Exnarová, Alena: Turnovský drahokam podvacáté

Jubileum regionální loutkářské přehlídky pro Liberecký kraj a Český ráj se v dobrém odráželo na celém jejím průběhu. Kromě tradičně vyzdobeného divadla a losování drobných cen pro dětské diváky po každém představení a větších cen pro ty nejpilnější v závěru přehlídky, kromě hlasování o udělení ceny dětského diváka – turnovského drahokamu, byla letos přehlídka doplněna mimo jiné výstavou plakátů a fotografií z uplynulých ročníků.

Poděkování a ocenění se dostalo Janě Hrazdírové, která před dvaceti lety tuto přehlídku založila. A současný “guru” přehlídky Petr Záruba pak, poněkud překvapen, byl dekorován členy libereckého Spojáčku za zásluhy velkou rolničkou. Rolničkami cinkal taky Kašpárek, který každoročně pomáhá provázet přehlídkou – letos byl jeho malý představitel Vojta nový, a protože byl šikovný, tak jsme ho za rolničkové provedení přehlídkou v závěru taky ocenili.

Přehlídka se konala především o víkendu 20. – 21. března, ale už v pátek ji předznamenalo nesoutěžní představení Uspávačky Divadýlka Matýsek z Nového Boru. Během sobotního a nedělního maratónu jsme pak s kolegy porotci Dádou Weissovou a Kamilem Bělohlávkem viděli celkem čtrnáct představení, z toho pět nesoutěžních, a těmi začnu.

LS Boďi Jaroměř předvedl v rodinném divadle marionetami dvě pohádky – Perníkovou chaloupku a Červenou karkulku v textových úpravách členů souboru. Všechno plynulo až příliš poklidně a bez napětí a inscenaci by prospělo větší soustředění na akci.

LS Martínek Libáň využívá ve svých inscenacích převážně starých marionet z fundu divadla a pokouší se o tradiční iluzivní divadlo. Letos nás představením Začarovaného lesa v úpravě Jana Řezníčka příliš nepotěšili – pro rozdělenou interpretaci použili nepříliš kvalitní nahrávku, a i když se snažili o scénické efekty, které k tomuto typu divadla patří, nezakryli tím nepříliš obratné vodění loutek a dlouhé unavující přestavby.

Příjemnější dojem v nás zanechalo Klubíčko Cvikov, které při odkrytém vodění únanovských marionet zahrálo pohádku Pavla Gryma v úpravě Mirka Zachariáše Honza a drak a potvrdilo, že tuto techniku loutek ovládá na slušné úrovni.

LS Popelka z Lomnice nad Popelkou se představil vlastní úpravou pohádky Šípková Růženka, kterou odehrál rovněž únanovskými marionetami. Textová úprava byla zdařilá a rovněž je třeba ocenit, že se snaží o akce – například posekání růží a stříhání nůžkami, poté obroušení nůžek i meče… Pravda, ne všechno vychází dokonale, ale rozhodně je dobře nakročeno. A je třeba zmínit i skutečnost, že jako jeden z mála souborů pracoval dobře se světlem, a tak jsme ho za světelnou složku ocenili, i když nesoutěžil. Před lomnickým představením došlo ještě k jedné zajímavé události: v Praze se totiž v pozůstalosti zakladatele lomnického souboru našla první kronika tohoto souboru z roku 1926 a tak byla lomnickým slavnostně předána.

Posledním nesoutěžním představením byla Maska v provedení libereckého Spojáčku. Je to nesporně ambiciózní pokus o vyprávění japonského příběhu o zloději, který si nechal vyrobit masku krásného muže, aby se dostal do paláce a mohl tam krást, ale princezna si jej vybere za ženicha a on se postupně stává lepším, až nakonec zkrásní. Vyprávějí javajkami a stínohrou, ale zbývá ještě ujasnit si řadu věcí – zřetelně rozdělit, co se děje v paláci a co v podhradí, doladit technicky stínohru… Držím Spojáčku palce!

Dostávám se k soutěžním inscenacím. LS Lůza (STEMIL) ZUŠ Na Střezině Hradec Králové se představil s inscenací Sněhurka – autorsky připravily obě aktérky Lucie Korečková a Zuzana Hojgrová pod vedením Jirky Polehni a v jeho režii i scénografii. Sněhurku i zlou královnu zahrály herečky (nejdřív se ovšem pohádaly, která bude Sněhurka) a trpaslíky představovaly malé loutky navlečené na společném hřebeni v malé dekoraci na stole, na němž a okolo nějž se všechno odehrávalo. Děvčata ve dvou všechno zvládla a půvabně byl vyřešen konec, kdy má Sněhurku políbit princ: políbil ji trpasličí princ, Sněhurka se stala trpaslicí, ale pořád byla podle zrcadla nejkrásnější. (Za variaci známé pohádky jsme souboru udělili ocenění.)

Když jsem se v programu přehlídky dočetla, že Loutkové divadlo POLI z Hradce Králové bude hrát Polehňovu pohádku Ale když ona je zakletá, byla jsem zvědavá, zda to bude původní verze, s níž byl v roce 1988 Jirka společně se Slávkem Illichem ještě pod hlavičkou LS HAD na Loutkářské Chrudimi. Dozvěděla jsem se, že tohle je nová verze – kromě původní pohádky odehrané papírovými loutkami (obrázky na čtvrtkách stočené na místě do kornoutů a spojené kolíčkem na prádlo) je nově připsaná asi dvacetiminutová úvodní část, v níž si oba aktéři nejdřív dělají naschvály, až postupně začínají při tvorbě pohádky spolupracovat. Tato úvodní část fungovala výborně jak v komunikaci mezi Jirkou a Slávkem, tak neméně v komunikaci s hledištěm, zatímco potom vlastní pohádka (variace DŠB) začala působit poněkud stereotypně, což se projevilo i sníženou pozorností dětí v hledišti. Ale udělili jsme oběma pánům ocenění za překročení forbíny.

Již tradičně se na Turnovském drahokamu setkáváme s Loutkářským souborem Maminy z Jaroměře i s jejich Dětským loutkářským souborem Blechy. Maminy se tentokrát představily další hrou Jany Dvořáčkové O statečném princi… a odehrály – vlastně odehráli, protože už několik let s nimi hrají i jejich manželé – představení marionetami na drátě ve velkém rodinném divadle a s paravánky po stranách, okénko v jednom z nich bylo využito pro vypravěče havrana. Jana je šikovnou autorkou, ale tento text nepatří k jejím nejlepším a také v inscenaci nejsou jasně vymezené prostory pro jednotlivé postavy a všechno tak nějak plyne v dlouhém povídání bez výraznějších akcí. To nejpodstatnější, co by se mělo dít, odmluví vlastně havran. Ale domnívám se, že je určitě v silách Mamin na inscenaci ještě dále zapracovat a leccos vylepšit.

Blechy nás potěšily představením Byl jednou jeden ostrov, odehrávajícím se v dětském pokoji, kdy holčička v postýlce vymýšlí pohádku, v níž vystupují všechna možná zvířátka – hračky, které má v pokoji. Děti si prý příběh vymyslely samy a také je vidět, že je baví – jsou zaujaté, přirozené a osmiminutová metráž představení tak akorát. Ocenili jsme je za stvoření ostrova.

Také představení O zlé koze LS Na židli Turnov zahrály děti v režii Petra Záruby. Zahrály je na dvou paravánech za sebou – na předním maňásky, na zadním zmenšeninami postav – se zaujetím.

Děvčata z LS Na Popel ZUŠ Chlumec nad Cidlinou připravila za supervize Romany Hlubučkové inscenaci Jak se princezna vdávala a tuto pohádku Hany Doskočilové zasadila do rámce současné agentury, která zajišťuje vdavky, pořádá kurzy vaření, šití a tak dále, aby potenciální nevěsty proškolila. Představení začíná průzkumem v hledišti a pokračuje prezentací aktivit agentury na příběhu vdavekchtivé princezny, předváděném loutkami (manekýni). Přesně odpozorované manýry reklamních agentů nejen baví, ale trochu i zamrazí, když si uvědomíme, v čem žijeme a čemu řada lidí podléhá. Až si děvčata ještě ujasní, jestli o agentuře hrají nebo jestli má všechno být reálnou prezentací “tady a teď”, celku to rozhodně prospěje. I tak jsme udělili ocenění za PR nadhled a doporučili inscenaci na 2. – 3. pořadí k postupu na Loutkářskou Chrudim.

Na stejném pořadí jsme k postupu doporučili také LS Není to, ani to ZUŠ Turnov s inscenací Kwenda Katika (což prý v překladu znamená “Jedeme v tom”). Je to autorská výpověď mladých lidí (vedení Romana Zemenová), v níž zpracovávají různé zážitky či situace, s nimiž se v průběhu vyrůstání, od raného dětství až do puberty, setkávali. Základem je myšlenka, že člověk se rodí s čistou duší a postupně se ta duše kvůli různému našeptávání, špatnému vlivu a nezkušenému rozhodování, jak se v některých situacích zachovat, kazí. Čirá tekutina ve sklenici představující duši, se postupně zabarvuje… Hraje se s předměty. Ústřední postavou je dívka Ema, v jejíž roli se postupně, tak jak roste a proměňuje se, děvčata vystřídají. Domníváme se, že sevřenější prostor by představení svědčil více, než přece jen rozlehlejší jeviště turnovského divadla, v němž se vzájemnými vzdálenostmi a občasným únikem jednotlivců do postranních šál přece jen trochu narušila soustředěnost celku. Ale udělené ocenění za generační výpověď si kolektiv rozhodně zasloužil.

Velmi příjemným překvapením pro nás bylo představení Jenovefa Divadelního souboru J. J. Kolár při TJ Sokol Poniklá, neboť je to první výlet tohoto činoherního souboru na pole loutkového divadla. Ale autor předlohy sepsané podle textů kočovných loutkářů a režisér inscenace Tomáš Hájek absolvoval v minulých letech několik seminářů při Loutkářských Chrudimích a je nesporné, že péče lektorů padla na úrodnou půdu. Už sám text (udělili jsme za něj Tomášovi ocenění) je psán sice košatým jazykem starých loutkářů, ale dějovou linku vede přímočaře k cíli. Vše se odehrává jednak na paravánu jednoduchými javajkami vlastní výroby, jednak v okénku v paravánu plošnými loutkami a předměty znázorňujícími celkový pohled na krajinu a boje v ní se odehrávající, nebo naopak některé detailní záběry (například ruka píšící list). Javajky vládnou razancí a přesným načasováním gest, proměny mezi krátkými sekvencemi střídajícími se v obou zmíněných prostorech jsou vyplněny hudbou či zvukem. I přesto by celku prospělo ještě rychlejší střídání proměn. Ale to je jen drobnější vada na kráse. Souboru jsme udělili ocenění za velmi zdařilý skok mezi loutkáře a doporučili jej na 1. místě k postupu na Loutkářskou Chrudim.

Dostávám se k poslednímu souboru, který na přehlídce vystoupil, a to hned se dvěma představeními – LS Vozichet z Jablonce nad Nisou. Nejdříve se představil s nastudováním staršího textu Karla Šefrny Nevymřeme po přeslici a je nutno konstatovat, že i přes vloženou energii (za tu jsme ho i ocenili) nedosáhlo provedení kvalit textu a zůstalo víceméně v rovině ilustrace, byť příjemné. Zato druhé představení – adaptace starší loutkové hry Vladimíra Orlova Zlaté kuře (režie Jiřina Polanská) se stalo vrcholem letošního Turnovského drahokamu. Příběh o tom, jak lstivá liška nastrčí pod záminkou společného prospěchu vlka, aby ukradl zlaté vejce a vyseděl zlaté kuře, vlk kuře vysedí a to se k němu začne chovat jako k tatínkovi a vlk postupně vzájemnému vztahu podlehne, ochrání kuře před lstivou liškou, navrátí mamince slepici a stává se hodným hlídacím psem. Hraje se maňásky s pohyblivou pusou a ocasem a v projevu i kostýmu loutkoherec s maňáskem tvoří kompletní postavu a je třeba dodat, že všichni tři loutkoherci podávají kvalitní výkon. Výraznou složkou inscenace je její složka hudební, která je významotvorná, a trochu jsme se divili, že aktuální texty písní jsou vzaty z původní minimálně čtvrt století staré předlohy. Obě herečky (jinak kuře a liška) výborně zpívají a hrají na kytary a výrazným projevem v těchto sekvencích vyvažují tak sice něžně humorné, ale přece jen cituplné dialogy kuřete s “tatínkem”. Udělili jsme souboru ocenění za hudební složku a také pochopitelně za inscenaci a nominovali ji na Loutkářskou Chrudim. A byli jsme potěšeni, že jsme se shodli s hlasováním dětských diváků, u nichž inscenace zvítězila a stala se tak letošním držitelem putovní ceny Turnovský drahokam.

Loutkář 3/2010, p. 120–121.

Exnarová, Alena: Turnovský drahokam podvacáté

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters