Blecha, Jaroslav: Nejstarší hodnověrné zpracování evropských dějin loutkového divadla v úplném překladu do češtiny

Po pěti letech od uveřejnění první části překladu francouzské publikace Ch. Magnina “Historie des marionnettes en Europe” s podtitulem “Depuis l’Antiquité jusqu’à nos jours” ve znamenitém přetlumočení, resp. interpretaci, Niny Malíkové jsme se konečně dočkali také vydání druhého dílu překladu Magninova spisu pod názvem “Dějiny loutkového divadla v Evropě/2”. Česká odborná i laická veřejnost tak poprvé dostává k dispozici úplnou českou verzi Magninovy historie evropského loutkového divadla. Stejně jako v předcházejícím případě se vydání publikace zhostila Akademie múzických umění v Praze s podporou francouzského Ministerstva zahraničních a evropských věcí, Velvyslanectví Francouzské republiky v České republice a Francouzského institutu v Praze v rámci podpůrného programu F. X. Šalda.

Znovu si připomeňme autora originálu z roku 1852 (první reedice 1862, Paříž), jímž je Charles Magnin (1793–1862), erudovaný francouzský vědec, historik, pedagog, literární a divadelní kritik “Le Globe”, správce tisků “Bibliothèque royale”, člen “Académie des inscriptions et belles lettre”. Jeho úctyhodné “dílko” se stalo díky heuristickému přístupu a důsledné historiografické metodice vskutku prvními seriózními dějinami loutkového divadla v evropském kulturním kontextu. Dodnes představuje zdroj informací a inspirace, odvolávají se k němu všichni erudovaní autoři, kteří se loutkovým divadlem jakkoliv (i když naprosto odlišně) zabývají. Nacházejí zde totiž mimořádně cenný pramenný materiál, který Magnin sesbíral a na svou dobu neobvykle vědecky zpracoval, tj. dokumentoval, chronologicky uspořádal, klasifikoval a vyhodnotil. Ve svém spisu dospěl k progresivnímu poznání, že loutkové divadlo má svoje specifika a zákonitosti rovnocenné ostatnímu divadelnímu umění a tudíž, že jeho dějiny lze zkoumat a hodnotit dle stejných kritérií.

Na rozdíl od Jindřicha Veselého (1885–1939), který se pokusil poprvé přiblížit Magninovu práci českým čtenářům v roce 1913 publikací “Z historie loutek evropských”, v níž zčásti přeložil a zčásti parafrázoval pasáže Magninova textu, Nina Malíková zohlednila, a také akcentovala řadu původních ukázek z pramenů a hlavně jejich citace, což Jindřich Veselý na škodu věci zcela pominul.

První část překladu Niny Malíkové z roku 2005 obsahovala dějiny loutek ve starověku (Egypt, Řecko, Řím) a středověku (o loutkovém divadle v Itálii, Španělsku, Portugalsku a ve Francii). Jak již bylo řečeno, autorka zde díky citlivé redakci ponechala všechny autentické ukázky z citovaných materiálů v původních jazycích a navíc přeložené do češtiny a také důsledně dodržela veškeré citace.

Stejné pojetí a pracovní postup uplatnila i v případě druhého dílu, který nabízí zbytek Magninova textu (“knihu šestou” a “knihu sedmou”), zabývá se zejména loutkovým divadlem v Anglii a v Německu, okrajově zmiňuje Nizozemsko, také Polsko a Rusko. Rozhodně zajímavými jsou “Doslov” a “Douška”, v nichž nám autor odkrývá svoji náklonnost k loutkám a loutkovému divadlu a sděluje bezděčně, jak koncipoval a metodicky pojal své dílo.

Nina Malíková obohatila překlad drobným medailonem Charlese Magnina a také stručnou, leč výstižnou, obrazovou přílohou, pro niž použila materiál ze své soukromé sbírky a několika citovaných zahraničních publikací.

Již v souvislosti s vydáním prvního dílu knížky jsme ocenili zejména dramaturgický počin překladatelky, spočívající ve volbě Magninova spisu k překladu díky rozpoznání a uvědomění si nadčasových kvalit zdánlivě archaického textu. Ve svých poznámkách k druhé části překladu nám autorka také ozřejmuje jistý osobní citový vztah k Magninově publikaci, resp. jejímu původnímu vydání s unikátními rukopisnými poznámkami Jindřicha Veselého a také k první reedici knihy, jejíž exemplář jí daroval Erik Kolár. V komentáři “Jak číst Charlese Magnina dnes” osvětluje Nina Malíková objevný aspekt Magninovy práce a hlavně také svůj redakční přístup k textu. V “Povzdechu překladatelky” skromně naznačuje bezpochyby mimořádnou obtížnost překladu takovéhoto archaického díla, které záměrně nechtěla příliš modernizovat a přitom usilovala přesáhnout jistým způsobem jeho naivní jazyk.

Typograficky i technologicky je druhý díl překladu identický s prvním dílem, opět vyšel ve formátu B5 jako brožovaná publikace s měkkou papírovou obálkou a obrazovou přílohou na konci knížky.

Dějiny loutkového divadla v Evropě Charlese Magnina v současném úhrnném překladu Niny Malíkové zčásti vyplňují mezeru v české loutkářské historiografii, kde doposud postrádáme zevrubnější práci o historii světového loutkového divadla v češtině, ať již z pera domácích autorů nebo v podobě překladu cizojazyčné produkce. Tento vydavatelský počin Akademie múzických umění v Praze lze tedy kvitovat s povděkem a přát si více analogických. Dnes by si podobnou pozornost zasloužila zejména dvoudílná syntetická historiografická práce polského teatrologa Henryka Jurkowskeho “A History of European puppetry” (1. From Its Origins to the End of the 19th Century. USA 1996, 2. The Twentieth Century. USA 1998).

Loutkář 2/2011, p. 62.