Loutkar.online

Kroflin, Livija: Existují loutky v chorvatských loutkových divadlech?

Existují loutky v chorvatských loutkových divadlech?

Je pilot na palubě? Jsou loutky v loutkových divadlech?

Trochu se divím sama sobě – asi jako se podivuje Hamlet Prvnímu herci:

Protože čím je pro mne loutka či

čím jsem loutce já, že tak pro ni pláči!

(Parafráze Hamleta: Čím je Hekuba jemu, že tak pro ni pláče?)

Ano, mně se chce skutečně plakat. Chce se mi plakat, když vidím na loutkářském festivalu představení, které nemá s loutkovým absolutně nic společného. Chce se mi plakat, když divadlo, které se nazývá loutkové, má na repertoáru taneční, činoherní a nevím, jaké ještě inscenace, jenom ne loutkářské. Chce se mi plakat, když na oceňované a ceněné akademii se může stát, že studenti loutkářství se v průběhu celého studia mohou nesetkat s loutkou, vůbec ji nevzít do ruky. A celá se třesu, když v inscenaci – označované jako loutková – se herci na začátku objeví s loutkami a pak se rozhodnou, že je mnohem lepší odehrát představení bez loutek, a tak je odloží (jejichž výroba stála práci i peníze) a zahrají muzikál živě. Bez loutek. To se skutečně stalo v jednom chorvatském loutkovém divadle. Vždyť režisérka byla známá muzikálová herečka. Ona za to nemůže, ona jen zrežírovala – a dobře – muzikálové představení. Bez loutek.

Po tomto krátkém úvodu, plném metaforických slz, chci podat krátký přehled o situaci v současném chorvatském loutkářství na základě zhlédnutých představení a údaji o repertoáru v období let 2005–2009 podle bulletinů Chorvatského centra UNIMA.

Hned na začátku musím konstatovat, že loutky v chorvatském loutkářství ještě existují. Jsou to především figurativní loutky, představující osoby nebo zvířata s lidskými vlastnostmi. Ale vznikají i inscenace s improvizovanými loutkami, jako např. v Lese Striborových LD z Rijeky, kde herci tvoří loutky z použitých předmětů. Škoda, že se v tom pokusu nešlo dál.

Z loutkářských technik jsou nejčastěji využívány maňásky (ruční loutky) a javajky, animované zespodu a také stolní loutky, které animátor ovládá ze strany. Nemohu se zbavit dojmu, že se tyto loutky využívají nejčastěji, protože se nejvíce podobají živému herci a že se i technika ovládání zdá být lehčí a snadnější. Výsledkem jsou loutky, kterým visí nohy jako mrtvé a nekontrolované, a tyto loutky sotva chodí a potkávají se, často vyžadují pomoc ještě jednoho páru rukou na vedení noh. V záhřebském LD, které často používá tuto techniku (stejně jako ve splitském) se objevily i inscenace využívané japonskou techniku loutek kuruma ninjo (loutky bunraku), které do Chorvatska uvedl Zlatko Bourek. Splitské divadlo, které uchovávalo marionetářskou tradici i v době, kdy ostatní loutková divadla začala používat javajky, ještě dodnes někdy uvede marionetářskou inscenaci. A Zvonko Festini, např. v inscenaci Sanak, uvedené v Divadle dětí Branka Mihaljevića v Osijeku, využil i černé divadlo.

Chorvatská LD (kromě Dětského divadla v Osijeku) mají své domácí scénografy. V Záhřebu Vesna Balabanić a Gordana Krebelj, v Zadaru Mojmir Mihatov, v Rijece se stále více prosazuje Luči Vidanović, zatímco “výtvarno” splitského LD už od 60. let ovládá Ivica Tolić, rozhodně nejlepší chorvatský technolog. Tito výtvarníci často hostují i v jiných divadlech, zvláště Vesna Balabanić, Gordana Krebelj a Mojmir Mihatov. Jejich rukopis je výrazný, osobitý a rozpoznatelný, což je dělá velkými umělci, ale trochu na úkor specifické poetiky a dramaturgie každé jednotlivé inscenace. Zemřelý Branko Stojaković naproti tomu dokázal přizpůsobit svůj styl dramaturgii a režijní koncepci konkrétní inscenace.

Kromě těchto “specialistů” s LD spolupracují i neloutkářští výtvarníci, sice dobří, ale kteří neznají specifiku loutky a neumějí ji využívat, jejich loutky jsou těžké, neovladatelné a lze jich využít spíše jako rekvizitu, jako znak (např. plošná loutka, s níž je vyprávěna pohádka, ale loutka je přenášena jen z jedné strany na druhou).

Inscenace většinou režírují činoherní režiséři, kteří loutce berou její raison d´etre. Pro nedostatek kvalifikovaných loutkářských režisérů, scénografů a technologů jsou často přizváváni hostující umělci. Často jsou hosty Bulhaři, Slováci, Rusové, Češi, Poláci (Vladimír Predmerský, Eva Farkašová, Miroslav Duša, Tereza Mojžíšová, Miroslav Trejtnar, Žena a Petr Pašovi, Silva Bačvarová, Vasil Rokomanov, Michaela Homolová, Barbora Jakubková, Ludmila Fedorova, Aleksandra Zubova, Vladimír Zajíc, Martina a Roman Markovi, Kristian Kobylka, Slavčo Malenov…) Někdy, aby se ušetřily finance i čas, objedná se inscenace již vytvořená v domácím divadle a v Chorvatsku se vytvoří její kopie.

Loutky tedy hrají v chorvatských divadlech. Rozpětí loutkářských technik (sice malé, ale přece jen rozpětí) existuje. Ale zároveň: neexistuje skutečně loutkářské myšlení, hledání, skutečný zájem o specifiku loutky. Hovořím samozřejmě obecně. Ale je velmi pociťován nedostatek vzdělaných loutkářských režisérů, scénografů i technologů.

Zájem o loutkářství trvá. V Chorvatsku existují 4 stálá profesionální loutková divadla – Městské divadlo Rijeka, Městské LD Split, LD Zadar, Záhřebské LD – a do této skupiny je většinou začleňováno i Divadlo dětí Branka Mihaljevića v Osijeku, které název “loutkové” sice v názvu nemá, ale na repertoáru má stále i několik loutkářských inscenací. Kromě toho se několik loutkářských inscenací může objevit i v repertoáru činoherních divadel a existuje i několik profesionálních a též několik amatérských skupin. Je zajímavé, že stále existuje Loutkářské studio Kvak, založené v r. 1974 jako amatérská skupina pod vedením Vlasty Pokrivky, která je nejen v Chorvatsku, ale i v zahraničí známá svými nápaditými loutkami z tykví. V Samoboru u Záhřebu pracuje Amatérské LD Lutonjica Toporko, které vede pedagožka Mirjana Jelašac. Divadlo se od svého začátku v r. 1982 nazývá amatérským, ale Mirjana Jelašac se snad nejvíce snaží využít specifiku loutek a experimentovat s různými typy loutek, které sama vymýšlí a realizuje.

Kromě divadel je loutkářství přítomno na festivalech. Nejstarším chorvatským festivalem je Mezinárodní festival dítěte v Šibeniku, který letos oslavil již 50. výročí. Kromě činohry a hudebních programů třetinu programu zaujímají loutková představení, vždyť by nikoho nenapadlo dělat dětský festival bez loutek!

Tak tomu bylo od začátku a je tomu tak až dodnes. Největší, nejznámější a nejstarší loutkářský festival (do půl století mu zbývá 7 let) je záhřebský PIF (mezinárodní festival LD). Chorvatsko se ještě schází na národním festivalu SLUK jako bienále, nejčastěji v Osijeku. A objevily se i nové mladé festivaly: od 1996 každoročně Revue LD v Rijece a Vukovarské kulturní jaro (na území Vukovarsko-Srijemského kraje).

Právě festivaly poukazují na popularitu loutky. Dobré, zajímavé inscenace jsou vždy odměněny potleskem publika i chválou kritiky. Je zajímavé pozorovat, jak i tradiční typy – ale jen v provedení talentovaných loutkářů – jako Pulcinella nebo Punch mohou získat pochvalu jak obecenstva, tak kritiky. Na loňském PIF-u LD Ljubljana předvedlo inscenaci Doktor Faust, kterou připravil v roce 1938 Milan Klemenčič a kterou obnovili roku 1982 Jelena Sitar a Igor Cvetko. Od té doby se představení hraje jak na domácí scéně, tak v celém světě. Šarmantní inscenace, hraná miniaturními 10 cm velkými marionetami na barokním jevišti velikosti menšího televizoru, pravidelně učaruje publiku i kritice, což se stalo i v Záhřebu.

Každoročně se na některém z festivalů objeví inscenace, kterou publikum přijme s nadšením pro herecké mistrovství, smysl pro specifičnost tohoto média a zaujetí jím, ať už se jedná o tradiční představení nebo o experiment, o paravánové představení nebo o souhru herce s loutkou na jevišti. Škoda, že takové inscenace nemají příliš velký vliv na chorvatské loutkářství. Jejich vliv se většinou projeví jen v osamoceném činu jednoho režiséra či scénografa.

Loutkářství v Chorvatsku v současnosti jako by bylo ve stavu hibernace. Žije, dýchá, existuje, občas se probudí, ale pak opět upadne do svého zimního spánku. Přesto se něco mění. I když se některé akademie již unavily loutkou, v Osijeku před 7 lety vznikla nová akademie se studiem loutkářství, a to je první a zatím jediná loutkářská škola v Chorvatsku. V ní se studenti seznamují se specifikou loutkářského umění, učí se vážit si loutky a věřit jí (jak s oblibou říkal Edi Majaron, profesor na osijecké akademii), učí se základním loutkářským technikám a učí se hledání. Učí se rozpoznat dobré loutkové divadlo od šmíry, zajímat se hlouběji o loutku. Začínají chápat, že loutka je mnohem víc, než si doposud mysleli, nebo někdy viděli. I když se po studiu někteří rozhodnou pro činoherní herectví (specifika studia v Osijeku je, že se zde studuje dohromady herectví i loutkoherectví), jsou i tací, kteří se nakonec vědomě rozhodnou pro loutkoherectví. Z akademie již vyšli někteří významní mladí talentovaní loutkáři, kteří zde získali dobré základy pro další zájem o tento obor. Již získali i několik cen. Úroveň animace rozhodně vzrostla. To je naděje chorvatského loutkářství. Ještě se stále bolestně pociťuje nedostatek loutkářských specializovaných režisérů, výtvarníků i technologů. Jestliže se akademii podaří otevřít i tyto dva další studijní obory, budou splněny základní předpoklady k novému rozvoji chorvatského loutkářství.

Livija Kroflin

Přeložil Karel Makonj

Foto: Michal Drtina

Příspěvek ze semináře “Problémy současného českého loutkového divadla v evropském kontextu”, DAMU Praha, 5. 11. 2010.

Loutkář 5/2011, p. 319–320.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.