Malíková, Nina: Čaroděj ze Žatecké

Přiznám se upřímně, že dodnes nevím, co vlastně realizátory na Baumově příběhu Čaroděje ze země Oz tak vábí. Anebo naopak – proč se na loutkové jeviště stále vrací, i když to přes všechnu poctivost tvůrců nikdy není tzv. divácký “trhák”. A přece je tu všechno: hlavní hrdinka, s nímž se mohou malí diváci bez problémů ztotožnit, sympatické figury jejích průvodců na cestě do země OZ, kterým nechybí humor a navíc šance se na cestě postupně úspěšně vyrovnat se svými komplexy, několikerá proměna pohádkově exotických prostředí a konečně i nezbytný vítězný boj dobra se zlem.

Tak proč ty rozpaky? Přes všechny výše uvedená plus totiž celek – dělej, jak dělej – působí trochu škrobeně, vykalkulovaně a pokud si vzpomínám, stejně tak na mne působil i v roztančené a rozezpívané slavné muzikálové filmové podobě s Judy Garlandovou v hlavní roli. Příběh Dorotky zůstává stále jen onou “puťovkou”, které jako by také chybělo to, co Dorotčini průvodci hledají: Plecháčovo srdce, někdy Lví (zde tvůrčí) odvaha a možná i špetka Strašákovy rozvahy. Konstrukce je to sice dokonalá, ale studená.

Proč se tolik rozepisuji nad svými pocity z předlohy a jejích problémů, se kterými se musí poprat snad každá realizace? Protože mi všechny znovu vytanuly na mysli při nové premiéře v Říši loutek v pražské Žatecké ulici. Nevím, původní premiéru, z níž obnovená premiéra vychází, z r. 1992 jsem neviděla, ale z textových škrtů, které režisér Woloďa Vladimír Hruška udělal ve prospěch většího spádu celku, lze tušit, že výchozí inscenace doznala více než jen kosmetické úpravy a že se nad Čarodějovými úskalími všichni znovu zamysleli.

Inscenace se snaží všemožně zdivadelňovat Dorotčin příběh, ale forbínové neakční putování škrty získané tempo zase velmi rychle promarní. Myslím, že kámen úrazu je taky trochu ve zvolené technologii loutek, spodové marionety (nejsou to typické javajky, spíše tyčové loutky s nohama) skýtají malou možnost pohybu, což zejména u čtveřice Dorotka (Zuzana Ešpandrová – Hana Dotřelová), Lev (Žofie Janatová – Karel Bakeš), Strašák (Eva Lorencová – Matěj Komárek) a Plecháč (Táňa Zlesáková – Miroslav Veroněk) skutečně herecké výkony svazuje. Plecháč je omezený trvale přítomnou rekvizitou (sekrykou) v ruce, Strašák, který by mohl více využít svého daného komediálního charakteru, je také do značné míry odsouzen k pasivitě a nejhůře na tom je Dorotka, která má v “popisu práce” přece jen více akcí, než jí umožňuje loutka. Zcela jinou výtvarnou stylizaci mají proti čtveřici protagonistů ostatní figury – od plošných loutek vlků, přes podivné vrány až k opicím na gumě a muppety, včetně dvou živých hereček – Lucie Valenová a Alice Nussbergerová – v překvapivé rozměrové konfrontaci s loutkami. Paradoxně nesmírně svěže působí v inscenaci filmové dotáčky (skutečná holčička s pejskem odfouknutá i s miniaturním domečkem ze svého Kansasu v prologu a její šťastný návrat v závěru), že jsem až litovala, že těchto filmových kouzel nebylo v inscenaci víc.

Snesla jsem teď problémů celou hromadu, ale aniž bych si chtěla protiřečit, myslím, že staronová premiéra v Říši loutek je představení poctivé, vkusné a s pověstnou dobrou úrovní všech Říšanů v hereckých (mluvičských i vodičských) složkách, a právě tahle úroveň mi dovoluje vzít na loutkáře ze Žatecké přece jen přísnější metr. Premiéra měla živý ohlas v sympatizujícím publiku a myslím, že to, že jde po delší době v Říši loutek o výpravnou pohádku (ne jen drobničku pro nejmenší), předznamenává, že se z ní budou děti těšit nejen v této sezóně.

Loutkář 2/2011, p. 76–77.