Loutkar.online

Marečková, Irena: Pukrlata Pražského tajtrlíka

Celkem devětkrát se s půvabným pukrletem uklonil moderátor krajské přehlídky, aby uvedl soutěžní představení. Obvykle v kašpárkovském kostýmu uvádí dětská představení hostitelského divadla Frydolín a odtud také jeho přezdívka Jirka Kašpárek Antoš. Za svůj výkon a laskavý humor byl porotou po zásluze odměněn putovní cenou festivalu Pražský tajtrlík.

Ve dvoudenním klání, které proběhlo 26.3. a 27.3. 2011 ve Švehlově sokolovně v Praze Hostivaři, se však soutěžilo o mnohem víc. Šlo o postup na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim, která má být v letošním roce šedesátá, jubilejní. Co jsme měli možnost vidět? Tradiční i netradiční loutkářské soubory, divadla dětská i tvorbu pro dospělé publikum.

První z nich byla veršovaná autorská prvotina Blaženy Brandové v představení Dvě pohádky se zvířátky souboru Pražský soklíček. Nutno předem říci, že seniorský sokolský soubor uchvátil zejména svým pozitivizmem, srdečností a vitalitou členstva v pokročilém věku, vždyť věkový průměr téměř poloviny z nich je osmdesát let! Ačkoliv marionety v malém klasickém kukátkovém divadle jsou patnáct roků starým dílem bratra Ing. Lébra, z jejich zpracování na nás dýchá historie. Kulisy jsou vyrobeny členkami svépomocí a jak o sobě uvádějí, sokolování i divadlo je jejich způsob, jak nepodléhat věku. Představení obvykle hrají jednou za měsíc, hlavně pro svoje malé cvičence v jednotě. Je evidentní, že posuzovat tuto bohulibou činnost nelze jen divadelními měřítky. V tomto kontextu i nedokonalosti představení působí jako velice milé kouzlo nechtěného, diváky s porozuměním přijímané. Jako bychom se vrátili o sto let zpátky, k rodinnému divadlu a hlavně rodinným vazbám, kdy pohádky vyprávěly babičky svým vnoučatům. Ráda bych byla dítětem takové babičky!

Dětský soubor pod pedagogickým a autorským vedením Věry Dřevíkovské ze ZUŠ Hostivař se představil v Císařových nových šatech. Jak se dalo na dětech pozorovat, asi mu docela sedly, ačkoliv dramaturgie sestříhala plášť textu do ne zrovna dokonalého tvaru. Hrálo se hadrovými manekýny na vtipně prosté sestavě podia z překrytých židlí.

O čertovi jsme se mohli leccos dovědět od souboru Na holou z Hořovic. Text Pavla Čecha dramatizoval, režíroval a výtvarně vypravil Ludvík “Říha” Řeřicha. Peklo prý nemá v oblibě kominíky a proto vyslalo čerta Florinona na jeden celý rok na svět, aby lidem tohoto řemesla škodil. To se mu daří až do zimy, kdy osamocený mrzne před okny krásné kominice Tradamily, která ho zachrání. Láska k ní dovede Florinona do světa lidí a on sám začne se zalíbením vykonávat kominické řemeslo. Pak posledním čertovským kouzlem vrací Tradamile řeč, peklo a zlomyslné skutky jsou minulost, prostě idyla. Úsměvné a vtipně herecky podané představení s velmi výraznou živou muzikou. Tu zprostředkovala harmonika Kateřiny “Kachny” Bímové. Hraje se za dvěma paravánovými dekoracemi s podobou města a pekla. Ty téměř zakrývají těla herců, ale animace nepůsobí zcela iluzivně, živý plán se současně prosazuje také. Autor výpravy je zkušený divadelník, proto vkládám poznámku k architektuře města. Tam by se dalo využít promyšlenějších tvarů nejen pro animační barvitost hry, ale i k zajímavému lokálnímu svícení na loutky přímo pomocí zdrojů v dekoraci. Současné přední svícení velkými reflektory bohužel ubíjelo atmosféru a čitelnost.

Divadelní soubor Tate Yiumni, Kondor-Čtrnáctka dochvátal na festival na poslední chvíli a napínal nás od samého začátku. Jejich “divadelní automat” bylo zřejmě nutné dolaďovat do poslední vteřiny a nějaká doba k dostudování a dotvoření loutek ještě viditelně chyběla. V inscenaci Hluboko v lese, podle klasické pohádky Perníková chaloupka z předloh bratří Grimmů a Boženy Němcové, divák postupně určuje pomocí žlutých a červených karet další průběh děje. Která ze sousedek se nastěhuje do domku coby macecha, co se stane s drobky chleba sypanými na pěšinu, za kterým motýlem se mají Jeníček a Mařenka vydat a má ježibaba nakonec opravdu skončit v peci? Pokud diváci zvolí špatnou variantu, je možné se vrátit o krok zpět a chybu napravit. Kartóny malých dekorací, sklápěné jako listy, které pak v dalším obraze tvoří podlahu loutkám, jsou precizně technologicky zpracované. Výtvarným rukopisem je to jiná podoba realisticky ilustrovaných pohádkových knih. Tento kontrapunkt popisného výtvarna a crazy zápletek podivuhodně rozehrané fabule je citlivě zvolený a sám o sobě přináší jemnou ironii a požitek z absurdnosti následujících situací. Herci Tate Yiumni to s publikem umí, dokážou ho správně naladit a diváci ocenili bezprostřednost, s jakou prezentovali svůj kousek.

Pro dospělé je určený černohumorný sarkastický příběh s prvky hororu, který s sebou přinesl autorský text Arnošty ( Divadlo Arnošta – toho Arnošta, nebo dívky Arnošty – musím se jich zeptat). Souboru, který právě na principech autorského loutkového divadla zatím krátce, ale zato velmi úspěšně, funguje.Ošetřovna na kraji pekla není nějakou parodií na známý televizní seriál, ale svým inteligentním humorem reflektuje aktuální společenské trable, strachy, frustrace a nespravedlnosti. Tři pekelníci se odmítají dále podřizovat absurdním zákonům a šíření zla, které řídí a představuje ďábelská postava Strastimora. Jejich představa o svobodě, a boji proti drastickým paragrafům se přetavuje do konání dobra ve formě péče o nemocná zvířata. Mnohdy bizarní či biologicky nezařaditelná. A také zvláštními procedurami. Světské soužití trojice provází komické problémy, neboť aktuálně léčí kohokoliv bez poplatku. Když je opět dostihne Strastimor jako exekutor jejich podnikání, podaří se ošetřovatelům ubránit své existence odhalením jeho jisté podivnůstky. Je však zřejmé, že opravdu jen protentokrát. Lze očekávat, že strastiplné časy se opět vrátí. Stačí jen malá chyba, ďábel se skrývá v detailu! Ačkoliv tvůrci vycházeli z tradičního modelu kukátkového jeviště s marionetami na drátě, výtvarně technologické řešení scény je méně tradiční. Scéna a portál jakési šedé vybydlené tovární haly umožňuje malé dějotvorné sekvence v průsvitech oken. Pozoruhodné loutky jsou velmi expresivně koncipované, nesou s sebou vizualizovaný výklad postavy a rozdílné technologie umožňující charakterizaci v pohybu. Znaky a možnosti postav jsou dotažené do fantastické nadsázky. Světelná koncepce je velmi efektní, nechybí ani scéna s rentgenem či miniaturní stínohry. Živá hudba používá expresivního zvuku basovoé kytary. Představení je nabité slovními i vizuálními gagy, je opravdu pozoruhodnou loutkářskou lahůdkou a dospělí diváci jí byli evidentně fascinováni.

Divadlo Klika vyobrazilo své inzitní výjevy Na staku a v Africe v rámu obrazu postaveného na stolku s dečkou, opatřenou kuchyňskou výšivkou. Kolem tohoto zátiší malého měšťanského skanzenu se pohybuje chór černě oděných animátorů a hudebníků. Zhruba třiceticentimetrové loutky na drátech evokují starobylé historické kousky. Příběh má základy v lidovém dobrodružném čtení a červené knihovně. Za splněním svých přání se postupně vydávají do černé Afriky tři páry cestovatelů. Dva zamilovaní, on syn sedláka a ona chudá dcera chalupníka, spěchají za strýcem misionářem, aby požehnal jejich nerovné lásce. Za nimi pílí její rodiče, aby jim společný život překazili a dále vdova s dcerou, kterou chce bohatě provdat. Strýc, misionář s povinností vzdělávat malé kanibaly, touží po setkání s domovinou a svými příbuznými dříve, než zemře. Každý z aktérů má svá osobitá přání. Drama začíná ve chvíli, kdy velmi pilný anděl začne tato přání plnit a to doslova. Na lianě se spouští Tarzan,aby se zmocnil vdoviny dcery, čímž z ní učiní lady Greystokovou a mizí spolu v pralese. Soužití mladého páru je také překaženo. Misionář je sice sezdává, ale až v kotli kanibalů, kde i on obklopen všemi příbuznými umírá, jak si vroucně přál. Je to vážně děs, když se všechna přání plní! V představení je příjemně zvolená míra úsměvné nadsázky, podpořená i citlivou živou hudební složkou. Jako další rám inscenačního obrazu můžeme slyšet na začátku a na konci autentické nahrávky písní z etnických sbírek Luboše Kafky, hlavního autora dramatizace a režie.

Domácí soubor Frydolín nám připravil zvláštní Cestu za duhou, na motivy irské pohádky. Vedla tunelem plným skřítků. Na jeho konci, stejně zázračně, jako na konci duhy, dochází k uzdravení nemocných, zbohatnutí chudých, zachránění království a samozřejmě k lásce a štěstí. Příběh s postavami zvláštních jmen, jako například skřítek Leprikón nebo rybář Liam, hrály veliké spodové loutky, umístěné do kukátkového jeviště. Scéna byla velice střídmá, náznaková a to dávalo loutkám správný akční prostor. Soudě podle přednesu se herci snažili pohádku udělat zřejmě trochu civilnější,ale myslím, že to právě bránilo, alespoň mně, více se emočně přiblížit postavám této neobvyklé pohádky.

Pavlína Kordová a její divadlo Kordula je už dost dobře zavedená značka. Tentokrát nás získávala pro čtení knih a zejména bajek.Papírové pohádky aneb Tři pohádky o kmotru zajíci jsou autorským one woman show pro ty nejmenší, ale bavili se znamenitě i dospělí. To proto, že Pavlína velmi dobře cítí publikum a dokáže je motivovat natolik dobře, že představení je pak interaktivní naprosto spontánně. Výprava je zvětšenou obrázkovou knihou, kde se hraje na malém množství dvoustran, opatřených několika prostorově funkčními kapsami a otvíracími okny. Ztvárnění knihy a masek samotnou performerkou je záměrně nerafinované a jednoduché jako dětská kresba. Cíleno je hlavně na možnosti drobného rozehrání obrazů k samotnému vyprávění herečky, jejíž komunikace s publikem je tady stále dominantní.

Jitřenka Domu dětí a mládeže v Mladé Boleslavi je divadlo, pracující výhradně principem černodivadelní techniky. Má dva soubory dětí a v inscenaci Kocouří příběhy se prezentoval ten se starší mládeží, ve věku od čtrnácti do devatenácti let. Je to další nová inscenace s loutkami kocourů, které jsme měli už možnost vidět před rokem na přehlídce v Praze Kobylisích. Tentokrát jde o loutkový muzikál. Obvykle bývá dnes žánr čistě černého divadla řazen mezi kabaretní zvláštnosti, ale v Jitřence jsou jím vyprávěny epické příběhy. Výtvarnému zpracování se nedá nic vytknout, hra sama však obsahuje jisté dramaturgické nedokonalosti. Animovat ve třech velké loutky s černodivadelní kuklou na hlavě, vnímat partnera na jevišti a udržet temporytmus rozdělené interpretace pohybu loutek a hlasu, to není nic snadného. Je třeba ocenit precizní přístup Hany a Jaroslava Vidlařových při předávání loutkohereckého řemesla mladým. Schopnost souhry a partneřina vůbec se jim bude v životě určitě hodit! Otázkou je, kolik prostoru má přitom v dětech vlastní přirozená tvůrčí kreativita a nakolik je rozvíjena, aby jim pootevřela cestu k širšímu vnímání umění a sebe v něm. Je to cílem souboru?

Tak jako tato poslední, byly mnohé otázky kolem inscenací diskutovány s jejich aktéry na lektorských seminářích poroty, a to po každém představení. Zúčastňovali se jich nejen tvůrci sami, ale se zájmem i členové dalších souborů. O tom, že organizátoři přehlídky v čele s Petrou Šikýřovou, připravují přehlídku velmi dobře a s péčí, svědčí mimo jiné i chuť účinkujících tady společně večer ještě trochu pobýt při sklence a zpěvu. Všichni amatéři dělají divadlo hlavně srdcem a těžké je přitom soutěžně porovnávat rozličné společenské cíle či zaměření souborů. Verdikt ale padnout musel a tentokrát se porota, ve složení Martina Hartmannová, Miroslav Hartmann a Irena Marečková, shodla na této nominaci, doporučeních a oceněních:

Nominace na Loutkářskou Chrudim:

- divadelní soubor Arnošta, inscenace Ošetřovna na kraji pekla

Doporučení na Loutkářskou Chrudim(v tomto pořadí preference):

- divadelní soubor Na holou Hořovice, inscenace O čertovi

- divadelní soubor Klika Praha, inscenace Na statku a v Africe

- divadlo Kordula, inscenace Papírové pohádky aneb Tři pohádky o kmotru zajíci

- divadelní soubor Tate Yiumni, Kondor-Čtrnáctka, inscenace Hluboko v lese

-

PATRNĚ VYNECHÁME

Diplomy a ceny přehlídky:

- Janu Procházkovi za roli čerta Florinona a 1.kominíka v inscenaci O čertovi

- Kateřině Bímové za hudbu v inscenaci O čertovi

- souboru Arnošta za inscenaci a původní text v představení Ošetřovna na kraji pekla

- Janu Kopeckému za scénografii v inscenaci Ošetřovna na kraji pekla

- Jiřmu Morávkovi za hudební a zvukový plán v inscenaci Na statku a v Africe

- Pavlíně Kordové za kreativní herectví v inscenaci Papírové pohádky aneb Tři pohádky

o kmotru zajíci

- Věře Dřevíkovské za vedení dětského souboru ZUŠ v Hostivaři

Putovní cena Pražský tajtrlík:

- Jirkovi Antošovi za moderování přehlídky s přihlédnutím k neodolatelným pukrlatům.

A kdybych takové pukrle dovedla vyseknout sama, ráda to před všemi organizátory a zúčastněnými udělám! Díky Vám všem.

Loutkář 3/2011, p. 127–128.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.