kostlivec, který na ni dvakrát mrkl, i když neměl přece oči. Z místa utekla a naštěstí, když se rozednilo, odjela jejich maringotka na další štaci, kterou byly Boudy. Zde měl její manžel kamaráda rakváře a také řezbáře, který právě pracoval na loutce smrti. Z vyprávění manžela se pak dověděla, že loutka vznikala z bukového dřeva, které rakvář získal z Mirotic, když předtím velká vichřice vyvrátila statný buk, který poničil hrob pod ním. Hrob patřil sedláku Říhovi, který byl člověkem zlým a který neustále podváděl svou ženu. Té však došla trpělivost a Říhu zapíchla nožem a sama se pak vrhla do rybníka a utonula. Ten umrlec něco chce! Zase večer po velmi úspěšném představení, když starý Fink uklízel loutky, najednou ty k němu promluvily. Z jeho fundusu to byli smrtka a čert. Ti mu poradili. On ráno pak vzal rakvářovou loutku, která ještě nebyla hotova, rozsekal ji na špalíčky a vydal se do Mirotic k Říhově hrobu. Zde pak vhodil špalíčky ze smrtky do hrobu. Ábel se uklidnil a celé rodině se začalo kupodivu dařit báječně. Dokonce rakvář ve zdi své dílny, kde visela nehotová smrtka, našel dva žejdlíky dukátů. Finek i rakvář se o ně rozdělili.

Věř nebo nevěř, to všechno podle toho, jak to zažila a o tom vyprávěla maminka našeho Františka Finka, který se narodil 14. 11. l949 a dnes žije v Ledenicích.

Loutkář 1/2012, p. 5.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.