Klos, Jan; Žabková, Soňa; Brožek, Karel; vkw; Šimek, Stanislav: Zasláno

Přátelé! Loutkoherci!

Prosím o několik vteřin ticha nad hroby “neznámých hrdinů”.

Jsem dosloužilý loutkoherec, který měl to štěstí, že se mohl celý svůj profesionální, produktivní život neviditelného herce věnovat nealternativnímu a ilusivnímu životu hrdinů, jak v loutkovém divadle (10 let), tak v tzv. loutkovém filmu jako animátor (33 let). Tento rukodělný obor lidské činnosti – pýcha české kultury skončil víceméně s koncem minulého století. Dnes se přesto několik “partyzánů-dobrodruhů” pokouší buď udržet výrobu loutkových filmů tradičním způsobem, anebo se dokonce pouští do počítačově vyrobené (virtuální) konkurence celosvětově rozšířené velkopodívané (která nepoužívá podpory našeho Státního výboru pro podporu kinematografie).

Jako kdysi člen výrobních štábů Studia J. Trnky ve funkci “animátor” jsem poznal několik pozoruhodných lidských osudů loutkoherců, kteří při každodenní minimálně osmihodinové práci vydrželi celoživotně plnit plány výroby (později penalizované termíny západních objednavatelů) tzn “pod kamerou” (v době snímání na filmovou surovinu dokonce “naslepo” – z jedné vody načisto – uvidíš to až za měsíc a nemůžeš svůj výkon opravit – bylo by to drahé) a to až do odchodu do důchodu! (někteří až do sedmdesátého roku svého života). Dovedete si představit, milí loutkoherci, že byste celý život mimo některých víkendů hráli denně 8 i více hodin představení?

Prosím vás proto o chvíli ticha za tyto průkopníky, inkognito hrdiny českého loutkoherectví, o kterých jste stoprocentně nikdy neslyšeli:

Vážený pan J. Liška – animátor filmů H. Týrlové a K. Zemana ve Zlíně, Gottwaldově (1923, 2002)

Vážený pan B. Šrámek – pilíř animace zejména ve filmech J. Trnky (1914, 1984)

Vážený pan A. Mensdorff-Poully (1914), pracuje denně od 19 let.

A pro mne nejváženější pan B. Masník (můj “adoptivní otec”) – animátor od Boha, neslyšící genius pohybu, spolupracovník zejména B. Pojara na téměř všech filmech, které Pojar realizoval v Čechách od roku 1989. (1923, duben 2011 ve věku 88 let).

Jestli jste, vážení čtenáři, dočetli až sem, máte žádanou chvíli úcty odbytou a já vám děkuji!

Bábkarský salón

V Literárnom a hudobnom múzeu v Banskej Bystrici, ktoré dokumentuje aj bábkarské tradície, bola na sklonku minulého roka sprístupnená nová bábkarská expozícia. Tvorcovia expozície – scenáristka Mgr. Soňa Žabková, PhD. a výtvarník MgA. Miroslav Duša – sa rozhodli históriu bábkového divadla Banskej Bystrice a stredoslovenského regiónu podať hlavne so zreteľom na detského návštevníka. Veria, že bábkarský salón zaujme nielen zainteresovaných, ale aj laických návštevníkov.

Expozícia mapuje najvýznamnejšie bábkarské rody – Stražanovcov, Anderlovcov, významnú osobnosť európskeho ľudového bábkarstva Antona Anderleho a ochotnícke bábkarské súbory z 50. – 60. rokov minulého storočia. Profesionálne bábkarské inštitúcie zastupuje Krajské bábkové divadlo s predstavením najvýznamnejších osobností; súčasnosť reprezentuje Bábkové divadlo na Rázcestí s najvýraznejšími divadelnými projektmi a úspechmi za posledných 20 rokov. Žijúce banskobystrické osobnosti reprezentujú scénická výtvarníčka Jana Pogorielová a divadelný technológ Anton Duša, ktorí celý svoj profesionálny život zasvätili bábkovému divadlu a prispeli k jeho zviditeľneniu nielen doma, ale aj v zahraničí. Nechýbajú ani žijúci amatérski výrobcovia, ktorým učarovala záľuba rezbovania bábok. Množstvo dokumentačného materiálu, fotografií, návrhov bábok, bábok z divadelných, ale aj televíznych inscenácií, makety scén, ktoré sú súčasťou zbierkového fondu ŠVK – Literárneho a hudobného múzea ponúklo možnosť využiť tento potenciál na expozične veľmi zaujímavo riešenú prezentáciu. Expozícia bola realizovaná v rámci projektu modernizácie expozícií múzea. Ponúka rôzne možnosti na tvorivé aktivity so žiakmi základných i stredných škôl, ale určite poteší i všetkých milovníkov bábkového divadla.

Dobrý večer, vážení hosté, milí přátelé,

Uplynulo pár roků od doby, kdy jsem před tuto oponu nastupoval, abych vás přivítal na premiérách tehdejších našich představení.

Dnes jste byli uvítáni našimi nástupci z další generace vedoucích osobností tohoto divadla, dramaturgyní Zuzanou Vojtíškovou.

Ale jako potvrzení toho úsloví, že se zločinec vrací na místo svého činu, stojím tady zase před vámi.

Ale tentokrát se s vámi chci podělit o smutný fakt toho, že scénograf této dnešní premiéry, pan docent Alois Tománek nás krátce po odevzdání návrhů nečekaně opustil. Odešel pedagog, ředitel, a hlavně můj dlouholetý spolupracovník a přítel, a zanechal nám jako svůj odkaz jednu ze svých nejpůvabnějších scénických výprav. A na mně zbyla každý den zkoušek bolestná připomínka jeho nepřítomnosti.

Scházelo mi to jeho časté nesouhlasné zabručení, když jsem se s jeho výpravami potýkal dřív – a že těch výprav bylo určitě přes sto!

Scházela mi i jeho tichá přítomnost na zkouškách. Připadal jsem si zrádně opuštěný.

Snad se někdy dočkám v duchu i jeho souhlasného zabručení. Budu čekat.

Toto představení je tvoje, Lojzíku, pokud se ti bude líbit.

(Z projevu režiséra Karla Brožka před premiérou Plaváčka v Středočeském divadle – Divadle Lampion na Kladně v den premiéry 8. dubna, která byla věnována památce díla scénografa Aloise Tománka.)

Vytrvalostní loutkářský rekord

V prosincovém Klubu UNIMA byly mimo jiné připomínány nedožité 95. narozeniny MUDr. Čestmíra Davida. Pomyslnou tečkou za touto akcí byl certifikát agentury Dobrý den, doručený pražské Říši loutek v březnu t. r. V osvědčení se konstatuje:

“Agentura Dobrý den Pelhřimov

uděluje Certifikát

O VYTVOŘENÍ ČESKÉHO REKORDU

nejdelší nepřetržitá aktivní činnost v loutkářském souboru.

MUDr. ČESTMÍR DAVID

(11. 7. 1915–31. 5. 1986)

aktivně působil v amatérském loutkářském souboru Říše loutek

od roku 1921 nepřetržitě až do své smrti roku 1986, tedy 66 let.

Ve spolku nejprve pomáhal s drobnými pomocnými pracemi

a se stavbou scény, později se stal inspicientem a zvukařem

a následně jedním z nejzaměstnanějších loutkoherců.

Po svém otci také převzal funkci předsedy spolku.

Tato skutečnost byla oficiálně zaevidována do České databanky

rekordů Agentury Dobrý den Pelhřimov u příležitosti vzpomínkové prezentace konané v rámci klubového večera Klubu UNIMA 95+95+80 v divadle Říše loutek v Praze dne 7. prosince 2010.

V Pelhřimově, 28. února 2011”

K tomu je snad možná dodat jen to, že dr. David v Říši loutek odehrál doložitelně přes 3800 představení a absolvoval přes 800 zkoušek.

Před časem požádal Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi o spolupráci pan Mgr. Stanislav Šimek. Muzeum mu vyhovělo a on se nám po čase odvděčil hezkými vzpomínkami na Zdeňka Matěje Kuděje a Josefa Hoskovce, a protože si myslíme, že by to mohlo zajímat i čtenáře Loutkáře, tak tuto vzpomínku, pochopitelně se svolením autora, redakci posíláme.

Alena Exnarová

Zdeněk Matěj Kuděj byl nepříliš úspěšný literát, autor asi čtyřiceti knih, z nichž nejznámější popisovala pod názvem Ve dvou se to lépe táhne přátelství a potulky Posázavím s Jaroslavem Haškem. Nepřekonatelný byl ale jako bohém, to byl fantastický.

V popisovaném období, asi okolo roku 1952, žil Kuděj v Ledči nad Sázavou, kde jak říkal “dělal na obci”, tedy na MNV, ve funkci kulturního referenta. Můj táta byl vyšší úředník na ONV v Ledči nad Sázavou a nadšený organizátor kulturních akcí ve městě. Kamarádil s Kudějem a velmi často ho k nelibosti mé matky zval na oběd k nám domů. Já jsem v té době vlastnil loutkové divadlo (Štapferovo nejmenší) a asi dvacet loutek. Jednou v neděli před obědem jsem si s divadélkem hrál, když přišel otec s Kudějem. Jako dnes ho vidím: nosil pumpky, hrubé boty jako bagančata, světlou větrovku a na hlavě hnědou rádiovku. Na zádech neodmyslitelný batoh. Měl velmi silné brýle, sám o nich říkal, že ty čočky jsou jak dna od sodovky. Po obligátní kontrole kuchyně a návštěvě záchodu (to dělal vždy), se začal zajímat o divadélko a nabídl, že mi zahraje pohádku. To jsem přivítal, protože doma si se mnou nikdo nehrál. Předbíhám, ale Kuděj, kdykoli pak přišel, hned se sháněl po divadélku a hrál pohádku.

Jeho dramaturgie i způsob hry byl fantastický. Dal by se shrnout do několika bodů.

1. Nikdy nehrál klasickou pohádku, ale vždy vymyšlenou – hry, které s pohádkou většinou neměly nic společného už proto, že končily většinou špatně a zlo bezkonkurenčně vítězilo.

2. Většinou to byly morytáty pro malé dítě jako stvořené, vraždy a mrtvoly jsem přestal počítat, hry byly akční – neustále se někdo s někým pral. Trochu mi zpřeházel povědomí o různých postavách, protože nejrvavější byla princezna a na druhé straně byl čert zbabělec. Mezi rváče patřil i královský pár.

3. Souviselo to s tím, že v drtivé většině neuznával sociální postavení a role jednotlivých postav, takže do party zloduchů nezřídka patřila princezna, Kašpárek a třeba Mařenka. Pronásledovali je ježibaba, vodník a třeba královna. Zpočátku mi to dělalo problémy s orientací ve hře, ale pak se to poddalo.

Stejným způsobem zacházel s dekoracemi – v čem začal hrát, v tom se odehrávala celá hra, jen slovně upozornil, o jaké prostředí se jedná. Na jevišti byla dekorace selské jizby, o níž později prohlásil, že je to temný a hluboký les a následně královský palác. To byla také náročná orientace, zvlášť když jsem přeslechl nebo si nepamatoval Kudějovo místopisné určení.

4. Všechny čarodějnice se jmenovaly Kosprdová, což jsem bral jako přijatelné jméno pro čarodějnici a divil jsem se, že mu jednou náhodně přítomná moje babička, taky z Ledče, příšerně vynadala. Až po letech jsem se dozvěděl, že se tak jmenovala paní, s níž Kuděj žil.

5. Část těchto představení zůstala nedokončená – buď se do děje zamotal tak, že nevěděl jak dál anebo, a to častěji, byl oběd. V tom případě pustil všechny loutky, co měl v rukou (většinou hrál oběma rukama, takže o nějaké technice hry nemohla být řeč) se slovy “dohraj si to sám”.

Ještě bych se chtěl zmínit o skutečném loutkáři tělem i duší. Jmenoval se Josef Hoskovec, bydlel ve stejném domě jako my v Ledči nad Sázavou, v první bytovce nad tehdejším ONV, dneska je tam poliklinika. Pracoval jako inspektor kultury na ONV v Ledči nad Sázavou. Ten každou středu od 16 hodin hrál pro děti z celého sídliště zadarmo maňáskové divadlo – ale dlouhé a výpravné hry. V létě, a když nepršelo, si udělal divadlo z klepadla na koberce. Pršelo-li, nebo v zimě hrál ve sklepní místnosti našeho domu, vždy nás bylo okolo padesáti dětí. Každou neděli od 14 hodin hrál také v ledečské sokolovně loutkové divadlo s velkými marionetami pro děti za padesát haléřů, vždy bylo úplně plno. To už hrál s manželkou a snad i s několika pomocníky. Tady jsem se zapsal do análů tohoto divadla i já. Jako asi čtyřletý jsem byl s babičkou na představení, kde rytíř ježek bojoval s velikým žlutým hnusným hadem. Řval jsem tak, že museli přerušit představení a mě vyhodit. Protože Hoskovec se s našimi kamarádil, přišel mi večer ukázat toho hada, že je látkový. Zkolaboval jsem podruhé.

Loutkář 3/2011, p. 111–112.

Klos, Jan; Žabková, Soňa; Brožek, Karel; vkw; Šimek, Stanislav: Zasláno

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters