Loutkar.online

Filcík, Štěpán: Louny, tradičně klidné a pohodové

Je to už jako kolovrátek. Lounskému souboru se daří dlouhodobě pořádat milou, přátelskou, byť relativně malou přehlídku. A to je možná jediný její “neduh”. Přitom se téměř každý rok objeví nějaký nový soubor (letos vlastně dva), každoročně lze udělit celou řadu individuálních ocenění, skoro vždycky je z této přehlídky poslán jeden až dva soubory na celostátní přehlídku do Chrudimi, o představení je z řad místních obyvatel dostatečný zájem, nemluvě o lounském starostovi, který se sám účastnil několika představení (samozřejmě i proto, že má sám malé dítě). Přesto přehlídka dělá dojem, že neroste – svým způsobem je stále stejná. Ale i kdyby to tak opravdu bylo – není dostatek důvodů k radosti i to, že něco trvá? A to v kvalitě rozhodně nadprůměrné.

Letošní přehlídka nabídla pět souborů se šesti inscenacemi. Zahajoval tradičně místní Spolek loutkářů v Lounech s inscenací Kocour v botách v úpravě a režii člena souboru Milana Halíře. Byla to jeho první režie i úprava a vycházela z dramatizace Hany Dotřelové. Zajímavostí, ale také problémem této úpravy je jistý “naschvál” – na místo nejmladšího syna ze mlýna je hlavní postavou nemladší dcera Maruška. Kupodivu i tak hra celkem funguje, jen není tato záměna nijak divadelně, či příběhově zdůvodněna.

Celá inscenace je, jak už jsme u lounských zvyklí, prokládána extemporováním a aktualizačními vtípky, které ne vždy souvisejí s příběhem pohádky. Výprava i loutky jsou pro lounské tradiční. Odkryté vedení, fundusové loutky. Je to taková tradiční lounská inscenace. Kromě jiného i v tom, že je například dobře nasvícená.

Ale přece jen ještě jedna zajímavost – zvukový plán je vytvářen živě, před zraky diváků. Není to sice nic objevného, ale v tomto souboru neobvyklé. Inscenaci to přece jen posouvá do nové roviny. Je posílena divadelní autenticita – fakt, že vše se děje teď a tady.

Honza a drak, Klubíčko Cvikov – úprava a režie Mirek Zachariáš. Velmi cvikovské a svým způsobem velmi zajímavé představení. Cvikovské proto, že všechny inscenační postupy (odkryté vedení, paravánky jako “kulisy”, fundusové loutky) v podstatě od tohoto souboru už mnoho let známe. Text inscenace není sice zcela bez chyb, ale v podstatě jde o srozumitelnou pohádku. Jen snad postava Kašpárka je tentokrát téměř zbytečná, neposouvá děj, ani nepřináší očekávaný humor, a je tak v inscenaci spíš z “povinnosti”.

Přesto jde u cvikovských o inscenaci přinejmenším zajímavou. A to díky herecké složce. Není bez chyb, ale je velmi vyrovnaná. Což při faktu, že zde hrají, vždy velmi dobří, otec a syn Stehlíkovi, a že jinak je soubor složen z mladších členů, je opravdu udivující. Tato mladá část souboru velmi kvalitativně “poskočila” a svým zkušenějším kolegům nejen stačí, ale jsou jim často rovnocennými partnery. Pokud tento trend v souboru vydrží, můžeme se v budoucnu těšit na přinejmenším herecky zajímavá představení.

Jakýmsi doplňkem a intermezzem přehlídky byla exteriérová produkce Panoptika Maxe Fische z Teplic s “pouťovým” výstupem Cvičená blecha Arabela. Nejde v pravém slova smyslu o divadlo. Není zde příběh, zápletka ani konflikt. Není tu vlastně ani žádné vyprávění. Je to jen výstup s imaginární blechou. Ale je to výstup parádní, velmi zábavný a velmi pouťový, výstup “dryáčnický” a přitom vkusný, výstup živelný a přitom neagresivní. Je to svým způsobem citlivý dialog s divákem, který ovšem neztrácí otevřenost a poutavost pouliční produkce. Však za to také soubor porota ocenila.

Spojáček Liberec, Maska. Příběh zloděje, který si nasadí masku dobráka a ta z něj opravdu dobrého člověka udělá, hraje soubor javajkami, s použitím postupů stínového divadla. V práci Spojáčku je to opět novinka. Problém je ovšem v tom, že několika semináři hry s javajkou prošli jiní členové souboru než ti, kteří s nimi v této inscenaci nakonec hrají. Měla tím být dána příležitost mladším, ale záměr zůstal někde v polovině cesty. Na velmi pěkné scéně se loutky pohybují tak trochu mátožně, a i práce s mizanscénou není dobře promyšlena. Stínoherní části vyznívají daleko příznivěji. Celkově má ale inscenace velmi příjemnou atmosféru, opírá se o ne zcela známou čínskou předlohu, a proto i vyznění příběhu je příjemné a pointa víceméně překvapivá. V každém případě se Spojáček pustil do ambiciózního projektu, který, bude-li dotažen v duchu naznačené cesty, může být obohacením celostátní loutkářské přehlídky.

Milým překvapením byl tentokrát soubor Boďi z Jaroměře se svou adaptací staršího loutkářského textu Kašpárek na skalním hradu. Text, který jsme od souboru již viděli, tentokrát zahrál principál spolu s kolegou jen ve dvou, na své “domovské” scéně rodinného loutkového divadýlka, marionetkami a se značným nadhledem. Je potřeba konstatovat, že to textu i celé inscenaci velmi svědčilo. Veselé, vtipné, nápadité a svižné představení, které přitom nerezignovalo na základní příběh (žádná legrace pro legraci). Došlo i na některé “pozoruhodné” postupy – hraje se jen ve dvou scénách, v lese a na hradě, přičemž scéna v lese má několik prostředí. To se ovšem nemění přestavbou, ba ani oponou. Jednající postavy prostě jen odejdou, v zápětí přijdou jiné a my z kontextu pochopíme, že jsme na jiném místě lesa nebo dokonce před hostincem. Přesto je to přehledné a srozumitelné. Inscenace má velmi dobrý spád a temporytmus, je dobře vypointovaná. Jedinou “pihou” na kráse je ne zcela dobrá znalost textu, který občas herci čtou – mají ho zavěšený na vnitřní straně proscénia; je to vidět a trochu to ruší (nemluvě o občasném zpomalení…). Přesto se dá říct, že to byla snad nejkompaktnější a nejsvižnější inscenace tohoto souboru v posledních letech i lounské přehlídky vůbec. Porota proto tuto inscenaci nominovala na Loutkářskou Chrudim.

Závěr přehlídky patřil maňáskovému souboru Želvička z Teplic, který zahrál dvě hříčky Napálený vlk a Zakletý medvídek. Jde o relativně mladý soubor s malými zkušenostmi a z toho vyplývajícími problémy. Výběrem textu počínaje (hříčky jsou vybrány z kdysi oblíbené knihovničky Divadélko nakladatelství Orbis), fundusovými (ale spíš po všech koutech posbíranými) loutkami pokračuje, a “naivisticky” inscenačními postupy konče. Soubor zkrátka vzal text a ten, tak jak byl, včetně režijních poznámek, sehrál. Přesto jde o soubor sympatický, který budí naděje na další možný vývoj.

Lounská přehlídka se vydařila. Dva návrhy na celostátní přehlídku, milá atmosféra, kvalitní pohoštění, příjemné večerní posezení… A přesto, že jsem si tentokrát nevšimnul ani jednoho trička s kdysi obligátním nápisem “Tolik času ještě nebylo…”, vše fungovalo tak, jako vždy. A to jistě není málo.

Loutkář 3/2010, p. 137–138.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.