Keroušová, Eva: Chrudim po dvaceti letech

Ideálním prázdninovým městem zůstala, jak jinak. Náhon je pořád nepřekonatelnou hračkou pro děti a “myší díra” tam, kde má být. Přehlídka se pochopitelně od té těsně porevoluční v lecčems liší, po dlouholeté pauze zvlášť zřetelně. Výhoda dvacetiletého odstupu mě snad opravňuje, abych nabídla své dojmy.

Nejvíc mě překvapilo, kolik lidí umí zahrát s loutkou. Návrat k loutce jsem sice kdysi předvídala, koná se ovšem v míře nečekané. Živáčci se stáhli, odkrytí vodiči decentně upozadili. Herci nejenže ovládají různé druhy loutek, oni dokonce cítí a chápou loutkovost! Polehňovic pohádka mě v tomto směru přímo blažila. Stejně tak oceněné dětské soubory a seminaristé. Loutky se nějak zmenšily a houfně chodí někam strašně daleko! (A za obzorem je chytá Eva Pecháčková a dělá z nich náušnice.) Kupodivu většinou obstojí i na velkém jevišti. Pohybují se v pěkných plošných dekoracích, velkých knihách a rafinovaně vystavěných domech. Asi proto, že na scéně už nedominují režiséři, ale výtvarníci, což je taky návrat. Obecnějším problémem je dramaturgie, ale vůbec ne ve smyslu výběru (tady by si soubory zasloužily spíš pochvalu). Nedostatky byly hlavně ve výstavbě situací, v plynulosti a srozumitelnosti příběhu. Ve skladbě představení i doprovodných programů (mě zaujali Dva) velice bohatá nabídka, široká škála možností pro každého.

Máme přece demokracii. Na Chrudimi se letos dokonce volilo, jak má pokračovat a dopadnout Perníková chaloupka. Podle mě nešlo jen o festivalovou legrácku, a tudíž naddimenzovanou výpravu. Inscenace se jmenuje Hluboko v lese právě proto, že v demokracii se dá snadno zabloudit. Jak snadno lze ztratit orientaci v přehledných kulisách a jak rychle dospěje nezávazná zábava k drastickému konci, nepříjemně překvapí. Mě až mrazilo. Nejen já se cítila potrestaná za zvědavost nebo naivitu a styděla se za svou volbu. Za nezodpovědnost vůči dětem v publiku. Myslím, že to tvůrci chtěli. A velice je ctí, že kvůli sedmiletému Bártovi zahráli správný konec.

Možná ubylo vyhraněných osobností a inscenací, za něž by šel člověk do boje, ale zase přibylo těch dobrých a nadějných. Určitě díky seminářům: vždyť jejich počet se dvojnásobil! A o to se zase hodně zasloužila moje generace (narozená v padesátých letech), která je teď sympaticky neokázale “u vesla”. Letmá milá setkání s dlouho neviděnými vrstevníky mi to jen potvrdila: vlastně se všichni nějak podílejí na výchově k tvořivosti. Dřív by mě nenapadlo, jaká obrovská škola hrou Chrudim je (už jen pro pravidelného diváka).

Troufám si tvrdit, že na rozdíl od okolního světa se svět amatérských loutkářů vyvíjí normálně, zdravě, protože nepřetržitě. Co všechno znamená slovo “kontinuita”. Řadu tváří zmizelých, ale nezapomenutých, známých, trochu jiných, ale vlastně stejných, a nových, ale někomu dost podobných. Neuvěřitelnou spoustu pilné práce pořadatelů a loutkářských nadšenců amatérů i profesionálů. Což zachytila obdivuhodně jednoduše jubilejní výstava. Ve veselé pospolitosti nejrozmanitějších panáků mě jako magnet přitahovaly loutky Josefa Brůčka, dřív mi připadaly krásně neotesané, teď krásné. Rovněž jubilejní program se obešel bez sentimentu i zbytečných oficialit, atmosféra přátelsky fandovská. Za zmínku samozřejmě stojí živý zpravodaj.

Co všechno se dá na Chrudimi stihnout! A docela pohodlně. Já třeba putovala po Africe, nejen jako divák půvabné a zneklidňující inscenace souboru Klika, ale i jako “náhradní rodič” na semináři “V”. Nové úhly pohledu mi dopřál také soubor Kampak? (jejž jsem doprovázela): bydleli jsme v penziónu s výhledem na pověstný renesanční dům obývaný loutkami. Před vernisáží výstavy Ireny Marečkové, která vnesla do harmonické expozice dávku dravosti a drásavosti, jsem vylezla na věžičku. Tentokrát mi nevadily točité schody, takže jsem konečně viděla noční Chrudim shora. Před usnutím ještě jeden zážitek: vracet se po opraveném pohádkovém náměstí s kostelem nasvíceným jako ohromná kulisa.

Prostě nemám nejmenší potřebu hledat mouchy. Zřejmě mi s přibývajícím věkem ubývá kritičnosti. Ale hlavně se mi na Chrudimi opravdu líbilo. Letos se, myslím, povedla mimořádně.

Loutkář 4/2011, p. 192.