Reslová, Marie: Jmenuji se Blond. James Blond

“Jmenuji se Blond. James Blond,” zaduní fešák s ostře řezanými rysy, blonďatou patkou a pistolí v ruce. Zlikviduje bombu, partu najatých zabijáků v černých kuklách a přežije výbuch plynového potrubí. V jeho tváři se nepohne ani sval. Je totiž dřevěný. Převod bondovské klasiky do podoby historicky první loutkové “blondovky” uvedli těsně před Vánocemi v plzeňském divadle Alfa. Chytrou, půvabnou parodickou hříčku James Blond napsal Vítek Peřina a režíroval Tomáš Dvořák.

Už po prvních minutách představení je jasné, že nápad přiznat postavám z příběhů nesmrtelného agenta 007 vlastně jejich skutečný “loutkový” charakter je ohromně zábavná trefa do černého. Vždyť umělý svět bondovek s jejich hrdinou dělí od loutkové nadsázky a laskavé parodie jen krůček. Není ani třeba zvlášť přehánět. Stačí vtipem ukázat na dějové a situační stereotypy a klišé, na nichž jsou postaveny a fungují filmové epizody. Ve stejném duchu nahlédnout do dění ve filmovém zákulisí a sledovat je jakoby očima bulvárních magazínů. A samozřejmě “maličkost”: vše převést do jazyka loutek.

Klasické, krátké a bravurně pointované loutkové výstupy spojuje v Peřinově hříčce dostatečně krkolomný a kýčovitý hollywoodský příběh. Odehrává se v zákulisí filmové “továrny na sny” při natáčení nové blondovky. Stávající představitel Sean Conerry “uletí” štábu při natáčení výsadkářské scény nad mořem – nějak si nestačil prohlédnout šňůry padáku – a je třeba sehnat Blonda nového. Snaživá asistentka objeví neuvěřitelně podobného mima Georga Lazyho, který si sice nepamatuje text, ale okamžitě se vžije do role milence Seanovy dívky Honey, z níž pragmatický filmový režisér obratem vyrobí přiměřeně prostoduchou blond girl. Slávu si nakonec užije i Roger, kaskadér-otloukánek, jehož krvavé maléry zpestřují natáčení. Poté, co při natáčení jedné ohňové scény z půlky ohoří, je při plastické operaci pragmaticky přešit na Blonda třetího, neboť zmíněný mim se ukáže též jako nemehlo.

Jména tří Blondů jsou inspirována jejich původními hereckými představiteli. Odkazy na obvyklé bondovské ingredience jsou kořením představení. Překvapení vždycky je, v jaké loutkové podobě se objeví. Nechybí i přísady peprnější – koneckonců erotika k Bondovi patří stejně jako revolver. Dospělý doprovod si může užít nejrůznější dvojsmysly a narážky, vyznívající ale nakonec vždycky dětsky mile a nevinně. Kouzelný je třeba romantický intimní rozhovor na palubě lodi. Dva stejně vypadající Blondové, mim a kaskadér, kteří v sobě v předcházející scéně našli zjevně narcistní zalíbení, sedí tělo na tělo a vedou řeči jako po homosexuální souloži, jenže na poslední chvíli dávají výhybku – u Georga jde o první zkušenost (“A ani to nebolelo…”), jenže s filmovým natáčením.

V Peřinově hutné dvacetistránkové hříčce není slovo navíc. Pointa i slovní vtip jsou pečlivě připravovány a rozvíjeny: sokolník vychvaluje opakovaně své cvičené ptáky, o něž v průběhu natáčení přichází, chlubí se pokaždé, jaká zvířata unesou. Napotřetí vyřkne, že jeho kondor unese i vola, načež se pták splaší boucháním šampaňského na dotočné, popadne svého pána a letí pryč. Originální je Peřinův cit pro jazyk a slovní hříčky, třeba taková charakteristika role blond girl: NN – “nahá a němá” je producentem vydávána za “naprosto nenahraditelnou” a ve smlouvě s “umělkyní” pak popsána: “i kdyby absentovala složka textová a textilní”. Ohořelý kaskadér byl prý do své role “moc zapálenej”.

Výtvarník Marek Zákostelecký si dal na detailech a nejrůznějších vtipných vychytávkách kulis i mechanismů loutkových hrdinů velmi záležet. Iluze i nadsázka jsou dokonalé. Maličké rekvizity a hrátky s nimi ohromující. A tak nás čeká třeba bleskový striptýz prsaté “bond girl”, James Blond mávající ušima, technolog vystřelený vlastním vynálezem, hořící kaskadér a jiné ďábelské efekty se skutečným ohněm. “Překlad” klasických bondovských postupů a klišé do řeči marionetového a maňáskového (kaskadéři a vedlejší role) divadla, skrývá opravdu netušený potenciál gagů.

Z hravého textu ale režisér nenápadně vyloupne i “hlubší význam”. Výstupy vlezlé televizní reportérky Sylvie, která jak na běžícím pásu vyrábí podle osvědčeného mustru senzační rozhovory z “placu”, jsou skvěle zasazeny do hry, stupňují napětí jako komentáře sportovního utkání. Snímá je loutkový kameraman s miniaturní technikou, která na obrazovku nad scénou přenáší dění na jevišťátku i detaily loutkových postaviček. S tímto přímým přenosem vstupujeme vlastně do nitra umělého světa z perspektivy loutek, což je velmi zvláštní zážitek. Na obrazovce – plátně se navíc objevují i animované dotáčky některých dobrodružných epizod (natáčení výsadkářské scény). Loutková iluze tak demaskuje “podvody” iluze filmové a zároveň sama umělý svět iluze tvoří a využívá. Tahle podivuhodně se násobící podívaná rozvíjí nejsilnější téma divadelní produkce: vztah mezi obrazem skutečnosti a umělou, manipulovanou, iluzí reality.

Jamesi Blondovi nechybí samozřejmě ani náležitě bombastický a kýčovitý happy end a titulní píseň. – skladbu z filmu Zítřek nikdy neumírá pod názvem Martini dry poskytla divadlu pro potřeby inscenace ze svého nového alba Lucie Bílá. Český text Gábiny Osvaldové, jímž se vine obraz “umělého ráje”, do práce plzeňských loutkářů vrostl bez jediné jizvičky.

Je jasné, že Divadlo Alfa získalo s Jamesem Blondem další loutkový bestseller z rodu zdejších nezapomenutelných Psohlavců nebo Krvavého kolena, představení, které nedělá z dětí hlupáky a které si s nimi mohou opravdu užít i jejich maminky a tatínkové.

Loutkář 1/2010, p. 20–21.