Loutkar.online

Pantáková, Magdalena: Hamlet

Studenti Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU uvedli v pražském Divadle Disk inscenaci Hamlet, kterou opatřili podtitulem “normalizace na prknech, která znamenají svět”. Jak tvůrci uvádějí v tiskové zprávě, jedná se o “autorský projekt na téma normalizace – očima těch, kteří se do ní narodili, ale vyrůstali až po sametové revoluci”. Režisér a autor scénáře, Michal Hába, vytvořil dramatický text z několika zdrojů. Propojil části různých dramatických her (Shakespearova Hamleta a Havlovu Audienci) s původně nedivadelními texty (Dopis Gustavu Husákovi; Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ aj.).

Inscenace se odehrává v několika rovinách. Úvodem se ocitáme na stranické schůzi, kde herec Jiří Konvalinka se soudružským zápalem předčítá Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. Za živého hudebního doprovodu ostatních herců nás kulturně “občerstvuje” Hana Zagorová (Markéta Dvořáková) s písní Jinak to nejde, která se prolíná celou inscenací. Herec Ondřej Beseda ale vystoupí z role, vyzývá ostatní k tomu, aby konečně začali dělat ono “opravdové divadlo” a nabízí kolegům Fausta. Přestože po stránce hereckého provedení jde o ne příliš povedenou část inscenace, která by svou křečovitostí leckterého diváka mohla odradit hned v úvodu, předznamenává tento výstup důležitý prvek, který se v inscenaci objeví ještě několikrát: herci vystupují ze svých rolí, odmítají hrát, přemlouvají se k tomu, aby pokračovali, oslovují se civilními jmény, hledají témata i způsob, jak je vyjádřit. V této další rovině inscenace tak soustřeďují zájem k divadlu samému, ve kterém se především předstírá – a nabízejí tak silnou paralelu s normalizačními poměry.

Není normalizace bez disidentů. A tak nejen Havlovy texty, ale i Havel sám (Marie Švestková) se objevuje na scéně. V krátkém výstupu představuje esej Moc bezmocných, do které se plynule zapojí i francouzský filozof Jacques Derrida (Jiří Konvalinka). Scénou slídí tajní příslušníci STB a herci konečně nalézají téma i hru, kterou budou dnešní večer hrát – Shakespearova Hamleta. Zákeřná bratrovražda a nezdravé poměry v dánském království nadčasově a přesně vystihují poměry normalizace. Shakespearova hra se plynule prolíná s Havlovou Audiencí a princ Hamlet (Marie Švestková) s postavou Václava Havla. Ze záhrobí volá po pomstě starý Hamlet (Ondřej Beseda), vizuálně připodobněný k T. G. Masarykovi a Horacio (Lukáš Bouzek) “uhání” Marii-Hamleta-Havla za zvuku akordů Krylových písniček.

Hába a tvůrčí kolektiv se s ironickým nadhledem vyrovnávají nejen s ožehavou dobou československých dějin, ale logicky se dostávají i k vymezení takového pojmu jako je “češství”. Komickým výstupem zařazeným ještě před Hamleta je rychlé připomenutí československých dějin na půdorysu večerníčkových pohádek o Krakonošovi. Za zvuku známé večerníčkové znělky Krakonoš spolu s Rusem Ivanem (oblečeným do kostýmu tanku) osvobozuje Anče, Kubu a Hajného od “skopčáckého” Trautenberka, a majestátně před jejich chaloupku zapichuje ceduli s nápisem “Krakonošovo”. Vývoj postupuje dále přes Husákovy novoroční proslovy až k roku 1989. Havel si poté zatančí s Husákem a při stejném tanci slovensky hovořící Anče (Adriana Máčiková) opouští českého Kubu, aby se osamostatnila, a spolu s ostatními slovenskými kolegyněmi odchází do dřevěné “kadibudky”. Za vyzdvihnutí stojí následující výstup mužských herců, kteří s klaunskými nosy předstupují smutně před publikum a ke kterým se přidávají i slovenské spolužačky. Společně pak jako zástupci dvou malých národů předvádějí trpitelské monology, ve kterých se s pláčem a štkaním úsměvně vykreslují jako nevinné oběti historické zvůle.

Život ve lži, bezpráví, přetvářka a provizorium se odráží i v kašírované scéně (Karel Czech). Levé straně jeviště dominuje kýčovitá chaloupka z papundeklu, na straně druhé je umístěná zmíněná “kadibudka” s vyřezaným srdcem na dveřích, která jakoby odkazovala k českému fenoménu chalupaření. Podstatnou část jeviště zabírá prostor s hudebními nástroji, na které herci hrají v průběhu představení (bicí, baskytara, klávesy, kytara). Zadní portál odděluje nevkusný vzorovaný závěs. Další atributy, jako obří muchomůrka, záměrně neuměle vymalované stromy nebo maketa kohouta (který odkazuje k dalšímu známému dramatikovi a zároveň kokrháním odměřuje výstupy ducha starého Hamleta) – všechno dohromady vytváří dojem jakési “upatlané” pionýrské besídky. Využíván je také prostor před jevištěm, kterému dominuje propadliště (přiváží a odváží ducha starého Hamleta, tlupu potulných komediantů a další výjevy). Inspirace normalizačním nevkusem se projevuje nejen v kostkovaných bílo-červených ubrusech a umělých květinách, ale i v kostýmech herců (Jitka Hudcová). Těm vévodí přiléhavé trikoty a těsné kalhoty “mrkváčového” střihu, teplákové bundy i baloňáky pro “tajné”.

Herci v hojné míře oblékají také masky – vzpomeňme Adrianu Máčikovou v masce Husáka a Jana Vejražku jako Krakonoše, který Čechoslovákům daruje dojnou krávu (Jiří Konvalinka). Ve výstupech, kdy se herci snaží být civilní a hrát sebe samotné, se ne vždy podařilo vyvážit míru vulgarit a hysterie tak, aby tyto scény nepůsobily samoúčelně a trapně. Na druhou stranu je sympatickým jevem, že hudební doprovod inscenace zajišťují herci sami, a propojení textu s hudbou a svícením je synchronní a promyšlené do detailů. Smutným zjištěním je úspornost v použití loutek, které by se právě na KALD daly očekávat. Loutky se vyskytují pouze ve scéně, kdy Gertrudě a Klaudiovi potulní herci přehrávají královu vraždu, aby viníky usvědčili. Za jednoduchou látkovou zástěnou umístěnou na trakař herci pomocí maňásků odehrají příběh Maryši. Ta, spolu s Franckem, vraždí Vávru kávou s leprosním výtažkem, stejně jako Klaudius zavraždil Hamleta. K Hamletově pomstě ale v této inscenaci nakonec nedochází a nejenže Hamlet rezignuje na pomstu, ale herci Marie s Lukášem rezignují i na další hraní a odmítají dále předstírat. Postranní světla kolem hlediště se vypnou a zasunou, a tak se skončí sarkasticky pojatá výpověď současných pětadvacátníků na téma “normalizace”.

Divadlo Disk, Praha

Hamlet – “normalizace na prknech, která znamenají svět”

Režie a scénář: Michal Hába

Dramaturgie: Šimon Spišák

Pomocná dramaturgie: Karel František Tománek

Scénografie: Karel Czech

Kostýmy: Jitka Hudcová

Hudební spolupráce: Vratislav Šrámek

Psáno z premiéry 28. ledna 2011.

Loutkář 1/2011, p. 40–41.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.