Loutkar.online

Malíková, Nina: Opožděné requiem za Hoichiho Okamotu – herce s loutkou

Není pravda, že se špatné zprávy šíří rychle. O smrti jednoho z nejvýznamnějších současných loutkářů-sólistů Hoichiho Okamoty, který zemřel 6. července 2010 ve věku 62 let, jsme se dověděli pozdě. Bylo to možná proto, že tento výrazný světový loutkář nebyl u nás příliš známý, vždyť i evropské loutkové divadlo ho objevilo teprve před deseti lety. Ještě na podzim jsem jeho práci se svými studenty KALD DAMU při přednášce obdivovala díky filmu Anima – l´esprit des marionnettes/Anima, duše loutek, který natočil podle scénáře Sylvie Martin-Lahmani v r. 2005 pro francouzskou televizi režisér Marc Hureaux. Při své nevědomosti jsem netušila, že se díváme na ojedinělý dokument mapující tvorbu člověka, který už překročil hranici tohoto světa.

Hoichi Okamoto, japonský herec s loutkou (kritika ho nenazývala loutkářem, ale hercem či tanečníkem s loutkou) vyrůstal v Hirošimě, v městě, které je smutně zapsáno v dějinách XX. století. I jeho jméno Hoichi, spojené se starou japonskou legendou, jako by předznamenávalo jeho život a tvorbu pohybující se na pomezí života a smrti, mezi dvěma světy – lidským a nadpřirozeným. (Ve zmíněné legendě je slepý hudebník pronásledován démony, kteří ho nutí, aby jim hrál k tanci. Aby se jim ubránil a stal se pro ně neviditelným, popíše celé své tělo magickými slovy, jen na uši zapomene. Hoichi si život zachrání, ale démoni si do své říše odnesou jeho nezakrytou část – uši).

Hoichi Okamoto založil v Tokiu v r. 1974 divadelní skupinu Dondoroo. I přes úspěch v divadle i v televizi, Hochi po šesti letech hlavní město opustil a začal žít životem kočovného divadelníka. Hrál s loutkami na ulicích na nejrůznějších místech v Japonsku. Inspiraci nacházel v divadle bunraku, butó, v tanci i pantomimě – dlouho vystupoval jako sólista, teprve v posledních letech se znovu obklopil skupinou mladých lidí, kterým předával své umění. Od počátku 90. let žil Hochi Okomoto v Naganu, v horách na východ od Tokia. Sám si upravil “dům-atelier”, kde s osobitým výtvarným stylem využil už nepoužívané předměty ze staré stodoly i z odpadu. Byly tam obytné místnosti, ale také dílna a sochařský atelier.

Zajímaly ho loutky a jejich skrytá duše. A přece ho k loutkovému divadlu, jak sám vyprávěl, přivedla náhoda… Jednou večeřel sám a vzal si jako spolustolovnici loutku, do té doby někde opřenou v koutě. Pocit, který při tom zakoušel, byl velmi zvláštní. Loutka není živá bytost a přece měl pocit, že jí je. Její přítomnost byla a zároveň nebyla lidská. Nacházela se přesně na hranici mezi světem nehybnosti a lidskosti. “[…] Tenhle pocit jsem si chtěl vysvětlit, prohloubit. A tak jsem udělal čtyři loutky v lidské velikosti a stoloval jsem s nimi. […] Později mě napadlo vynést loutku na ulici. Posadil jsem ji do rohu ulice a usadil jsem se za ni. Teprve po delší době jsem s ní začal jemně hýbat. To byla moje první zkušenost s pohybem loutky […]”.

Ač původně výtvarník a sochař, loutky, které vyrobil, pro něj nebyly jen artefakty, ale stvoření schopná být s ním, nebo existovat díky jemu. Zajímala ho strnulost, nepohyblivost loutek a zejména magický vztah mezi loutkou a interpretem. To obohacoval nejen výtečnou výtvarně-taneční dispozicí, ale citlivostí, hloubkou vycházející z meditace, z přesvědčení o současné časové přítomnosti minulosti, současnosti i budoucnosti.

Na našem kontinentě se uvedl nejprve představením Kiyohime Mandara, ale jeho úspěch v Evropě, která ho přijala daleko vřeleji než Asie, začal v r. 2000 inscenací Miroku Densbo, ve které v jedinečné dvojdomosti ztělesnil příběh ženy (dívky, ale i stařeny a ženského přízraku) v nekonečných proměnách její osobnosti. Hrál o lásce, ale také o stáří, smutku, meditaci. Spojoval i popíral v sobě japonskou tradici a Evropa mu ukázala možnosti hercova těla ve spojení s loutkou, možnosti herce osvobozeného od černé kukly japonského divadla bunraku.

Svou tvorbou dokázal své krédo, které předával i svým žákům “[…] pohyb je paradoxní metodou jak ukázat loutku v jejím absolutním klidu.”

Loutkář 1/2011, p. 14.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.