Loutkar.online

Černá, Kamila: Plaváček

Pavlíkovu dramatizaci Erbenovy pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda nastudovalo kladenské loutkové divadlo již potřetí – v roce 1969, 1993 a letos. Text byl prý původně koncipován jako scénář k animovanému filmu a režisér inscenace Karel Brožek ho podle vlastních slov zvolil pro jeho hutnost a akčnost děje. Známá pohádka je tu převyprávěna v téměř lakonických dialozích, sledujících až na drobné odchylky věrně dějovou linii Erbenovy předlohy a ponechávajících prostor dotvořit úsečnost textu divadelními prostředky.

Nejsilnějším a nejpůsobivějším z nich je výprava. Autorem loutek, scény i kostýmů byl Alois Tománek, který se bohužel dubnové premiéry nedožil. Zbylí tvůrci inscenace ji následně věnovali jako poctu jeho dílu, a nutno podotknout, že to není pouhé pietní gesto. Výtvarná stránka pohádky určuje její jevištní tvář, umožňuje hravě řešit dějové peripetie zkratkou či náznakem, zkušeně propojuje akční prostor hereckých postav i loutek.

Dominantu scény tvoří konstrukce z hrubých prken s vraty ve spodní části a s horním prostorem, kde se za dvoukřídlými dvířky ukrývá malé jeviště, používané buď v celé jeho šíři, nebo zmenšené otevřením pouhé poloviny dvířek. Dřevo je materiálem, který inscenaci vládne – stůl a židle či jednoduše stlučené dřevěné sedátko, stojící v levé přední části scény, jsou dalším hracím prostorem. Pro herce slouží jako běžný mobiliář, pro loutkové výstupy jsou opět verzí malého jeviště.

Asi čtyřiceticentimetrové dřevěné loutky zamyšleně hledí výraznýma, blízko u sebe položenýma očima; dřevěná řezba jejich těla je buď zcela nezakrytá, nebo prosvítá pod spíše jen symbolickým náznakem kostýmu. Některými prvky připomínají prosté pradávné lidové figurky či hračky (nejzřetelnější je to u loutek jelena a krále na koni). Zároveň jsou však příkladem citlivého a imaginativního propojení těchto motivů se současnou, moderní stylizací dřevěných postav. Pevná těla některých loutek (Král, Plaváček) mají podélné otvory, které jednak dotvářejí jejich výtvarnou podobu, ale slouží i “prakticky” – Plaváček v něm např. jako v kapse nese dopis Králi. Ruce a nohy loutek jsou volně spojené z několika částí, což zaručuje jejich plynulý pohyb. Loutky vodí (nebo spíše drží a animují) herci přímo na scéně. Bez loutek zůstávají pouze postavy tří pohádkových sudiček, které v Divadle Lampion označili jako Osud a představují je dvě ženy a jeden muž. Společně komentují děj, mužský představitel přebírá i roli vypravěče, a všichni se také podílejí na proměnách scény pomocí jednoduchých pruhů látek.

Látka je dalším určujícím materiálem inscenace, dává dřevu ožívat, změkčuje jeho tvary a je základem pro většinu scénických metafor. Nejčastěji se pracuje se dvěma světlými pásy – ty svinuté v náručí jedné ze sudiček představují novorozeně, posléze vytvářejí vlny řeky, nesoucí Plaváčka, nebo rozbouřeného moře, na němž se kymácí převozníkova loďka. V jiném obraze jako slavnostní špalíry lemují scénu svatebního průvodu; stávají se z nich hory a doly, kterými Plaváček prochází při svém putování. A horizontálně rozvinuté jsou jakýmsi paravánem, nad kterým se pak hrají pouze loutkové výjevy. S výtvarným náznakem se na jiných místech pracuje pomocí barevných pentlí – žába ve studni a had pod jabloní jsou představovány barevnou stuhou, kterou lze posléze trhnutím odstranit a navrátit vše k dobrému. Ve scéně u Vševěda naznačují nahoře rozvinuté široké pásy zlatě nasvícených látek dědovu velikost a zřejmě i mohutnost jeho kštice, tři žluté pentle přehozené přes dřevěnou stěnu jsou pak Vševědovými zlatými vlasy, které jeho matka pro Plaváčka trhá. (Vševěd sám je divákům skrytý a pouze promlouvá mohutným hlasem.)

Lakoničnost dialogů zde již byla zmíněna; skládají v podstatě pouze základní, “akční”, dějovou kostru známé pohádky, dramatickou funkci tu mnohdy do značné míry přebírá hudba (úryvky z baletu Motýl, který dupal Bohuslava Martinů) a výprava. Text nedává hercům, vodícím loutky, mnoho prostoru k vyjádření – jejich hrdinové jsou už podle pohádky do jisté míry hříčkou osudu, strohost a úspornost výrazu je zde ku prospěchu věci. Odlišné je to u tří představitelů Osudu – pro ty zvolil režisér polohu vševědoucího nadhledu laškovně moudrých pohádkových babiček a sudiček, která zlidšťuje úsečnost a krutost pohádkového příběhu a působí jako jakási záruka toho, že podle pohádkového řádu bude zlo potrestáno a dobro odměněno. Místy se mi však zdálo, že je té sudičkovské bodrosti přes míru a že se poněkud vymyká tomu, co považuji na inscenaci za nejcennější – jednoduchost tvaru a výrazu. Ta je ovšem doplněna bohatstvím nápadů, neustálým, do detailu promyšleným pohybem na scéně, čistou a profesionální prací s loutkou, prostými prvky výpravy, umožňující rychlé a překvapivé proměny, zvukem a světlem.

Je až kupodivu, jak tyto prostředky, mnohokrát využité, stále bezpečně fungují a jak propojení pevného, dějově sevřeného příběhu s náznakem a výtvarnou metaforou udržuje napětí a otvírá dětem svět divadelních kouzel. V knize Nitky času vzpomíná režisér Peter Brook na svůj první nezapomenutelný divadelní zážitek, kdy v loutkovém divadle přijížděl hrdina hry na člunu a blížil se k divákům mezi vlnami z lepenky. Podobné první setkání s magií divadla může přinést i kladenský Plaváček – ne snad ve všem dokonalý, ale probouzející fantazii, výtvarně i divadelně působivý, srozumitelný pro velice malé děti, ale nepodceňující jejich schopnost pochopit naznačené.

Kamila Černá

Foto: Michal Drtina

Divadlo Lampion, Kladno

K. J. Erben – Milan Pavlík: Plaváček

Režie Karel Brožek j. h., návrh scény, loutek a kostýmů: Alois Tománek j. h.

Premiéra 8. 4. 2011.

Loutkář 4/2011, p. 166.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.