Loutkar.online

Cechl, Jan: Kuky 1 žije

V poslední době to s českou kinematografií nevypadalo úplně nejlépe. Je zajímavé, že v době kdy diváci a kritici začali být s její úrovní skutečně nespokojeni, vzniklo pár zajímavých děl, za která se nemusíme vůbec stydět, naopak mají potenciál zaujmout i diváky v jiných zemích. Do této kategorie patří hraný film Tři sezóny v pekle Tomáše Mašína, Marhoulův Tobruk nebo Bartův animovaný loutkový film Na půdě a v tento okamžik i Svěrákův nový film Kuky se vrací.

Velkým překvapením pro českou veřejnost bylo, že si Svěrák vybral jako svůj další projekt loutkový film a to skutečně loutkový, ne animovanou loutku. Byl to vskutku geniální a v podstatě záviděníhodný tah, který si nemůže dovolit každý. Svěrák se tak vrátil k trikovému experimentu Ropáci (a to nejen v ekologickém vyznění), kde byla loutka použita pro oživení zmutovaných králíků. Je to jen dobře, že loutkový film má takovou reklamu (a to hlavně díky značce Jan Svěrák), je promítán jako mainstreamová zábava v multikinech a s náležitou pompou. Pokud si prolistujeme komentáře k filmové ukázce Kukyho na mezinárodním serveru Youtube, zjistíme, že už teď vzbuzuje velkou pozornost lidí venku. Pravděpodobně skutečným fanouškem Kukyho mimo Českou republiku budou hlavně alternativněji zaměření diváci, kteří mají rádi animované filmy Tima Burtona, Michela Gondryho, nebo Spika Jonzeho.

Kuky se vrací není nepodobný, a to nejen po vizuální stránce, filmu z nedávné doby – Miasakiho animované Cestě do fantazie a pokud je divákovi kolem třiceti let, jistě si vzpomene na filmové hity osmdesátých let (E. T. Mimozemšťan, Číslo 5 žije, nebo Nekonečný příběh), na kterých vyrostla jedna celá generace současných nebo budoucích rodičů. Tak jako v E. T. je zde hledání domova a psychické spojení malého chlapce s fantazijním stvořením (tady Kukyho), tak jako v Čísle 5 nechybí oživení neživého, objevování světa, nových přátel a zlí pronásledovatelé. A konečně tak jako v Nekonečném příběhu i zde hraje důležitou roli dětská fantazie a hravost. A proto na otázku, na koho je film hlavně orientován, můžeme jasně odpovědět, že hlavně na ně. Z hlediska marketingu se počítá s možností, že přivedou do kina své potomky a film bude fungovat jako rodinná zábava. Bohužel, na tomto poli tak trochu selhává. Pro dítě je plný dvojsmyslů a přesto, že má jednoduchý příběh a mainstreamový obal, způsob, jakým je tento příběh vyprávěn, je komplikovaný. To se v současné době u podobně zaměřených filmů bohužel příliš nenosí a navíc to typického diváka – rodiče víceméně odradí.

Natáčení klasické loutky v exteriéru není ničím výjimečným. Připomeňme si, že něco podobného zkoušel Jim Henson na začátku osmdesátých let (The Muppet movie – 1979) ovšem s jiným záměrem, a to tak, že začlenil loutky do reálného života. Zde vzniká v mnoha ohledech spíše “distanc” od loutky a my si ve více případech uvědomujeme, že je to hra na oživenou postavu a ne snaha vytvořit iluzi opravdového charakteru. Tomu dopomáhá fakt, že loutky jsou spíše komentované než namluvené. Vzniká tak propast mezi loutkou – Himlhergota a hlasem Zdeňka Svěráka. Nevnímáme je jako jednu postavu ale jako postavy dvě. To samé se týká všech ostatních, s tím rozdílem, že hlas Himlhergota – Zdeněk Svěrák a Kukyho – Ondřeje Svěráka zní civilně. Oproti tomu u ostatních postav je poněkud stylizovaný – šišlavý a někdy na prahu slyšitelnosti. Můžeme se domnívat že snaha vytvořit odstup mezi postavičkami a divákem je záměr, jež má podpořit dětský vyprávěnkový styl. Ve srovnání s filmovými pokusy Jima Hensona vidíme komplikovanost, se kterou se Kuky staví vůči divákovi. Jim Henson využíval technologii mimické loutky, a to proto, že oko kamery zachytí ty nejjemnější nuance a hodí se více pro detail a filmové vyprávění. Podobnou technologii použil ve svém druhém celovečním filmu Meet the Feebles i Peter Jackson a také to, i když na primitivnější a levnější bázi, fungovalo. Proti tomu Svěrák používá metodu přiznané loutky bez mimiky vycházející z tradic české loutkařiny. Tento fakt zapříčinil dvojznačnost ve vnímání postav a, dá-li se to tak říci, je to v podstatě záměrná dvojznačnost, čímž si zas nijak neulehčil přijetí u současného nejmladšího českého diváka zhýčkaného lip-synchovými 3D animacemi. Tím myslíme dětského diváka a zase se tak nabízí možnost Kukyho generačního zaměření na současné třicátníky, kteří snad dokáží s nostalgií čerpat ze vzpomínek na Včelí medvídky a jiné experimenty na poli dětské zábavy z dob Československé televize. Nicméně nepožití lip-synchu je už tradičně spojeno s českou loutkou a animovaným filmem. Výtvarné řešení loutek Jakuba Dvorského vychází z názoru, že krásné neznamená krásné, ale znamená zajímavé. Loutkové postavičky tu mají po vizuální stránce věk a minulost. Na oživení Kukyho a lesních bůžků spolupracovali také členové souboru Buchty a loutky. Ti už nějakou zkušenost s filmem mají, a navíc se ke spojení se Svěrákem docela hodí, už jen pro své časté odkazování se ke kinematografii a k filmové technologii. Nakolik se potkala jejich poetika s tou Svěrákovou, by asi vydalo na celý rozbor a zcela jistě si ještě takový rozbor zaslouží.

Jednoduchost vyprávěnky o Kukyho návratu domů je vyvážena docela komplikovanými přechody z jednoho prostředí do druhého, ze světa dětské fantazie do reality ve vztahu k času, místu a ději, a to hlavně díky výraznému rukopisu střihačského esa Aloise Fišárka.

Může to být jen přání, nicméně by bylo zajímavé, kdyby tento film inspiroval českou kinematografii ke svobodomyslnějšímu uvažování, a uvolnil řetězy, které jsme si svou hnidopišskou maloměšťáckostí dokázali kolem sebe uvázat. Jde tu hlavně o experiment na poli využití loutky a počítačových triků. Film má v sobě ukrytý potenciál, který může způsobit, že se na něj bude později pohlížet pozitivněji. Ti, kdo zapomněli, by se měli podívat na dobové kritiky Akumulátora, které ve své době nebyly nijak příznivé (v současnosti se Akumulátor dává za příklad kvalitního filmu).

Kuky vás může i nemusí vtáhnout. Pokud chcete, aby vás získal, musíte zkrátka věřit tomu, co vidíte. Svěrák se nesnaží vám to nijak vnutit, ani na to nemá nějaký speciální “fígl”. Akční scény jsou hravé a v lecčem překvapivé a stojí spíše na úžasu, než na napětí. Nicméně až vylezete z kina, budete si ještě dlouho pamatovat hlášku “Natrhněte jim pytlíky!”, která se už pomalu stala tou “velkou hláškou”, která k dobré zábavě prostě patří.

Loutkář 3/2010, p. 119.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.