Richter, Luděk: Opavská rolnička 2010

26. – 28. března 2010. V “baru” loutkového divadla při hodnocení tři porotci a dva vedoucí dětského souboru. Tři porotci a šest či osm členů hrajícího souboru. Tři porotci, scénografka a vedoucí souboru… Na ukončení přehlídky v sále pro sto padesát diváků pětadvacet třicet lidí. Dva dětské a jeden dospělý soubor z Opavy (ten druhý s dvěma inscenacemi), jeden “rodinný” soubor z Bohumína a jeden z Ostravy, jeden dětský z Frýdlantu nad Ostravicí (oba vedené toutéž režisérkou), k tomu dvě hostující představení. Většina přijíždí krátce před svým představením a nedlouho po něm odjíždí, přespávají jen domácí. Návštěvník přehlídky jako celku žádný, loutkáři “zvenčí” jakbysmet. Krajská loutkářská přehlídka pro severní polovinu Moravy a Slezsko…

Málo? Hodně? Akorát?

Opavská krajská přehlídka má tradici několika desítek let. Po krátkém přerušení kontinuity v polovině tohoto desetiletí se však poněkud těžko vzpamatovává. Ale dosud žije.

Štěkáček Opava: O třech prokletých princeznách. Nadějný dětský soubor poprvé zkusil loutky. Na zajímavě rozvržené, ale ne zcela využité scéně (studna uprostřed paravánu a dvě podzemní kobky do něj prostřižené) hraje tyčkovými loutkami s drobnými začátečnickými nedostatky a bez využití hloubky prostoru, ale s citem a hezkou mluvou. Chybí zejména působivě udělané vrcholy, počínaje výplatami holí, přes boj s drakem a zradu bratrů, když nechají nejmladšího na dně studny a konče závěrečným happyendem. Snad se lze těšit, že za rok, za dva…

Onen rok, dva zkušeností má už za sebou Galimortovo divadlo marionet při DDM Bohumín, které předvedlo vlastní pohádku Zamilovaný čert. Jeho poučenost je patrná v tom, že ví o potřebě loutkou jednat, jakkoli je to zejména pro děti s marionetami nesnadné. Ale v samotném příběhu loupežníka, kterému se loupit nechce, Verunky, která ho má napravovat, ale nemá moc v čem, ducha zakletého dědečka (nebo je to, co létá po jevišti tělo, když duch vzlétne až na konci v podobě holubičky?), jenž by byl rád odklet, ale přitom vnuka neustále ponouká k loupení a vraždění, a vládce pekla, který se diví loupežníkovu neloupení, ačkoli ví, že dobrota je jedinou cestou, jak může pradědečka vysvobodit – tedy v takto zamotaném příběhu se toho moc hrát nedá. Výsledkem je jistá jednotvárnost a zdlouhavost, umocněná ještě přivážením a odvážením pekla na kolečkách, v němž už není vůbec co hrát a jen se řeční. Ale i tenhle soubor chce jít dál – a věřím, že dík své dychtivosti po poznání i půjde.

K dětským, loutkářsky rovněž začínajícím souborům patří i Blechy při ZUŠ L. Janáčka ve Frýdlantu nad Ostravicí. Jejich Rybář a moře, variace na variaci Jiřího Žáčka, trpí především dramaturgicky zmatenou předlohou. Tahle rybářka asi není až tak zlá a náročná, když posílá svého muže opakovaně k moři poté, co jí domů přináší jen děravé hrnce, a když tedy napodruhé vyloví mluvící škrpál (?!), nevím, za co je proměněna v pařez. Poučení, že tak to dopadne s těmi, kdo věří staré botě, je snad anekdotický vtípek, ale z předchozího děje příliš nevyplývá. Je to podobný naschvál, jako škrpál sám: u výchozí pohádky všichni máme za samozřejmé, že v moři se loví ryby, a je-li některá z nich zlatá, je zcela jistě i zázračná; nejspíš lze v moři vylovit i starou botu, ale proč by měla být kouzelná, tak samozřejmé není. Jsou tu však pěkné plošné loutky a kulisy z vlnitého papíru (žel, záhy z nepochopitelného důvodu nahrazené herci, kteří nemají moc co hrát), krásná scéna života v moři (jež arciť vede k domněnce, zda to není víc o veselém životě a šplouchání v moři než o rybáři a rybářce) a také dobrý hudební doprovod. Shrnuto: tvořivý přístup, dobré dílčí nápady a prvky, troskotající na neujasněnosti celku.

“Rodinný” soubor 2+1 z Ostravy zahrál v úpravě a režii téže vedoucí Bobří věže. A totéž by bylo i hodnocení: zajímavá práce s materiálem u papírových (tentokrát trojrozměrných) loutek i kulis, funkčně kontrastovaných s hlavním hrdinou-hadráčkem, a na druhé straně nejasný příběh. Jak to, že drak, darovaný chlapci maminkou, chlapce násilnicky unáší, aby pomáhal bobrům na ostrově? Čemu, proč a jak pomůže kniha povalující se na ostrově? Smysl celku uniká. A proč jsou papíroví i bobři (jež jsem dlouho měl za roboty) a naopak zlá kouzelnice je látková, je-li látka znakem toho, co je dobré, lidské? Shrnutí by bylo stejné slovo od slova.

Nepochybně nejzkušenějším souborem na přehlídce byl opavský Opal, který nabídl hned dvě inscenace. Pohádka O prolhané koze (aneb Škoda každého přísloví, které padne vedle) má zajímavou a funkční scénu tří v perspektivě za sebou řazených paravánů (ten nejbližší ještě s hracím okénkem chalupy a dveřmi chléva), na nichž se hraje třemi velikostmi loutek. Ty menší, tyčkové, jsou pěkné a funkční. Ty v životní velikosti jsou tak ošklivé a nesympatické (nadto s výraznými ústy, jež jim dávají jednou provždy jediný neměnný výraz), že je zatěžko nefandit koze, když svou lží způsobí, že je (jen o něco méně ošklivý a nesympatický) otec vyžene do světa. A tenhle zdánlivě výtvarný detail je prvým z problémů a nedomyšleností dramaturgických: souvisí kozí lži s leností či pílí jednotlivých dívek, projevovanou na pastvě? A proč vlastně koza opakovaně lže a vynucuje si tím další a další pastvy, když zároveň dává najevo, že je jí to na obtíž, neboť už sotva nohy vleče a je přežraná až běda? Opravdu se dívky něčím provinily, aby pak měly důvod otce udobřovat kouzelnými dárky? A když je v závěru koza (která už dávno předtím utekla) trestána holí, otec ani v nejmenším nemusí zpytovat své lehkovážné svědomí a dcerám se nemusí ani omluvit? O čem pak celý příběh je? A upřímně řečeno: škoda není žádného z těch přísloví, která slibují vytvořit nějaký funkční význam a obohatit tak příběh, ale co slíbila, neplní. Na druhé straně je tu však pěkný hudební plán, dobré cítění souboru pro rytmus a spousta jeho příslovečné energie, dynamiky a razance i pár vtipných nápadů.

Druhá inscenace Opalu, Smolíček Pacholíček a ti druzí, vychází ze sympatického záměru zahrát nejmenším dětem sedm pohádek ve zpracování Františka Hrubína. Úvodní dohadování čtyř dam, která začne, nemá na další podobu či význam prvých čtyř pohádek žádný vliv a nic nepřináší, stejně jako poučné konstatování, že společně to jde lépe, což je motto zbylých tří pohádek; zvlášť když společně odehrály i ty předchozí. Stěžejním problémem samotných pohádek je, že jsou jen vnějškově a bez velké vynalézavosti odilustrovány, aniž inscenátorky postihnou a jevištně vytvoří to podstatné, na čem ta která pohádka stojí, co je jejím jádrem, s nímž stojí a padá, klíčem k její podstatě. Jeskyňky (jinak pěkné tyčkové loutky) na Smolíčka Pacholíčka nikterak nedotírají, jen z povzdálí s ním diskutují. Následující Paleček je tak velký, že mizí to, co ho činí Palečkem a umožňuje mu dělat to, co může dělat jen někdo malý jako paleček. Hadrákovitý Otesánek je vedle herecky provedených rodičů tak nicotný, že jeho výhrůžkám nelze věřit ani na chvíli, a vinou své plošnosti tak nemohoucí, že s rodiči ani nemůže jednat, natož sekat dříví. Budulínek je snad chytrý, ale lišce brání chytit ho do tlamy a vytáhnout z veleokna, z něhož se k ní vyklání, snad jen to, že je téměř stejně velký jako ona. Paleček a jeho kamarádi jsou jakési látkové penály, zvící snad pětadvaceti centimetrů, takže o jejich malosti nemůže být řeč, a ruka, jež má jejich spojením vzniknout (smysl Hrubínovy pohádky), z nich vzniknout nemůže a také nevznikne, neboť nakonec odnášejí šišku na “hlavách”. V Malé pohádce o řepě stojí napřeskáčku, bez náležité gradace herci dědy, babky a vnučky, kteří drží plošňákové hlavy psa a kočky a plošnou myš – v kterémžto složení ani není divu, že pointa pádu není příliš výrazná a krtek pod hromádkou se nemá příliš čemu smát. A závěrečné Kuřátko (a obilí) nikam neputuje, jen se obrací doleva doprava k panelům s namalovaným obilím (ten ječmenový se při syčení alespoň vlní), až se před ním vynoří slepice (působící, jako by byla v posledním tažení) – a tak ani tady nemáme pocit prodělaného napětí a úlevného naplnění z nalezení rodinného hnízda. Ostatně pointy, ba vůbec zřetelné konce chybí u všech sedmi pohádek. Škoda. Opal je znám jak svou energií, tak četnými nápady – ale tentokrát se nezadařilo. Zbyl hezký vztah k dětem – a to stojí za pochvalu.

Čertíkovy lumpačiny opavského dětského divadelního souboru Rarášci se skládají ze dvou pohádek, spojených postavou malého čertíka. V prvém příběhu je čertík napomenut, že má pomáhat chudým, a tak sedláčkovi zorá pole, zatímco boháče potluče cepem a následně užene k smrti, čímž získá jeho černou duši. V druhém příběhu se pomocí nastrčeného vrabce snaží ukrást přihlouplým manželům obilí z pytle, který nesou na trh, čímž je vžene do náruče různým babkám (možná však, že je to jen jedna a tatáž převlečená čertíkova pomocnice), kteří jim za drobnou odměnu pomáhají radou tak dlouho, až je pytel prázdný a čertík se sedláčkům vysměje poučením, že lepší je ždibec rozumu než hrouda zlata.

Hrají dvě předškolní a dvě mladší školní děti s třemi dospělými; tyčkové loutky obou sedláků, koně a čertíka jsou pěkně využity v prvé části, druhá část je až na zářivě modrého vrabce čistě herecká.

Inscenace má obdobné klady i problémy jako loňský Paleček. Ke kladům může patřit výrazný herecký projev dětí. K problémům též. Zatímco mnozí vedoucí pracně usilují o tvar a výraz herecké akce dětí, u Rarášků jde spíše o opak: přibrzdit vnější rozmáchlá gesta, přitlumit razantně hlasitý projev a obojí naplnit přiměřeností a autenticitou jako by to vznikalo právě teď, právě tady a právě v dětech. Chci věřit, že inscenace vznikají hrou – ale z jeviště jako bychom nakonec viděli spíš předváděný hotový tvar, což zvláště u dětí vyvolává nepříjemný pocit “nacvičenosti”. Zkrátka: je třeba, aby ona dětská hra, která, věřím, u vzniku inscenace byla oživována vkládáním nových podmínek, okolností, úkolů a znovu a znovu tak rozžívala to, co je předváděno v reprízách před publikem třeba i po delším čase. Je to důležité nejen kvůli diváckému zážitku, a už vůbec ne pro naplňování jakýchsi shůry daných pravidel dramatické výchovy, ale i pro případnou výchovu budoucích herců.

Obě pohádky trpí dramaturgickou nedomyšleností. V prvé se nedozvíme, za co je trestán boháč, v druhé zas proč čertík obírá manžele o jejich obilí a proč mu v tom pomáhá záhadná postava sluníčka, které se proměňuje v převlékající se babky. Pytel, do něhož si sedláček z prvé pohádky ukládal úrodu, napovídá, že je to týž sedláček, který jde v druhé pohádce obilí prodat – proč mu ale čertík nejdřív pomáhal a pak škodil? A je-li to týž čertík (a nic nenaznačuje, že ne), jak to, že pro něj už neplatí pravidlo vyslovené hned na začátku?

Naopak k přednostem patří jednoduchá funkční výprava, především náznakové kostýmy (barety s rohy apod.) a zdařilá hra s loutkami v situacích orání a honiček bohatého sedláka s čertíkem.

Buď jak buď v součtu šlo (stejně jako loni) o nejucelenější inscenaci opavské přehlídky. A nemají-li severní polovina Moravy a Slezsko, jimž přehlídka slouží, být zcela demotivovány, je třeba, aby zůstávaly zapojeny do celostátního amatérského loutkářství. Proto porota doporučila první z pohádek (soubor je s touto redukcí srozuměn) do širšího výběru kandidátů 59. Loutkářské Chrudimi.

Závěr? Ukazuje se, že dramaturgie je klíčový problém všech inscenací – neboť bez nosného základu divák nejen tápe ve významech a nedočká se kýžené katarze, ale většinou ani není co hrát a herci či loutky jen bezradně postávají, mávají rukama nebo dělají naschvály, jen aby se něco dělo a bylo to pokud možno “veselé”.

Loutkář 3/2010, p. 128–130.

Richter, Luděk: Opavská rolnička 2010

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters