Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Němečková, Lucie: Loutky mohou lidem našeptat či vykřičet jisté pravdy

Tradiční íránské divadlo v Hradci Králové a Praze v rámci 2. ročníku festivalu orientální kultury Nad Prahou půlměsíc

S tradičním íránským loutkovým divadlem se v Česku nesetkáme každý den. Inch´Allah aspoň jednou za rok. Loňskou Mateřinku zdobila účast Shivy Massoudi a Jalile Heibatan z Institutu pro loutkové divadlo teheránského Divadelně uměleckého centra. Několika etudami o Mobarakovi uvedly íránské loutkářky české diváky do problematiky formy představení, které se v perštině říká Kheimeh Shab Bazi. Letos v říjnu tradiční íránské loutkářství ožilo znovu, a to díky u nás známé loutkářské dvojici Francouzů Dominika Houdarta a Jeanne Heuclinové (jistě vzpomínáte aspoň na jejich Padoxy, Zazie v metru či Čtvero ročních období). V rámci 2. ročníku festivalu orientálního divadla Nad Prahou půlměsíc představili ve svém scénickém čtení hru současného íránského dramatika Parvíze Khazraï Vzpomínky jedné loutky. Čtení doplnili animací originálních íránských loutek, a to 20. října v hradeckém divadle DRAK a den poté v Café 35 Francouzského institutu v Praze. Představení doprovázely přednášky Parvíze Khazraï o tradičním íránském divadle a nejen o něm. Co bychom o tradičním loutkovém divadle z Íránu měli vědět?

Nejstarší forma divadla

Loutkové divadlo je v Íránu jednou z nejstarších divadelních forem. Zmiňují se o něm perští klasici Assadi-E-Tussi (básník 11. stol.), Nezami a Khaqani (12. stol) či Khayyam a Attar (12. a 13. stol.).

Íránské tradiční loutky jsou buď dřevěné, kašírované, látkové nebo z porcelánu. Měří deset až pětačtyřicet centimetrů. Jsou buď tyčové, závěsné nebo jsou to maňásci. Nejkrásnějšími loutkami, tzn. nejlépe oblečenými a technicky nejdokonalejšími, se mohou chlubit zejména čtyři íránská města: Teherán, Tabriz, Šíráz a Ispahan. V některých představeních vystupuje až sto loutek.

Scénu tvoří skládací “bedýnka” široká 0,70m a vysoká 0,60m. Hraje se na dvoře, na bazénu zakrytém prkny a kobercem, na zahradě, v čajovně nebo jiných veřejných místech, a to nejčastěji u příležitosti nějaké svatby, narozenin apod. O svatbách hrají jen muži, protože muži a ženy oslavují zvlášť. V případě veřejných představení mohou hrát i ženy.

Loutkář, vypravěč a hudebník

Soubor tvoří zpravidla tři až pět osob. Základem je sestava loutkář, vypravěč a hudebník. Loutkář si vkládá pod jazyk malý kovový plíšek (“pivetu”,“slavíka”), díky němuž mluví pronikavým, legračně deformovaným hlasem. Kotníky má omotané náramky se zvonečky, které rozezní zejména v bojových scénách, aby jim dodal ten správný rytmus. Je schovaný za plentou nataženou v zadní části scény.

Šéfovi divadla, Vypravěči, se říká Morched nebo Luti. Ten hraje na buben zvaný zarb a plní velice důležitou roli. Jeho místo je před diváky, k nimž se obrací a mluví s nimi, stejně jako s loutkami. Je tedy prostředníkem mezi tím, co se děje na scéně a publikem. Má přímý kontakt s loutkami. Může se jich dotýkat, vzít je mimo scénu, natlouct jim… A loutky ho poslouchají, mluví s ním, ale můžou na něj taky plivnout nebo ho dokonce i počůrat… Někdy Morched nebo Luti hledá u diváků pomoc s překladem toho, co některá loutka říká, to když se vyjadřuje pro něho nesrozumitelně. Řeč loutky frázuje Morched (Luti) bubnováním. Buben uvozuje také příchod a odchod každé loutky.

Íránský “Kašpárek” Mobarak a ti druzí

Tradiční loutkové divadlo je založeno na příbězích z obyčejného života. Jeho nedílnou součástí jsou vulgarismy, urážky, dvojsmysly erotické i politické a hra se slovy, které mají komický, osvobozující efekt. Dramatik a básník Parvíz Khazraï (1941) tvrdí, že “Loutky jsou nevinné a tak jako děti mohou tím pádem našeptat či vykřičet jisté pravdy, na něž se dospělí lidé občas bojí i pomyslet.”

Ústřední postavou tradičního íránského divadla je Mobarak. Vykutálený čtverák, šibalský sluha s černou barvou kůže a prořízlou hubou. Má legrační hlas a ze všech si utahuje. Představuje hlas lidu. Jeho jméno znamená v překladu talisman. V žádném příběhu samozřejmě nesmí chybět krásná dívka. Takovou je třeba Sarvé Naz Khanome. Její jméno znamená štíhlá dívka. A když je tu krásná dívka, je tu i odvážný muž, hrdina, persky Pahlevane. Častou postavou je též Muláh, islámský kněz mnohdy znázorňovaný jako lstivý lakomec. Je samozřejmě terčem posměchu. V Íránu chodí muláhové nejen do mešity, ale také navštěvují příbytky lidí, aby jim vyprávěli o islámských mučednících. Těmito vyprávěními mají lidi pohnout, rozplakat je. Pláčem jim ulevují od hříchů i peněz. Za každý hřích dostane muláh zaplaceno.

Představení tradičního loutkového divadla může trvat půl hodiny nebo hodinu, podle toho, jak dlouho se improvizuje. A improvizuje se dle situace. Diváci během představení zpravidla živě reagují.

Činoherní “verze” Siah Bazi

V 17. století za dynastie Safavidů vznikla i činoherní “verze” Mobarakových příběhů. Říká se jí Siah Bazi (doslova “Hra černocha”). Toto lidové komické divadlo bychom mohli přirovnat k italské komedii dell´arte, přičemž Mobarak je jakýmsi Harlekýnem. Tento žánr divadla, jehož náměty vycházejí z příběhů à la Tisíc a jedna noc a těží z jejich podobenství, je protkán aktualizovanými improvizacemi – “lazzi”. Činoherní i loutková forma je trnem v oku dnešním vládcům stejně jako kdysi režimu muláhů a šáhů. Představení jsou zakazována, divadla zavírána, soubory rozprášeny. Svou podporu tomuto divadlu, uměleckou i lidskou, naopak vyjadřují evropští divadelníci, z nichž jmenujme například Petera Brooka či Arianne Mnouchkinovou.

Loutkář 1/2011, p. 15.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.