Bartoš, Václav: Absolvující ročník alternativních herců v Disku II

Studenti herectví Katedry alternativního a loutkového divadla (KALD) DAMU pod vedením Marka Bečky ve školním Disku uvedli během jedné a půl sezóny čtyři inscenace – Goldingem a Vernem volně inspirované Tři měsíce prázdnin, Shakespearovu Bouři, autorský projekt Stvoření a dramatizace komiksu Pixy. Dvěma prvním byla věnována předcházející část v minulém čísle Loutkáře, nyní přichází na řadu Stvoření a Pixy. Jelikož se jejich působení v DISKu chýlí ke konci, je načase také bilancovat.

Interpretačně banální Stvoření

Apokalypsa je v inscenaci Stvoření východiskem k uvažování o ontologickém počátku světa v podání různých kultur. Podstatná část herecké práce proběhla během týdenní intenzivní dílny během mezinárodního divadelního festivalu Divadelná Nitra. Režisér Ondrej Spišák, významný slovenský režisér a ředitel Starého divadla Karola Spišáka v Nitře, nechal studentům herectví volnost ve spolupráci s dramaturgy (studenti pátého ročníku dramaturgie KALD Kristýna Filcíková a třetího ročníku teorie a kritiky Vít Neznal) a asistentem režie – studentem čtvrtého ročníku režie KALD Šimonem Spišákem. Při přípravách Stvoření postupovali (zejména dramaturgyně Filcíková) metodou tzv. dramaturgie tématu. Byli vázáni pouze obecnou podobou příběhů a počtem deseti herců, z nichž každý dostal (případně si sám vybral) vlastní příběh stvoření.

Jedenáctý příběh – teorie velkého třesku v podání vedoucího ročníku Marka Bečky zaznívá z reproduktorů do příchodu publika, kdy jsou diváci podrobeni prohlídce detektorem kovu jako při nástupu do letadla. Následuje sled desetiminutových činoherních scének složených v dvouhodinovou divadelní revue bez přestávky. Předěly jsou vyplněny nenáročnou choreografií, včetně sborových zpěvů s jednoduchým textem. Jádrem každé scénky je příběh, který vypráví vždy jedna postava. Děj scénky se v určitou chvíli zastaví, herec přednese příběh stvoření a scénka následně dospěje k pointě. Divák se tak snadno s blížící se druhou hodinou přistihne při otázce, kdo z herců ještě nepřišel na řadu. Buď v touze načerpat z mytologie co nejvíce, nebo s vidinou úlevy v podobě blížícího se konce.

Studentka čtvrtého ročníku scénografie KALD Marianna Stránská situovala hlediště podél levé delší strany divadla, čímž zaslepila lóže, a protější část jí posloužila jako jedno široké jeviště. Takové uspořádání prostoru vybočuje z obvyklé praxe v Disku a společně s kartónovými krabicemi, do nichž Stránská ukryla většinu rekvizit a také kostýmy, je funkčním scénografickým řešením. Dokonce nejhodnotnějším tvůrčím vkladem.

Interpretace příběhů se jevištnímu tvaru většinou podřizuje. Například z křesťanského příběhu zbyla základní kostra, na jejímž základě herci rozehráli obraz rozjívených dětí, skotačících jako právě stvořená zvířata. Divadelně působivá část v publiku zasela pochybnost, zda i ostatní příběhy nejsou podobně kráceny. Jindy je zas příběh vyprávěn pro vtipnou pointu, kdy v závěru švédské scénky členky hokejového družstva provolávají, že jsou krávy. Dramaturgové totiž do tvorby herců nezasahovali nijak direktivně, aby zabránili samoúčelným vtipům pro vtip samotný. Herci mohli ovlivnit svou fantazií a talentem nejen svoji roli, ale také obsahovou stránku scénky a podobu užitých jevištních prostředků. Proto také scénkám dominují české kulturní stereotypy, předsudky a zprofanované teze. Při řecké scénce končící rvačkou všech aktérů se vybaví poslední již zkomercionalizovaný díl Troškovy filmové trilogie Slunce, seno. Naše kulturní předsudky akcentuje čínská scénka, kdy čínská dívka pozve své české přátele k sobě domů, aby se jí za zády posmívali pro její cizokrajný původ. Autoři se nevyhnuli ani tezovitosti v podobě obligátního zpochybňování nadřazenosti různých kultur. Tím se stala scénka vpádu Španělů do Mexika, kdy domorodkyně obhajuje svou kulturu před naší západní. Současná medializace se promítla do příběhu stvoření z úst znásilněné ženy z dokumentu Kongo: hluboké ticho, promítaného v roce 2008 na zahájení festivalu Jeden svět v pražské Lucerně. Výsledná freska různě interpretovaných příběhů reflektuje závažné multikulturní problémy častokrát nepříliš kultivovanou optikou – nejasnou z pohledu celkové výpovědi. Theatrum mundi se nerozehraje.

Nesporným kladem pro umělecký vývoj tohoto ročníku je, že režisér Spišák nabídl každému z deseti herců hlavní roli v jednom z příběhů. Inscenace o deseti protagonistech přináší k rozboru herectví vděčný materiál, studenti však většinou nedostali výraznější role. Zklamáním byl tibetský výstup Zuzany Hodkové, která ztvárnila komediální stylizaci Ivy Pazderkové z pořadu televize HBO Na stojáka. Tomáš Běhal karikaturu řeckého dědka jen hrubě nahodil. Nezemská Anna Suchánková jako snaživá aktivistka Greenpeace i v této inscenaci zůstává hlasem u mladičké dívenky, přičemž tělem je už dávno žena. Johana Vaňousová dostala po předešlých inscenacích konečně větší roli a jako Číňanka naplňuje oproti Běhalovi atributy divadelní karikatury výstižně. Dětsky něžná Jana Kollertová postupně získává jistotu a preciznost. Stejně jako vzezřením vyzrálejší Štěpánka Glogarová, která v Bouři projevila smysl pro komediální herectví a nyní ztvárnila roli realističtější, potažmo až tragickou. Při její zpovědi týrané a znásilněné konžské ženy běhá mráz po zádech podobně jako při sledování zmíněného lidsko-právního dokumentu. Adam Kubišta setrvává ve figurkaření a větší hloubka jeho výkonu chybí. Elena Volpi dokáže publikum k svému vyprávění přitáhnout přívětivým zápalem a nadšením, které vkládá do každého pronášeného slova. Tomáš Podrazil předvedl distingovaného mladého kněze, který mu padl více než panovačný a uřvaný král Alonso v Bouři, nebo zlobivé pokřikující děcko Michal ve Třech měsících prázdnin. Milan Hajn zaujal opět svým plným hlasem a výstižně ztvárnil vedlejší roli otravného manžela. Divačky možná upoutá svým zjevem, leč v rozporu se svým mužným hlasem zůstává až příliš dětský. Inscenace Stvoření tak u většiny současných absolventů KALDu odkrývá jejich osobnostní a také uměleckou nezralost.

Inscenaci vrcholí příběhem v žánru sci-fi a herci následně apokalyptický svět opouštějí nasvíceným propadlem. Z tohoto závěru není jasné, podléhají-li aktéři beznaději svých postav v pohledu na náš současný multikulturní a globální ekonomikou propojený svět.

Třeskutě zábavný záhrobní Pixy

Od prvního českého vydání Pixyho švédského filmaře a výtvarníka Maxe Anderssona v překladu Jakuba Němečka uplynulo skoro devět let. Za ten čas temný komiks plný morbidního humoru (včetně nenarozených embryí s bazukami) vyšel u nás podruhé a jako loutkovou inscenaci jej uvedlo divadlo lidí bez domova Ježek a Čížek. Čížci při dramatizaci černobílého linorytově temného komiksu dodrželi barevné ladění a také pochmurnou atmosféru antiutopistického dílka. Pixy je drastický, morbidní a balancuje na hraně nechutnosti. Za tím vším se však skrývá kritika dnešní společnosti (peníze požírají lidi, domy se mohou nakazit graffiti), takže Čížčí výběr nebyl vzhledem k jejich zaměření náhodný.

Studenti KALD pod vedením člena Buchet a loutek, studenta prvního doktorandského ročníku Radka Berana, po činoherně pojatých inscenacích Bouře a Stvoření přivádějí na jeviště opět loutky, v případě nenarozených embryí podobných malým buclatým manekýnům ze Tří měsíců prázdnin. Divadelní strukturu loutkového divadla v symbióze s existencí herce na jevišti glosují tak, že loutkou už může být cokoliv, co herci vezmou do rukou. Dokonce i divák sedící v první řadě, jehož se herečky pokusily vodit jako manekýna, až jim kvůli jejich nešikovnosti spadl na zem.

Dramaturg Vít Neznal se zřekl temné stránky Anderssonova komiksu, takže z ní krom bleskové smrti postavy bankovního úředníka nebo absurdní soulože v papírových pytlích příliš nezbývá. Příběh však zůstává zachován. Mladá dvojice Alko Seltzer a Angína Pektorisová nechtěně počnou a Angína jde na potrat. Nenarozené embryo jí začne telefonovat a požaduje předčítání literatury jako Kafkova próza, Dostojevského Zločin a trest nebo kratičká povídka Pijan z Malého prince. Ústřední scéna Zločinu a trestu je pojata loutkově, konkrétně s párkem, špekáčkem a kečupem jako “masové” divadlo – obdoba známějšího bramborového. Při jejím sledování se vybaví loutková absurdita Vajce od VOSTO5 či jarmareční skeče divadla DNO. Svěží závan divadelní kvality dusí vulgárnost v podobě loutkové pornopohádky končící princem vrhajícím se na kulturistické tělo pana krále. Alko je následně vyčerpanou Angínou donucen vydat se na cestu do záhrobí, kde má potracené embryo zabít.

Příběh je kulisou pro estrádní čísla doprovázená nejrůznějšími hudebními nástroji (trumpeta, pozoun, kytary, housle, příčná flétna, triangl…), na které hrají sami herci za doprovodu bubeníka Viktora Schramka. Hudební stránka vůbec patří k tomu nejzajímavějšímu. Za jejím zpracováním stojí další člen Buchet a loutek, herec, režisér a hudebník Vít Brukner, vyučující na VOŠ herecké loutkové divadlo jednoho herce. Zasloužil se především o aranžmá černošského spirituálu Swing Low, Sweet Chariot (u nás známého jako Vozíčku, ke mně leť), montypythonovského hitu Every Sperm Is Sacred nebo odrhovačky bratří Nedvědů Ptáčata s vlezlým refrénem “víš, holky těžší to maj” jako bezradné reakce Alka po tom, co se Angína vrátí z potratu. Dodnes známý hit How deep is your love od skupiny Bee Gees je ponechán v reprodukované podobě jako leitmotiv inscenace, který divákům zní v uších ještě dlouho po skončení představení.

Scénografka Silvie Gajdošíková respektuje žánr estrády nejednotou použitých prvků – dřevený rám kostky jako byt mladé dvojice, železné estrádní pódium jako sídlo embryí, několik lepenkových krabic, další nahrubo opracované krabice do podoby domů, spousta igelitek, loutky a předměty všeho druhu. Výtvarná stránka proto evokuje jednoduchou skicu doplněnou řadou různorodého materiálu, než promyšlený celek. Některé části scénografie jako například rám kostky zůstávají na jevišti a mnohdy zbytečně překážejí. Scénografické řešení Pixyho bohužel působí narychlo spíchnutým dojmem.

Hodnocení hereckých výkonů nepřináší k celkovému pohledu na absolvující ročník příliš nového kromě demonstrace hudební muzikálnosti celého ročníku, která je u herců KALDu očekávaným standardem. Adam Kubišta se v roli Alka neodrazil od svých šarží. Slušel by mu umírněnější projev podobně jako Tomáši Podrazilovi ve Stvoření. Štěpánku Glogarovou obsadil režisér Beran do hlavní role Angíny, čímž se doplnila její herecká paleta komického Trinkula z Bouře a znásilněné černošky ze Stvoření o civilně pojatou postavu leckdy bezradné, leč bojující ženy. Svému hereckému výkonu dává prožitek, v projevu je jistá a z její postavy je cítit, že herectví nepojímá jako pouhou exhibici či záminku k jevištní existenci. Od reprízy k repríze svou postavu v nuancích propracovává, ale už od začátku drží její kontury pevně v rukou a staví svůj výkon směrem k závěrečnému zoufalému výkřiku, s nímž Angína prchá.

Inscenací ironicky provázejí spermie v podání dívčí části souboru (Hodková, Kollertová, Suchánková, Vaňousová, Volpi). Johana Vaňousová převálcuje ostatní spermie “účovsky” posazeným hlasem a jistotou v poloimprovizovaných promluvách. V dalších vstupech se spermie zmíní o jevištní metafoře a způsobu, kterým loutky animují. Dílo se tematice původního komiksu nevěnuje a odvolává ponejvíce samo k sobě. Žánr estrády a příprava čísel tvůrce ovládla natolik, že se uchylují k vtipkování na vlastní účet nejen v promluvách spermií. Což běžný divák stěží odhalí – například narážka na homosexualitu Tomáše Běhala, když zvolá: “Fuj, buzeranti!” nebo narážka: “Tady jsi, Milánku!” z úst Milana Hajna či tautologický povzdech Anny Suchánkové: “Vinohrady jsou Vinohrady”. Někteří diváci na interní hlášky herců reagovali živě, což naznačovalo, že podstatnou část publika i o reprízách tvoří jejich spolužáci a přátelé.

Tvůrci Diskového Pixyho jako pejsek s kočičkou vařili dort, ale na rozdíl od Čapkových postav se svého díla nepřejedli a plácání pátého přes deváté si o reprízách vydatně užívají. Jejich nadšeným divákem se stanete, když dílo vezmete pouze jako hříčku volných divadelních asociací. Alespoň vám čas trávený sledováním béčkové estrády uteče rychleji.

Uplatní se? Jako soubor ne.

Prosadit se svou hereckou tvůrčí prací v dnešní “době všeobecné scénovanosti”, v době, která je fragmentární, složitá a vrstevnatá, bude pro absolvující studenty KALDu obrovskou výzvou. Neobstojí v ní ti, kteří si pod pojmem umění představují snadno osvojitelnou řemeslnou dovednost nebo záhadně mystický proud přelétavé inspirace, často závislé na přízni publika jako jediného barometru tvůrčího úspěchu. Budou to ti, kteří tvoří vědomě jako bytostní umělci, stojící za svým umem a uměním celou svou duší i tělem. Bez větších individuálních příležitostí, které slibovala pouze inscenace Stvoření, případně ještě nepříliš šťastně pojatá Bouře, z hereckého ročníku vystupuje jako výrazný herecký talent pouze Štěpánka Glogarová. Kromě práce s loutkou ve Třech měsících prázdnin se představila v Bouři jako komediální herečka, aby ve Stvoření dokázala dojmout pohnutým osudem své postavy a v Pixym ztvárnila hlavní roli Angíny, takže ukázala, že svůj herecký výkon dokáže rozvinout i na větší ploše. Beran jí svěřil hlavní roli právě pro plasticitu jejího hereckého projevu, který nezůstává v jedné rovině a svojí kvalitou obstojí i na profesionálním divadle, včetně loutkového.

Postojů k herecké tvorbě nehledě na jejich kvalitu je ve sledovaném ročníku více. Od čistě loutkářské tendence Tomáše Běhala, jenž vedl Loutkářské okupace až po televizní seriálové herectví Anny Suchánkové. Těžko si proto představit existenci současných absolventů jako nového divadelního souboru, neboť by se bez výrazné dramaturgie potýkali jen s vlažným zájmem publika. Je škoda, že studenti nevyužili školního Disku k umělecky vyhraněné výpovědi formátu loňského Spalovače mrtvol Jakuba Vašíčka a Kristýny Filcíkové, nerebelovali, nebouřili se a raději akcentovali “kolektivní šmrnc”, jak s nadšením nazval jejich způsob tvorby v Divadelních novinách 5/2010 Vladimír Mikulka. Brzo se jejich cesty rozejdou a na tento šmrnc zbudou už jen nostalgické vzpomínky.

Václav Bartoš

Autorská verze textu otištěného v časopise studentů KTK Hybris

Ondrej Spišák a kol.: Stvoření

Režie: Ondrej Spišák

Asistent režie: Šimon Spišák

Dramaturgie: Kristýna Filcíková

Asistent dramaturgie: Vít Neznal

Scéna, kostýmy: Marianna Stránská

Pohybová spolupráce: Ivana Hessová, Marcela Benoniová

Hudební spolupráce: Jan Hrovatitsch, Vratislav Šrámek

Světelný design: Lukáš Hyksa

Premiéra 9. prosince 2009, psáno z reprízy v lednu 2010.

Max Andersson: Pixy

Režie: Radek Beran a kolektiv

Scénář: Radek Beran

Výprava: Silvie Gajdošíková

Hudba: Vít Brukner

Produkce: Anna Řezníčková, Jolana Teuberová, Josef Balous

Premiéra 12. února 2010, psáno z reprízy v únoru a březnu 2010.

Loutkář 3/2010, p. 113–115.

Bartoš, Václav: Absolvující ročník alternativních herců v Disku II

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters